Velký Kluk | Jantarová komnata nebo desítky mrtvých dětí?

Dobrodruh - Snílek - Romantik - Milovník přírody, historie, záhad a McDonald's

Záhady | Jantarová komnata nebo desítky mrtvých dětí?

28.5.2015

Obsah: Záhadné letadlo - Stručná historie místa - Letištní komplex - Pátrání - Závěrem

Záhadné letadlo
V březnu 1945, v době bojů o oblast Rogowa, se k tamnímu letištnímu komplexu od východu blížil hydroplán Junkers Ju 52. Přistál na základnou hydroplánů využívaném jezeře Resko Przymorskie a dotankoval palivo. Nikdo nevystoupil na břeh. Letadlo už se rozjíždělo po hladině, aby pokračovalo v letu, když v tom se objevily nízko letící sovětské bitevníky. V důsledku jejich palby se hydroplán potopil. Bylo to nějakých 50 m od břehu. Němci nehledě na blízkost bojů spustili záchranné operace. Na břeh přistavili 2 traktory a k letadlu přivedli lano ve snaze vytáhnout ho ven. Najednou se znovu vynořily bitevní letouny. Jejich palba zničila oba traktory a pokus o vyproštění tak zmařila. Všichni v hydroplánu zahynuli. Letiště bylo dobyto a vrak zůstal zapomenut na dně jezera.

junkers_ju_52_pri_startu-pristani.jpg
Obr. 1 - Junkers Ju 52 při startu/přistání

Den po skončení bitvy o Kołobrzeg, 19. března, obsadila oblast Rogowa polská armáda. Nezůstala tam ale nijak dlouho. Počátkem dubna přišel rozkaz k postupu směrem k Odře a Poláci byli vystřídáni Sověty.

Po nějaké době, v červenci 1946, byl velitelem jednotky umístěné v nedalekém Mrzeżyně jmenován G. I. Novikov. Jeden z tehdy německých obyvatel Mrzeżyna, jenž pracoval jako topič v letištním komplexu, Novikovovi pověděl o potopeném letadle. Uvedl, že hydroplán převážel vzácný náklad z Kaliningradu a že ho doprovázel německý generál a 4 civilisté. Rovněž tak sdělil, kde se letadlo potopilo. Na místě se skutečně nacházely 2 zničené, vyhořelé traktory. A lano. Vedlo od traktorů do jezera.

Pro Novikova a jeho muže nebyl žádný problém letadlo lokalizovat. Za dobu, která od nehody uplynula, se zpola pohroužilo do bahna, křídla mělo asi metr pod hladinou. Rozhodli se ho vytáhnout, a to podobným způsobem jakým se o to pokoušeli Němci. Na břehu se seřadilo 6 nákladních automobilů Studebaker1 vybavených navijáky. Upevnili vozidla ke stromům a lana ke křídlům a kabině hydroplánu. Snažili se škubavými pohyby letadlo rozhoupat a uvolnit ho tak z bahnitého sevření. Při jednom škubnutí vyplavala na hladinu mrtvola v uniformě německého generála. Vyprostit letadlo se ovšem nepodařilo. Novikovovi muži se k vraku několikrát potopili a pokoušeli se do něj proniknout. Marně. Tvrdili však, že tam postřehli jakési bedny. Tělo německého generála bylo pohřbeno na břehu.

Jezero Resko Przymorskie se nachází hluboko na území, které po válce připadlo na základě Postupimské dohody Polsku. Během srpna a září 1946 byli Němci z Mrzeżyna vysídleni. Do oblasti začali postupně přijíždět polští občané. Letištní komplex pak v únoru 1947 převzaly polské úřady.

Havárii hydroplánu, tak jak o ní slyšel od Němce pracujícího v komplexu, a jeho vlastní pokusy zjistit co převážel, popsal později Novikov v dopise "vedoucímu geologicko-archeologické expedice" v Kaliningradu. Přiložil k němu mapku s vyznačenou polohou vraku a orientačními body na břehu. Dopis končí slovy: "Osud potopeného letadla neznám. Možná se s celým svým nákladem dodnes nachází na dně jezera. S úctou..."

Stručná historie místa
V polovině 30. let 20. století byla u jezera Resko Przymorskie, při samém břehu Baltského moře, Němci zahájena výstavba moderního kombinovaného letištního komplexu Rogowo sestávajícího ze 2 hlavních částí, pozemního letiště a základny hydroplánů.

Do té doby sloužilo poklidné jezero, v jehož blízkosti se tehdy nacházela malá rybářská ves Kępa se staveními pokrytými ještě doškovou střechou, převážně rybolovu. První písemná zmínka o vsi, která zanikla v roce 1950, pochází z roku 1307 a o jezeru dokonce z roku 1180.

Tehdy ta oblast vypadala poněkud jinak, přičemž se nejednalo pouze o odlišnosti typické pro období, která dělí velký časový odstup. Do jezera od západu přitékala řeka Rega a u jezera se nacházel přístav Regoujście. Nic z toho už dnes neplatí.

Rega hrála důležitou roli v ekonomice dané oblasti a jako taková se několikrát stala předmětem či nástrojem sporů. K těmto událostem patří rokem 1449 datovaná snaha zablokovat řeku pro lodě připlouvající z jihu zatlučením kůlů do dna řeky a jejich zasypáním zeminou na způsob valu, což způsobilo zúžení toku na velkém úseku, nebo zničení přístavu Regoujście v roce 1456. V případě zničení přístavu není zcela jisté, zda ho nezpůsobila bouře, ale každopádně v jeho důsledku došlo o rok později k vykopání řeku s mořem spojujícího kanálu a založení nového přístavu na jiném místě, v dnešním Mrzeżyně.

Starý přístav, Regoujście, nebyl obnoven a v současnosti není možné spatřit žádné jeho stopy. Kdysi v něm pravděpodobně stál maják, jeden ze dvou nejstarších na pobřeží dnešního Polska, přičemž kameny z jeho zdiva byly zřejmě použity na stavbu kostela ve vsi Roby.

Původní koryto Regy táhnoucí se od uměle vykopaného kanálu k jezeru Resko Przymorskie se zachovalo dodnes. Nese název Stara Rega. Zvláštností je, že ačkoli se do něj vlévá potok Zgniła Rega, tak samo nemá kvůli terénním úpravám přirozený odtok, v případě potřeby přečerpávají vodu z původního koryta Regy stanice pump stojící na obou jeho koncích, jedna do řeky a druhá do jezera.

Letištní komplex
Plány kombinovaného letištního komplexu vznikly v roce 1934, jeho výstavba pak probíhala od roku 1935 do prvních let války (u základny hydroplánů v letech 1935 až 1937). Volba místa pro komplex byla dvousečnou záležitostí. V případě základny hydroplánů se lokalita jevila jako ideální, z jedné strany moře, z druhé jezero, ale u pozemního letiště tomu bylo přesně naopak, neboť tamní podmáčený, bažinatý terén vyžadoval rozsáhlé stavební úpravy a dodatečná technická zařízení, aby se ho podařilo dostat do stavu vhodného pro starty a přistávání letadel. Pod povrch letiště se nainstaloval systém drénů, kolem se vybudovaly odvodňovací kanály, na původním korytu řeky Rega a na přítocích jezera povstaly stavidla a čerpací stanice, které sloužily k regulování hladiny vody, a startovací dráhy se zpevňovaly kovovými pláty. Byla to opravdová technická výzva. Němci prohlašovali, že staví letiště pro 21. století. O povaze komplexu leccos naznačuje fakt, že v tamním důstojnickém kasinu měl před válkou sídlo samotný vrchní velitel německého válečného letectva, Hermann Göring.

Celý komplex se nacházel zhruba v trojúhelníku tvořeném východním koncem osady Mrzeżyno, vsí Kępa a západním koncem vsi Dźwirzyno, když hranici tvořilo na severu moře, na jihu jezero Resko Przymorskie a jižní okraj letištní plochy (nacházející se několik set metrů severně od severního břehu původního koryta řeky Rega), na západě západní okraj letištní plochy a sídliště pro letištní personál a na východě spojení jezera s mořem. Kvůli letištnímu komplexu se vybudovala nová betonová cesta spojující Mrzeżyno s Dźwirzynem a dokonce i odbočka z úzkokolejné železnice Mrzeżyno-Roby. Železnice procházela západo-východním směrem pozemním letištěm i základnou hydroplánů. Zprvu jižně od betonové cesty, pak za pozemním letištěm a kasárnami cestu překročila, aby pokračovala severně od ní k základně hydroplánů, kde vedla kolem kotelny a dál podél severní strany hangárů až k muničnímu skladu, za kterým končila.

Pozemní letiště se rozkládalo západně od západní zátoky jezera. V jeho severní části, jižně od betonové cesty, která představovala severní hranici letiště, se nacházel hangár a technická budova se sklady a garážemi. Podstatnou část letiště samozřejmě tvořila letištní plocha, jež byla situovaná jižně od hangáru. Mezi letištní plochou a hangárem se nacházela tankovací stanoviště s podzemními palivovými nádržemi a východně od hangáru, při východním okraji letiště, bylo umístěno zařízení na seřizování palubních kompasů, jehož základ tvořil betonový prstenec o průměru cca 14 m. Všechny uvedené objekty lze na místě spatřit dodnes. Hangár, ve kterém se nyní nachází letecké muzeum2, byl v roce 2012 zapsán na seznam památek.

Základna hydroplánů se rozprostírala severovýchodně od pozemního letiště, při severním břehu jezera, převážně v nejužším místě pásu země oddělujícího jezero od moře. Na straně jezera bylo vybudováno zhruba 470 m dlouhé betonové nábřeží zpevněné kovovými stěnami. Přibližně v 1/3 délky od jeho západního konce z něj vybíhala do jezera k vytahování a spouštění hydroplánů určená šikmá betonová rampa. Napravo od rampy se nacházela na jezero směřující podlouhlá dřevěná plošina a vlevo pohyblivá dřevěná plošina s jednou stranou ukotvenou do nábřeží a druhou volně spočívající na hladině. První plošina se používala k nakládání a vykládání letadel a k nastupování a vystupování osob, zatímco druhá umožňovala bezpečné kotvení hydroplánů. U nábřeží, při jeho západních dvou třetinách, byl vylit betonový plac, de facto rozšiřující betonovou cestu spojující Mrzeżyno s Dźwirzynem, u kterého stály 2 hangáry. Ze severozápadního rohu tohoto placu vedla kolem západního z dvojice hangárů betonová cesta k do moře vybíhajícímu molu širokému 16,5 m, dlouhému včetně jeho pozemní části zhruba 200 m a zakončenému skluzem k vytahování a spouštění hydroplánů. Západně od západního z hangárů a severně od betonové cesty spojující Mrzeżyno s Dźwirzynem stála velká loďařská hala, kde se prováděly kontroly a opravy hydroplánů, s ní na západě sousedila budova dílen sloužící k opravám leteckého vybavení a ke školení personálu a mezi loďařskou halou a dunami lemujícími mořské pobřeží se nacházela kotelna. Ta nesloužila pouze k vytápění, ale umožňovala i startování a přistávání hydroplánů na jezeře v zimě, když se horká voda z ní vypouštěla do jezera a to díky tomu na dostatečně velké ploše nezamrzalo. Naproti loďařské hale, jižně od betonové cesty spojující Mrzeżyno s Dźwirzynem, byl situován sklad paliva a olejů s podzemními palivovými nádržemi postavenými firmou Mabag. Samotná tankovací místa, celkem 10, byla rozmístěna podél betonového nábřeží. Na východ od betonového placu se ještě nacházelo stanoviště pro střelbu a pro seřízení palubních zbraní hydroplánů a také do základny důsledně vzato vlastně nepatřící muniční sklad komplexu. Základna hydroplánů byla rovněž vybavena motorovým člunem od firmy Kröger-Werft. Jednalo se o typ FL.C 405 a sloužil převážně k vlečení hydroplánů po jezeře. V porovnání s pozemním letištěm je na tom základna hydroplánů, co se dochovaných objektů týče, podstatně hůře. Ještě nedávno jich existovalo více, ale dnes je jedinou stojící budovou ta nacházející se v areálu skladu paliva a olejů (existuje i muniční sklad, ten však, jak bylo zmíněno, přímo do základny hydroplánů nepatří). Kromě této budovy se zachovaly rozvaliny skladu paliva, betonové nábřeží s šikmou rampou, betonový plac s k němu přiléhajícími betonovými podlahami již neexistujících hangárů a část betonové cesty vedoucí k někdejšímu do moře vybíhajícímu molu; v prostoru loďařské haly, dílen a kotelny probíhala roku 2014 demolice.

letistni_komplex-letecky_snimek.gif Obr. 2 - Letištní komplex (základna hydroplánů v pravém horním rohu), letecký snímek z 21.4.1944

letistni_komplex-rozmisteni_objektu.gif Obr. 3 - Letištní komplex, rozmístění objektů

zakladna_hydroplanu-rozmisteni_objektu.gif Obr. 4 - Základna hydroplánů, rozmístění objektů

Pátrání
V areálu post německého letištního komplexu měla od roku 1949 posádku polská armáda. Jako letiště už se ale komplex nevyužíval. V průběhu času tam byly umístěny jednotka pěchoty, jednotka motorizované pěchoty, mechanizovaná jednotka a jednotky protiletadlového dělostřelectva. V objektu se nacházel muniční sklad pro posádku v Kołobrzegu, koncem 90. let tam armáda skladovala potraviny a související vybavení. Poslední jednotka sídlící v Rogowě byla rozpuštěna k 31.12.1998.

Po válce se mezi místními lidmi povídalo, že Němci na jezeře testovali novou techniku pro Luftwaffe a že v podzemních prostorách se stále nacházejí tajné materiály. Jenže kvůli přítomnosti armády neměli civilisté do areálu někdejšího letištního komplexu přístup a jakákoli případná pátrání v té oblasti tak nepřipadala v úvahu. To se samozřejmě týkalo i záležitosti s potopeným hydroplánem. Pokud o něm obyvatelé z okolí jezera věděli, neměli žádnou možnost jak se k němu dostat.

Čas plynul, 23. června 1976 zemřel G. I. Novikov. O něco později, patrně v roce 1979, se v jezeře potápěl příslušník polské armády Lech Filip a objevil při tom usazeninou polozanesený vrak. Pohmatem poznal, že se jedná o vícemotorové letadlo. Nacházelo se však mnohem dál od břehu, než by měl být onen Ju 52. K vyzdvižení letadla ani jeho případného nákladu nedošlo.

Už to ale nemělo trvat zas tak dlouho a začala se připravovat velká mezinárodní expedice, která měla za cíl tajemství potopeného Ju 52 odhalit. Myšlenka na tuto akci vznikla v Sovětském svazu a podnětem pro ni byly informace v dopise G. I. Novikova. Není zcela jasné, zda se jednalo o již zmíněný dopis adresovaný do Kaliningradu, nebo o dopis jiný, který měl dorazit do "Koordinačního výboru podvodního průzkumu" působícího při redakci časopisu Technika-mládeži.

Polsko-sovětská expedice proběhla za přítomnosti zástupců televize a tisku na přelomu srpna a září 1987. Ze sovětské strany se jí účastnili potápěči klubu Rif z Voroněže a za polskou stranu potápěči ze skautského oddílu ve Warszawě3 a z oddílu ve Wrocławi4, přičemž k dispozici byla i polská armáda.

Protože se akce, označované jako "Resko-87", účastnili skauti, článek o ní vyšel v časopise Technika-mládeži a ze sovětské strany ji schvaloval ÚV komsomolu, byla expedice v jistém smyslu orientována na mládež. Tento fakt, spolu se závěrem onoho článku nesoucím se v podstatě v budovatelském duchu oslavování navázaných vztahů, úvah o dalším rozšiřování vzájemné tvůrčí spolupráce apod., může vyvolat dojem, že se jednalo o spíše amatérskou záležitost. Není tomu tak. Expedice byla přiměřeně technicky vybavena, disponovala dostatkem času (trvala 3 týdny) a potápěči z klubu Rif měli s pátráním po ztracené vojenské technice nemalé zkušenosti, když například z jezera u osady Rakitnoje v Bělgorodské oblasti vyzdvihli letadlo, které bylo následně zrestaurováno a stalo se součástí Památníku bitevníku Il-2 ve Voroněži.

Ve chvíli kdy členové sovětské části expedice dorazili v polovině srpna bílo-červeným autobusem Ikarus k jezeru, čekalo tam na ně obnovené přístaviště a na břehu postavený tábor sestávající z 8místných stanů, kuchyně, jídelny a dokonce i kinosálu.

K vybavení expedice patřila potápěčská přilba opatřená telefonem pro komunikaci s hladinou, ejektor pro odsávání usazenin ze dna jezera a speciální síto k oddělování těchto usazenin promýváním vodou od eventuálních nálezů, magnetometr na lokalizaci kovových předmětů, nafukovací bóje k označení míst zájmu, kompresor pro plnění akvalungů nebo dekompresní komora, která se však, pravda, vzhledem k hloubce jezera, jež dle zprávy o stavu prostředí v letech 2002 až 2003 dosahuje max. 2,5 m, ukázala jako zbytečná.

Průzkum jezera probíhal dvěma základními způsoby: tralováním, kdy bylo za 2 čluny po dně vlečeno zatížené lano, a magnetometrem. V případě že lano za něco zachytilo nebo magnetometr ukazoval přítomnost kovu, místo prověřili potápěči. Navzdory malé hloubce nebyly podmínky pro jejich práci nijak jednoduché. Dno tvořila silná vrstva bahna, které těžké předměty doslova pohltilo, a kalná voda způsobila nulovou viditelnost, takže orientace byla možná pouze pohmatem.

K prvním nálezům došlo poblíž šikmé rampy. Objevili tam německé letecké přístroje, jakési blíže nespecifikované nástroje a také odstřelený trezor. Na samotné letadlo ale nenarazili.

Pátrání probíhalo i mimo jezero. Na Novikovem popsaný hydroplán se vyptávali místních obyvatel. Všichni existenci potopeného letadla potvrdili s tím, že se jich v jezeře nachází hned několik; rybáři opakovaně zachytávali sítěmi za 2 až 3 stroje. Představitelé expedice navštívili městský archiv v Kołobrzegu, aby vyhledali starou mapu oblasti a porovnali ji s tou současnou. Z mapy z roku 1949, kterou tam objevili, vyplynulo, že zakreslené orientační body nebude možné použít, protože už neexistují. Jezero rovněž údajně změnilo tvar, zvětšilo se, ale tento údaj nepůsobí věrohodně, jelikož komparace současné mapy a mapy z roku 1929 toto nepotvrzuje, a patrně se jedná pouze o spisovatelskou licenci. V Kołobrzegu jim doporučili obrátit se na Janusze Jaworského, bocmana na místní motorové lodi Alicja.

Janusz souhlasil s pomocí a vyplul s nimi na jezero, aby jim ukázal, kde kdysi zachytával za vrak sítěmi; tvrdil, že jeho otec viděl, jak sovětští vojáci zkoušeli letadlo vytáhnout americkými vozidly5, ale neuspěli. Jakmile se s člunem dostali doprostřed jezera, Janusz se zorientoval podle kostela ve vsi Karcino a vedl je k severnímu břehu. Když dorazili na místo, vyhodili bóji s tím, že se to tam později prozkoumá magnetometrem, a sami pokračovali do vsi za Januszovou matkou, Marií Nowak. Ta se pamatovala na vyprávění manžela o letadle potopeném poblíž Karcina, ale pro podrobnosti je odkázala na Sofii Milewskou, jejíž muž byl předsedou rybářského sdružení. Milewská, původem z Ruska, mluvila o na břehu nacházejících se podzemních objektech zaplavených před ústupem Němci a potvrdila, že na dně jezera spočívají vraky letadel.

Další svědek, jenž pracoval v místním přístavišti, jim sdělil, že ve východní části jezera leží stroj, ve kterém údajně letěl sám velitel letiště, a kousek na sever pak malé sportovní letadlo. Jak přibývalo svědků, přibývalo letadel!

Mezitím pokračoval i průzkum jezera. U jedné z bójí při tom narazili na leteckou bombu. Celkem jich v jezeře objevili šest. Všechny bomby odvezli a zlikvidovali příslušníci polské armády.

V té době se účastníci expedice seznámili s armádním kapitánem Lechem Filipem. Byl to ten samý muž, který před 8 lety v jezeře narazil na vrak vícemotorového letadla. Ukázal jim, kde k tomu mělo dojít, ale magnetometr v daném místě žádnou přítomnost kovu nezaznamenal. Na druhý den Filip přivedl 2 rybáře a ti jeho údaj opravili. Podle nich se vrak nacházel o něco dále.

Snad hned napoprvé tam magnetometr zahlásil kov. Pod hladinu sestoupil potápěč. Podařilo se mu ze dna vyzvednout kus duralu s latinskými písmeny a pohmatem rozpoznal jakousi konstrukci pohrouženou skoro úplně do bahna. Ráno na tom místě zakotvili ponton zapůjčený od rybářů. Práce na vraku spočívajícím něco přes 1,5 m pod hladinou, ve vzdálenosti zhruba 800 m od břehu, začala6.

Na ponton nainstalovali ruční pumpu pro distribuci vzduchu do potápěčské přilby, ejektor a síto; kromě toho jej používali pro odkládání vylovených předmětů. Nejprve se zaměřili na vyzvedávání toho, co leželo přímo na dně. V další fázi pak odsávali usazeniny ze dna jezera, což odhalovalo větší objekty zabořené v bahně, přičemž odsávaný materiál zároveň putoval do krabicovitého síta, které mělo za úkol oddělit od sebe bahno a menší trosky letadla.

Podařilo se získat kousky opláštění, něco co vypadalo jako klapka, fragmenty kostry, náboje do velkorážního kulometu, dobře uchované sklápěcí schůdky, část přístrojové desky s otvorem pro obrazovku radaru a také část vybavení pilotní kabiny se 3 sekcemi ovládání plynu. Byly to rozporuplné nálezy. Část jakoby potvrzovala, že se jedná o Ju 52 a část to zase naopak vyvracela. Tři sekce plynu ukazují na 3 motory a Ju 52 byl 3motorové letadlo. Jenže měl opláštění z vlnitého plechu a to vylovené bylo hladké. Stejně tak neodpovídá ani velikost nalezených nábojů, protože Ju 52 nebyl osazován velkorážními kulomety. Prostě záhada.

Kromě fragmentů letadla se ale podařilo vylovit i nějaké dokumenty a některé z nich naopak vnesly do části příběhu trochu světla. Potravinové lístky, jež měly být vydány v Kołobrzegu od 16. března do 1. dubna 1945, dokazovaly, že se letadlo potopilo přibližně v období bojů o Kołobrzeg, když tato bitva probíhala od 4. do 18. března, a adresa na pohlednici ukazovala, že letadlo přiletělo z Kaliningradu. Událost se tak podařilo rámcově časově zařadit a zároveň stanovit přibližnou trasu letu, jenže ve věci identifikace letadla to nijak nepomohlo, dokonce se zdálo, že se tím věc ještě více zamotává, neboť obě tato zjištění, narozdíl od vylovených částí letadla, v podstatě odpovídala tomu, co uvedl Novikov. Sedí jak přílet z Kaliningradu, tak časový rámec, protože pokud se z města, které bylo od ledna 1945 v obležení, mělo takovýmto rizikovým způsobem vyvézt něco cenného, pak hydroplán nejspíše odstartoval nepříliš dlouho před vypuknutím závěrečných bojů, a útok na Kaliningrad proběhl 6. až 9. dubna.

Jestliže se měly vyřešit vyskytnuvší se nesrovnalosti, bylo třeba především určit typ letadla. Prostudovali tedy materiály z časů války, aby získali seznam 3motorových hydroplánů používaných Luftwaffe. Podařilo se jim zjistit 3 takové stroje. Jedním z nich byl Dornier Do 24. Nápis "Do-24" se přitom nacházel na jednom z vylovených dílů, pokrouceném plátu duralu. V tu chvíli měli jasno: vrak, na kterém pracovali, není Junkers - jak se očekávalo -, ale Dornier.

Mnoho nálezů učiněných během expedice bylo předáno do muzea v Kołobrzegu, kde si je lze dnes prohlédnout7. Nejednalo se ale o všechny nálezy a jeden z těch, které muzeu předány nebyly, přitom mohl sehrát důležitou roli v rekonstrukci tragické události, ke které koncem války na jezeře došlo.

Expedice Resko-87 nejenže neodpověděla na otázku, co Novikovem popsaný hydroplán převážel, ale navíc narazila na další záhadu. Ano, úspěšně objevili vrak letadla, ale jednalo se o zcela jiný typ, než zmiňoval Novikov. Došlo pouze k nedorozumění ohledně typu, anebo spolu nalezený vrak a Novikovův hydroplán nemají nic společného?

V druhé polovině srpna 1989 zahájila pátrání další expedice. Tentokrát se již deklarovalo, že potopeným letadlem je Dornier, ovšem akce nic zásadního nepřinesla. K určitým průzkumům jezera snad došlo i v 90. letech, ale významné záchranné práce začaly až po přelomu tisíciletí, v době kdy už oblast nepatřila armádě a stala se volně přístupnou.

Ještě než k tomu došlo, probíhaly badatelské práce, jejichž cílem bylo zjistit bližší informace o okolnostech, za kterých se Dornier ocitl na dně jezera Resko Przymorskie. Tyto práce začaly roku 1996 a odhalily, že se Dorniery koncem války podílely na evakuaci civilního obyvatelstva z boji ohrožené oblasti, přičemž se jeden stroj (někdy se uvádějí stroje dva) měl zřítit do jezera. V roce 2006 si pak Nadace Fort-Rogowo8 vytkla za cíl vrak vyzdvihnout. Ve stejném roce o tom předseda nadace, Mirosław Huryn, osobně mluvil s Irvinem Dornierem, vnukem konstruktéra hydroplánu. Toho myšlenka na vyzdvižení letadla zaujala a přislíbil pomoc při jeho restaurování.

Ale věci neměly jít tak snadno. Z polské strany nebyl, snad kvůli příliš vysoké odhadované ceně, o akci zájem, a tak další posun nastal až v roce 2009, kdy na jezeře provedla průzkum expedice nazývaná Hledači ztracené archy. Zorganizovaly ji časopis Magazyn Nurkowanie, Nadace Fort-Rogowo a Muzeum Oręża Polskiego w Kołobrzegu.

Expedice proběhla 1. až 3. května, přičemž jejím hlavním cílem bylo prověřit existenci všech uváděných vraků, určit jejich polohu, zdokumentovat stav a vylovit drobné části, které by umožnily vraky identifikovat; ambice získat větší kusy vraků akce neměla. Dobře vybavená expedice, na které se podílel i účastník expedice Resko-87 Jan Mirowski, disponovala plovoucími jednotkami, bočním sonarem, hloubkoměrem, protonovým magnetometrem a podvodními kamerami, ale potýkala se stejně jako expedice Resko-87 se špatnými podmínkami v podobě bahnitého dna a mizerné viditelnosti.

Podařilo se lokalizovat 3 objekty a jeden z nich se ukázal být vrakem velkého letadla. Hned první den vylovili nějaké menší části - z nichž některé, jednalo se o kousky plechů, na sobě měly čísla, která, jak doufali, pomohou v přesné identifikaci stroje - a určili polohu velkého kusu pohrouženého do bahna. Z dalšího průzkumu vyplynulo, že tím velkým kusem je zadní část letadla, a potápěčům se po odstranění nánosů podařilo proniknout do jejích útrob, ovšem pouze zhruba 2 m. Mezi vylovenými předměty se nacházel i fragment opláštění, ve kterém vězela střepina střely. Letadlo je celkově značně poničené a jeho trosky jsou rozesety po ploše několika set metrů čtverečných. Co se dalších vraků týče, počet zjištěných objektů dával za pravdu tvrzením, že se jich v jezeře nachází více, ale k jejich průzkumu v rámci této expedice už nedošlo.

Po analýze všech dosud získaných informací se podařilo sestavit obraz událostí, jež se v souvislosti s nalezeným letadlem, Dornierem Do 24, koncem války odehrály. Na přelomu února a března 1945 fungoval vzdušný most, prostřednictvím kterého se z v té době už bezprostředně válečnou vřavou ohrožené oblasti evakuovalo civilní obyvatelstvo. Této akce se účastnily i Dorniery. Dne 5. března startoval ze základny hydroplánů v Rogowě Dornier Do 24, výrobní číslo 1151, pilotovaný Oberfeldwebelem Schulzem. Na palubě měl 72 pasažérů9, podle všeho převážně dětí, a 4 členy posádky.

Hydroplán vzlétl a začal nabírat výšku. Jenže něco bylo špatně, stoupal příliš ostře. Muselo to vypadat, jakoby pilot přetížený stroj přetáhl. V 80 m nad hladinou křídla ztratila vztlak a před zraky těch, kteří na evakuaci teprve čekali, stroj spadl po ocase do jezera. Podle některých spekulací se kvůli přílišnému sklonu letadla pasažéři nechtěně nahrnuli do jeho zadní části, což vedlo k posunu těžiště vzad a v konečném důsledku způsobilo pád stroje. Proti chybě pilota však mluví nález střepiny střely zaklíněné v opláštění, který dokazuje, že hydroplán nejméně jednou zasáhla pozemní palba10.

Svědkem katastrofy byl německý pilot Erich Kittner. Podílel se na záchranné akci a ve svých vzpomínkách o tom píše: "Po přistání jsme okamžitě připluli na místo nehody. Kromě olejové skvrny tam nebylo nic. Najednou se jako opravdový div na hladině objevuje žena. Spustili jsme na vodu ponton a vzali ji na palubu, načež jsme zamířili ke břehu za dalšími utečenci." Ona žena patrně nepřežila, neboť veškeré zdroje shodně uvádějí, že všichni na palubě hydroplánu zahynuli.

Ve světle těchto skutečností se objevily myšlenky na vyzdvižení vraku a uctění památky obětí dávné katastrofy. Na německé straně byla oslovena organizace starající se o vojenské hroby Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge a muzeum výrobce hydroplánu Dornier Museum Friedrichshafen. V roce 2011 tak spatřil světlo světa společný polsko-německý projekt "Dzieci z Kamp" (Jedná se o složeninu z polského výrazu "Dzieci z", jenž znamená "Děti z", a německého "Kamp", což je původní německý název v době katastrofy u jezera nacházející se vsi Kępa.11).

Ve dnech 14. a 15. února 2012 proběhla na v té době zamrzlém a zasněženém jezeře další expedice, byla chápána jako první etapa projektu "Dzieci z Kamp". Akci financoval německý podnikatel a logisticky ji zajišťovala Nadace Fort-Rogowo. Neplánovalo se žádné potápění ani vyprošťování vraku, jednalo se čistě o situaci mapující záležitost. Operace byla rozdělena do 2 fází. V první se používal hloubkový detektor kovů s cílem stanovit polohu velkých částí vraku. Druhá pak měla za úkol zjistit pomocí zemního radaru sílu vrstvy usazenin v místech, kde trosky leží.

Pět dní po skončení expedice, 20. února, byl Nadaci Fort-Rogowo předán Piotrem Kowalskim, předsedou Warszawského potápěčského klubu WANDA12, díl letadla vylovený z jezera během expedice Resko-87. Je z hliníku, patrně se jedná o klapku a má na sobě dobře rozeznatelné výrobní číslo 1151.

Od té doby se ale věci příliš nepohnuly. Z osobního rozhovoru s presidentem nadace, který proběhl v září 2014, vyplynulo, že se od expedice roku 2009 podařilo získat několik dalších částí letadla a že ho tam je podstatná část. Potvrdil také, že mají v úmyslu vrak vyzvednout, ovšem potýkají se s nedostatkem peněz. Podle presidenta nadace se v jezeře skutečně nachází letadel více a to samé prohlásil i o moři. Je to klidně možné, vždyť jeden německý pamětník údajně tvrdil, že se za války v Rogowě stávaly katastrofy často. Na straně moře však doposud žádné pátrání neproběhlo. Tamní podmínky pro průzkum jsou totiž oproti jezeru složitější a to mimo jiné znamená, že by taková operace představovala i větší finanční náklady.

Závěrem
Expedicemi lokalizovaným strojem je Dornier Do 24, na jehož palubě se v době katastrofy nacházeli evakuovaní civilisté, s největší pravděpodobností převážně děti. O identifikaci tohoto vraku není pochyb. Proč ale žádná z expedic nenarazila na pozůstatky Ju 52 uváděného Novikovem, tedy stroje kvůli kterému vlastně celé pátrání začalo?

Objevují se názory, že prostě došlo k záměně obou letadel, že Novikovův potopený stroj jednoduše nebyl Junkers, nýbrž právě onen nalezený Dornier. Zní to logicky a přesvědčivě. Při pečlivé analýze dostupných informací se však ukazuje, že to není možné. Už jen nepodobnost obou strojů jejich záměnu prakticky vylučuje. Kdo by si spletl Čmeláka s Gripenem? Někdo možná ano, ale člověk který pracuje na letišti? Ten v žádném případě. Především je tu však zásadní rozpor v lokaci. Novikovův zdroj uvádí vzdálenost 50 m od břehu a to že letadlo zkoušeli vyprostit traktory s navijákem. Když Novikov přijíždí na místo, skutečně tam nachází vraky traktorů a lano vedoucí do jezera. Tvrdí, že nebyl problém letadlo lokalizovat a že se ho také pokusili vytáhnout lany, přičemž oněch 50 m potvrzuje. Expedicemi objevený vrak však leží 800 m od břehu. Takový rozdíl nelze ani při nejlepší vůli přičíst špatnému odhadu. A naviják traktoru s lanem dlouhým 800 m? Nesmysl. (Betonové nábřeží ve vzdálenosti zhruba 800 m viz obr. 16.)

junkers_ju_52_na_hladine.gif
Obr. 5 - Junkers Ju 52 na hladině

junkers_ju_52_za_letu-levopredni_pohled.gif
Obr. 7 - Junkers Ju 52 za letu, levopřední pohled

junkers_ju_52_za_letu-levozadni_pohled.gif
Obr. 9 - Junkers Ju 52 za letu, levozadní pohled

dornier_do_24_na_hladine.gif
Obr. 6 - Dornier Do 24 na hladině

dornier_do_24_za_letu-levopredni_pohled.gif
Obr. 8 - Dornier Do 24 za letu, levopřední pohled

dornier_do_24_za_letu-levozadni_pohled.gif
Obr. 10 - Dornier Do 24 za letu, levozadní pohled

Proč tedy po Ju 52 nikdo neobjevil žádné stopy? Katastrofu a první expedici dělí dlouhých 42 let. Po většinu té doby pobývala v oblasti bývalé základny hydroplánů armáda. Nejdříve sovětská, pak polská. Někteří lidé si myslí, že vojáci mohli potopený Junkers vylovit, a to aniž by se informace o takové události dostaly mimo jejich kruhy. Ano, to možné je, zároveň je ovšem třeba ptát se na míru pravděpodobnosti takového scénáře. Protože si Novikov a jeho lidé nevěděli s potopeným letadlem rady, lze rozumně předpokládat, že by vyproštění vraku nebylo jednoduchou záležitostí ani pro ostatní. Rozhodně by vyžadovalo velké nasazení techniky po delší dobu. Oblast sice byla pro civilisty nepřístupná, ale na druhé straně jezera se nachází ves Karcino a po válce ještě existovala i ves Kępa. Tyto vsi nedělilo od údajného místa potopení Ju 52 v podstatě nic než rovná hladina jezera. Za takových okolností by si lidé zvýšeného ruchu, který by vyprošťování vraku nutně musel doprovázet, nepochybně - stejně jako tomu bylo v případě Novikovova pokusu - všimli. Nic takového se ale nestalo. Pravda, ještě je tu časový úsek trvající od roku 1947, kdy Sověti předali oblast základny hydroplánů Polákům, do roku 1949, kdy ji zabrala polská armáda, během kterého místo, jak se zdá, nebylo obsazeno vojskem, ale i pro toto období platí to samé: vyprošťovací operace by nešlo kvůli jejich nemalému rozsahu utajit a přitom se neví o nikom, kdo by si něčeho podezřelého všiml.

Achillovou patou celého příběhu je fakt, že o něm máme informace vlastně jen z jediného přímého zdroje. Od Novikova. On sám přitom nebyl očitým svědkem původních událostí, ale dozvěděl se o nich od jiného člověka. I Novikovovy informace tedy pocházejí pouze z jediného zdroje. Ten sice není ověřitelný, ovšem na druhou stranu víme, že situace na místě odpovídalo tomu, co tento zdroj tvrdil. Opět to ale víme jen od Novikova. Co když si to Novikov prostě celé vymyslel...

To by samozřejmě byla odpověď na otázku proč se po Ju 52 jakoby slehla zem - protože nikdy neexistoval. Jenže z jakého důvodu by to Novikov dělal? Jaký by mohl mít motiv pro to, aby takovou báchorkou zalarmoval sovětské úřady? Vždyť co kdyby se na jeho podvod přišlo? Vzhledem k charakteru tehdejšího režimu by tím nemístně riskoval...

Faktem nicméně zůstává, že žádná z expedic vrak Ju 52 neobjevila. Možná je to jen shoda okolností. Pokud připustíme, že si jeho potopení Novikov nevymyslel, pak je třeba zamyslet se nad stavem, v jakém vrak může být. Palba sovětských bitevníků a dva neúspěšné pokusy o jeho vyproštění silou ho nejspíš roztrhaly na kusy. Dno jezera přitom pokrývá až několik metrů silná vrstva bahna a to mohlo během desetiletí uplynuvších od nehody velké části zcela pohltit. A co ty malé? Pokud byl hydroplán zasažen palbou ještě na hladině, a tomu vše nasvědčuje, pak žádné malé části neexistují, protože v takovém případě se letadlo nezřítilo, ale potopilo. Poškozené, možná rozlámané, ale ne roztříštěné.

Expedice Resko-87 měla dostatek času a na tu dobu přijatelné vybavení, ale je možné že toto vybavení prostě nestačilo k tomu, aby za na jezeře panujících podmínek vrak odhalilo. Ostatní expedice měli k dispozici sofistikovanější techniku, avšak byly časově značně omezené, a navíc se v podstatě soustředily právě na vrak objevený roku 1987, když expedice Hledači ztracené archy z roku 2009 sice lokalizovala 3 podezřelá místa, ovšem prozkoumala jenom jedno z nich, vrak Dornieru Do 24. Možná tedy expedice Resko-87 stopy po Ju 52 nenalezla proto, že na to vzhledem ke specifickým podmínkám nestačilo její technické vybavení, a ty ostatní pak proto, že tento vrak vlastně vůbec nehledaly.

Dornier je hromadným hrobem, ale proč by se mělo pátrat po Ju 52? Údajně převážel něco cenného a na podporu takového tvrzení bývá poukazováno na fakt, že se ho Němci snažili vytáhnout na břeh nehledě na hrozící nebezpečí. Jenže co když to bylo obráceně? Co když skutečnost, že se ho Němci snažili vytáhnout, vyvolal v lidské fantazii vidinu cenného nákladu? Má to jistou logiku, vždyť pro vytažení rozstříleného potopeného letadla nepochybně museli mít nějaký důvod. Hovoří se o možnosti, že Junkers vzal na palubu velení letiště spolu s rodinami. Byla snad snaha vytáhnout hydroplán pokusem o jejich záchranu?

V souvislosti s podivnými okolnostmi potopení Ju 52 se vyskytují rovněž názory, že převážel proslulou jantarovou komnatu, jež byla naposledy spatřena v Kaliningradu. Z vraku Dornieru přitom byla získána na Kaliningrad odkazující pohlednice, takže by se mohlo zdát, že vazba na jantarovou komnatu má své kořeny zde a je tudíž naprosto scestná. Jenže informace o tom, že hydroplán letěl z tohoto města, podal už Novikov v dopise "vedoucímu geologicko-archeologické expedice", a tak ona pohlednice příčinou spojení Kaliningradu s Junkersem být nemůže. Přímo jantarovou komnatu tam však Novikov neuvedl, zmínil se jen obecně o vzácném nákladu. Úvahy o komnatě jsou tedy čirou spekulací, nepředstavují nic víc než pouhou logickou konstrukci založenou na vazbách "Kaliningrad - jantarová komnata" a "Kaliningrad - Ju 52"; obě tyto vazby ovšem skutečně existují. Každopádně jeden Junkers Ju 52 by převoz jantarové komnaty pro svou nedostatečnou nosnost nezvládl. I kdyby tedy úvahy o spojení hydroplánu s komnatou byly správné, pak v bahně přímořského jezera neskončila celá, nýbrž pouze její část.

Neúspěch expedice Resko-87 sice může vyvolávat opodstatněné obavy, že se na dně jezera žádný Junkers nenachází, ale přesto by stálo za to se o jeho nalezení pokusit. Snadná dostupnost místa, malá hloubka a dnes již bez větších problémů dostupné sofistikované technické vybavení totiž znamenají, že pokud tam vrak Ju 52 leží, pak jeho lokalizace nepředstavuje větší problém a je jen otázkou času. To samé už ovšem nelze říci o jeho vyproštění. Dobře to ukazuje případ Dornieru Do 24. Jeho poloha je známa, pole trosek zmapované, ale kvůli technologickým komplikacím (vrak je pohřben v bahně, špatná viditelnost) a nedostatku peněz stále zůstává tam, kde je. Pohybovat se poslepu, v měkkém prostředí bez pořádné opory a s všudypřítomným rizikem kontaktu s bůhvíjak ostrými cáry kovu, to prostě není jednoduchá záležitost a do komfortního potápění na korálových útesech to má pořádně daleko. Možná by stálo za to zvážit použití kesonové stěny. Veškeré trosky se nacházejí uvnitř kruhu o průměru cca 35 m. Vztyčení kesonové stěny po jeho obvodu by v mělkém, klidném jezeře neměl být technicky neřešitelný problém. Po odčerpání vody z prostoru vymezeného prstencem kesonové stěny by pak byl přístup k vraku oproti potápění podstatně snazší. Trosky by se sice stále nacházely uvězněny v bahně, ale práce na jeho odstranění by neprobíhala pod vodou a bylo by na ni vidět.

zakladna_hydroplanu_1.gif Obr. 11 - Základna hydroplánů 1

zakladna_hydroplanu_2.gif
Obr. 12 - Základna hydroplánů 2

zakladna_hydroplanu_4.gif
Obr. 14 - Základna hydroplánů 4

zakladna_hydroplanu_6.gif
Obr. 16 - Základna hydroplánů 6

zakladna_hydroplanu_8.gif
Obr. 18 - Základna hydroplánů 8

zakladna_hydroplanu_10.gif
Obr. 20 - Základna hydroplánů 10

pozemni_letiste_1.gif
Obr. 22 - Pozemní letiště 1

pozemni_letiste_3.gif
Obr. 24 - Pozemní letiště 3

pozemni_letiste_5.gif
Obr. 26 - Pozemní letiště 5

municni_sklad_2.gif
Obr. 28 - Muniční sklad 2

municni_sklad_4.gif
Obr. 30 - Muniční sklad 4

vyusteni_jezera_do_more.gif
Obr. 32 - Vyústění jezera do moře

zakladna_hydroplanu_3.gif
Obr. 13 - Základna hydroplánů 3

zakladna_hydroplanu_5.gif
Obr. 15 - Základna hydroplánů 5

zakladna_hydroplanu_7.gif
Obr. 17 - Základna hydroplánů 7

zakladna_hydroplanu_9.gif
Obr. 19 - Základna hydroplánů 9

zakladna_hydroplanu_11.gif
Obr. 21 - Základna hydroplánů 11

pozemni_letiste_2.gif
Obr. 23 - Pozemní letiště 2

pozemni_letiste_4.gif
Obr. 25 - Pozemní letiště 4

municni_sklad_1.gif
Obr. 27 - Muniční sklad 1

municni_sklad_3.gif
Obr. 29 - Muniční sklad 3

strelnice.gif
Obr. 31 - Střelnice




Poznámky:
1 Novikov píše "studěbekker".
2 Prohlídka je oficiálně možná jen pro dopředu nahlášené skupiny.
3 Harcerski Klub Podwodny WANDA, existuje dodnes.
4 Potápěčský klub "MOANA", od roku 1996 nese organizace název "Centrum Nurkowe MDT".
5 Nákladní automobily Studebaker, zmiňované Novikovem, jsou americká vozidla. Od roku 1942 se vyráběla i v Sovětském svazu.
6 Hodnoty získány v souvislosti s expedicí z roku 2012.
7 Vystaveno v "Muzeu Oręża Polskiego w Kołobrzegu", ve stálé expozici "Dzieje Oręża Polskiego".
8 Organizace, jež vznikla roku 2005 s cílem záchrany povojenských objektů, které v Rogowě po zrušení tamní jednotky podléhaly devastaci.
9 Konkrétní počet se u různých zdrojů mírně liší.
10 Možná se jednalo o zásah sovětského tanku, neboť ty v inkriminovaný den ostřelovaly letištní komplex ze vsi Roby.
11 Jezero, kde došlo ke katastrofě, neslo jméno podle vsi Kamp, německy se nazývalo Kamper See.
12 Viz poznámka 3.


Zdroje informací:
Článek Akvalangisty načinajut sledstvije, autoři Vasilij Zacharčenko a Igor Boječin
(časopis Těchnika-Molodjoži, ročník 1988, číslo 2)
Článek Zagadka Vislinskogo zaliva, autor Vasilij Zacharčenko
(časopis Těchnika-Molodjoži, ročník 1989, číslo 3)
Článek Tajemnice jeziora Resko, autoři Piotr Brzeziński a Aleksander Ostasz
(časopis Magazyn Nurkowanie, ročník 1998, číslo 1)
Osobní rozhovor s presidentem Nadace Fort-Rogowo
Osobní korespondence s hlavní kustodkou Muzea Oręża Polskiego w Kołobrzegu
Informační cedule leteckého muzea v Rogowě
hkpwanda.pl | mapy.amzp.pl | menstream.pl | odkrywca.pl
www.airforce.ru | www.azlk.meteoguru.org | www.dorniermuseum.de | www.fort-rogowo24.pl
www.gk24.pl | www.gs24.pl | www.historisches-marinearchiv.de | www.jesen.cz | www.mdt.wroclaw.pl
www.muzeum.kolobrzeg.pl | www.okrae.odbvrn.ru | www.pobitwie.pl | www.pogranicze.de
www.spiegel.de | www.tvp.info | www.twierdzakolobrzeg.pl | www.worldsoffascination.blogspot.cz
cs.wikipedia.org | de.wikipedia.org | en.wikipedia.org | pl.wikipedia.org | ru.wikipedia.org


• Autorská práva k obrázkům 1, 2, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 a ke zdroji obrázků 3 a 4 na této stránce nenáleží tomuto webu.
• Zdroj obrázků 1, 6, 7, 8, 9 a 10: cwww.warbirdphotographs.com
• Zdroj obr. 2: www.spiegel.de
• Zdroj obr. 5: www.themt.de
• Zdroj fotomapy z obrázků 3 a 4: mapy.geoportal.gov.pl