Záhady | Stříbrná Hora

11.11.2013

Nedlouho před koncem války, v březnu 1945, se ke Stříbrné Hoře, vsi na východním úpatí Sovích a Bardských hor v dnešním Polsku, blížila od Frankenštejna kolona německých náklaďáků. Místním obyvatelům bylo přikázáno, aby si zakryli okna a neopouštěli dům. Někteří se během několik desítek minut trvajícího přejezdu snažili náklaďáky spočítat. Hovoří se až o 300 vozidlech. Takové množství sice není příliš pravděpodobné, ale naznačuje to, že jich bylo opravdu mnoho. Náklaďáky projely vsí a stoupaly k průsmyku s na vrcholcích přilehlých kopců rozloženou mohutnou pevností. Právě ona, jak se zdá, byla jejich cílem, neboť se zanedlouho ze strany průsmyku ozval výbuch, načež se kolona vracela stejnou cestou zpět.

Tato historka dala vzniknout spekulacím, že Němci něco důležitého či cenného ukryli v rozsáhlém podzemí pevnosti a přístup k tomu následně odpálili, aby se nikdo nepovolaný nemohl k záhadnému nákladu dostat. To samozřejmě přitahovalo hledače pokladů, a ti také od konce války pevnost údajně navštěvovali. V závěru 70. let se odehrály dvě události, které s tím možná souvisí; jedna záhadná, druhá tragická.

V prvním případě se jedná o návštěvu lany, lampami a helmami vybaveného německého páru, který projevil přání sestoupit do pevnostního podzemí. Úskokem se pak zbavili průvodkyně, jež se tam s nimi vydala a která se, připravena o světlo, dostala k východu jen díky dobré znalosti terénu. Po 2 hodinách se objevili i Němci. Incident sváděli na nehodu. Byli vyčerpaní, špinaví a mokří, přesto však vypadali spokojeně. Co tam dole dělali, neprozradili.

Zatímco u první události zdá se být souvislost se záhadnou německou kolonou velmi pravděpodobná, u té druhé je podstatně spornější. Místo tehdy navštívili 2 studenti a nejspíš si jen chtěli prohlédnout pevnost. V temném podzemí jeden z nich spadl do hluboké studny a utopil se před tím, než se jeho kolegovi podařilo přivést pomoc. Když následně pozdě dorazivší zachránci vyprošťovali nešťastníkovo tělo, zaregistrovali existenci pod vodou ústící chodby. Tato nehoda tak přiživila legendu o tajemném transportu, jejím důsledkem však bylo i to, že došlo k uzavření pevnosti pro veřejnost.

Obr. 1 - Areál hlavní části pevnosti a fort Vysoká skála (nahoře vpravo)

Pevnost pochází z 2. poloviny 18. století, kdy ji na základě zkušeností ze 7leté války nechal vybudovat pruský král Fridrich II jako důležitý opěrný bod pro případ napadení Rakouskem. Byl to velkolepý projekt, jehož plány se, i v průběhu realizace, několikrát měnily. K zaměřování terénu došlo roku 1763 a o 2 roky později se, po souhlasu krále, přistoupilo k samotné výstavbě. Postupně se budovaly jednotlivé objekty - jádro pevnosti, tzv. Donjon, bastiony, forty a další -, až v roce 1785 vznikl poslední z nich, přehradová baterie. Celý počin stál víc než 1.500.000 tolarů. Pro názornost: tuto sumu si je možné představit jako 25 t stříbra. Drahý, ale impozantní projekt. Co se jeho dominantního prvku, Donjonu, zde stavby čtvercového půdorysu s nádvořím a masivními kruhovými baštami v každém z rohů, týče, specialista v daném oboru, Wolfgang Bleyl, ho prohlásil za největší evropský objekt ve své třídě. Paradoxní je, že pevnost de facto nikdy nenaplnila to, k čemu byla postavena. Jen jednou jedinkrát stála tváří v tvář nepříteli. Stalo se tak roku 1807, kdy ji obléhala a dobývala francouzská armáda. Pevnost sice odolala, ale protože boje neukončilo vítězství té či oné strany, nýbrž příchod posla oznamujícího podepsání příměří, nelze ani v tomto případě říci, že svému účelu dostála.

O zhruba půlstoletí později, roku 1867, přestala pevnost plnit funkci obranné stavby. V roce 1885 byla sice v Donjonu zřízena restaurace, ale objekt jako celek postupně chátral. Jisté záchranné práce se uskutečnily na počátku 20. století. Dotkly se například vstupní brány na severovýchodní straně Donjonu, kam byla roku 1911 zasazena plastika Orla, odtud její název, Orlí brána. V roce 1913 pak prošel důkladnou opravou fort Špičák, kde vznikl útulek pro mladistvé s více než 100 ubytovacími místy. Jednalo se o největší objekt toho typu v Německu. O něco později, v letech 1926 až 1927, byla provedena celková oprava fortu Vysoká skála. Objekt tehdy sloužil jako školící středisko policie a měl k dispozici několik desítek ubytovacích míst. Před válkou, ve 30. letech, proběhly významné záchranné práce ještě na Donjonu. Popsané skutečnosti dávají jistou představu o tom, jak pevnost vypadala, když začala válka. Může se zdát, že byla po těchto zásazích v relativně dobrém stavu, ale je nutné si uvědomit, že opravované objekty tvoří pouze část celé pevnosti. Zbytek celou tu dobu podléhal zubu času.

Na začátku války se v pevnosti nacházel zajatecký tábor pro polské důstojníky Oflag VIII-B. Zřízen byl v prosinci 1939 a v lednu 1940 do něj dorazili první zajatci. Nejprve všichni pobývali ve fortu Špičák. Prakticky hned od samého počátku docházelo k pokusům o útěk. Nebyly ale dobře připravené a končily nezdarem. V dubnu dostali nižší důstojníci příkaz přemístit se do fortu Vysoká skála. Netrvalo to dlouho a právě z něj se, 5. května, útěk podařil. Svou precizností pověstní Němci projevili v případě Vysoké skály značnou nedůslednost a Poláci jí obratně využili. V místnosti, kde zajatci přebývali, nacházeli se zamčené těžké dveře. Každé ráno je Němci otevřeli, zkontrolovali prostor za nimi a zase je pečlivě zamkli. Toto zvláštní počínání samozřejmě upoutalo pozornost vězňů. Záhada oněch dveří je přitahovala jako magnet a nakonec se jim podařilo opatřit si klíč. Místnost, jež se za dveřmi nacházela, byla něco jako skladiště nábytku. Samé stoly, lůžka, lavice. Na první pohled nic, co by vysvětlovalo nebývalou míru pozornosti, kterou tomu místu Němci věnovali. Pak Poláci objevili zbytky malty. Ukázalo se, že v místnosti bylo poměrně nedávno zazděno jakési okno. Mělo být jejich cestou ke svobodě. Přítomný nábytek poskládali na hromadu, vysokou právě tak dost na to, aby se po ní dostali k čerstvému zdivu, a připravenými nástroji, vidličkami, noži apod., vyškrabávali maltu z prostoru mezi cihlami. Vyjmutím takto uvolněných cihel vznikl otvor, kterým se protáhli na vnější stranu zdi, načež se pomocí svázaných prostěradel spustili dolů a zmizeli do noci. Ve 3 skupinách uteklo celkem 10 vězňů. První skupina, čítající 2 lidi, byla zadržena po zhruba 30 km u Kladské Bystřice. Další, 5členná, padla Němcům do rukou po 11 dnech, u Olomouce, a to poněkud kuriózním způsobem. Byla noc a uprchlíci čekali na zdvihnutí železniční závory. Vlak ale dlouho nejel a oni, zmoženi únavou, usnuli. Ráno pak vyšel najevo jejich omyl. Žádný vlak tam jet nemohl, nejednalo se totiž o závoru na železničním přejezdu, nýbrž na hranicích protektorátu. Nedůslednost si tentokrát vybrala daň na polské straně. Zbývající skupině se útěk podařil. Všichni tři se dostali do Palestiny, vstoupili tam do polských ozbrojených sil a zapojili se do bojů proti Německu. Oflag VIII-B se na podzim 1940 změnil na normální tábor. Ten v září 1941 zrušili a zadržovaní zajatci byli přemístěni do jiných zařízení.

Po válce začaly relativně nedávno obnovené objekty pevnosti znovu chátrat, nemluvě o objektech ostatních. V roce 1966 se fortu Vysoká skála ujali skauti a zřídili v něm svou základnu. Podobně se o fort Špičák začali roku 1969 zajímat žáci hornických škol, kteří ho o něco později, v roce 1971, upravili pro své potřeby. V souvislosti s tím se jak pro fort Špičák, tak Vysoká skála začaly užívat i nové názvy, a to Horník (Górnik), respektive Skaut (Harcerz). V 80. letech došlo k již dříve zmíněnému tragickým úmrtím vyvolanému uzavření pevnosti pro veřejnost. Na začátku 90. let byla pevnost znovu zpřístupněna, nicméně chátrala dál, přičemž zarůstala stále hustší vegetací. V roce 2006 pak byly, poprvé po desítkách let, konečně zahájeny zásadní záchranné práce.

Nyní, po ozřejmění historie pevnosti, nezbytnému to kroku k udělání si odpovídající představy o kulisách, v nichž se příběh odehrává, je čas vrátit se k záhadnému transportu a pátrání po jeho nákladu. Co vlastně ona kolona vozidel převážela? Jistý německý dozorce v souvislosti s transportem beden, který dle něj do pevnosti krátce před kapitulací Třetí říše dorazil, uvedl, že část těchto beden, jež všechny skončily ukryty v podzemí, byla označena nápisy udávajícími, že se v nich nachází zcela nová zbraň a vojenské vybavení, a že ty neoznačené by dle konvoj doprovázejících vojáků mohly obsahovat umělecká díla. Je toto svědectví věrohodné? Fakt, že dozorce, jehož tábor byl zrušen už roku 1941, popisuje události, které se tam odehrály těsně před koncem války, vyvolává jisté pochybnosti. Na druhou stranu jím zmíněné ukrývání uměleckých předmětů není zdaleka tak od věci, jak by se mohlo na první pohled zdát. Němci totiž z důvodu ochrany před nálety sváželi umělecké poklady z Dolního Slezska do zhruba jen 20 km vzdálené vsi, Kamence, a shromažďovali je v tamním zámku. Z něj se pak rozvážely do blízkého okolí, kde je ukrývali do v té oblasti často se vyskytujících starých důlních děl a fortifikací. Mnoho takových úkrytů bylo po válce skutečně nalezeno, ale je pravděpodobné, že další na své objevení teprve čekají. Podle některých informací by se někde v nepřístupných částech pevnosti mohla nacházet sbírka nazývaná "Jantarová místnost". Nejedná se ovšem o proslulou Jantarovou komnatu, kterou by dnes beztak hledal už jen ničím nepoučitelný snílek (viz Jantarová komnata), nýbrž o muzejní kolekci z jantaru vyrobených předmětů. Tak či onak, vzhledem k faktu, že i v atmosféře nejistoty a strachu z rychle se blížící Rudé armády považovali Němci za důležité dotčené bedny ukrýt, byl jejich obsah jistě víc než zajímavý.

Pevnost Stříbrná Hora představuje obrovský, do délky roztažený komplex zabírající zhruba 2 km horského terénu. Kde na takovém prostoru záhadný náklad hledat? Jako o místě jeho úkrytu se uvažuje o 4 lokalitách. Jsou to (a) srdce pevnosti, Donjon (popř. celý areál hlavní části pevnosti), (b) fort Malý slaměný čepec (Chochoł Mały), který je s areálem hlavní části pevnosti spojen kdysi palisádou chráněným přístupovým koridorem a dříve údajně byl i podzemní chodbou, jež je dnes zavalená, (c) fort Špičák, nacházející se na druhé straně průsmyku, a (d) někdy, snad kvůli z něj na předpolí vedoucí, na plánu z 18. století prý zaznačené, avšak dnes neexistující podzemní chodbě, i fort Vysoká skála.

V roce 1993 proběhl průzkum areálu zaměřený na studně (místní v nich údajně viděli bedny a staré zbraně). Napříč pevností se jich podařilo lokalizovat 11, přičemž 3 z nich byly zasypané a ty ostatní pak zaplavené vodou. Zasypané a 2 ze zaplavených zůstaly neprozkoumané, ale do 6 zbývajících pronikli potápěči. Zatímco v polovině z nich neobjevili nic zajímavého, tak u těch dalších už ano. V jedné ze studní se nacházela 5m chodba, ve druhé pak podobně krátká chodba a k tomu ještě místnost uzavíraná dřevěnými dveřmi s kováním. Chodbu měla i třetí studeň, avšak tentokrát byla podstatně delší, 68 m, a ze stropu na jejím konci vycházel cihlami vyložený komín. Nic konkrétního o účelu těchto objektů se zjistit nepodařilo.

Patrně ve stejném roce byl rovněž prozkoumán fort Špičák. Pátrání se skládalo z několika fází. Jedním z cílů byla jeskyně na úpatí hory. Měla odstřelený vchod, ale úzkým otvorem se do jejího nitra přeci jen podařilo proniknout. Nacházel se tam velký sál, v němž bylo možné spatřit lidskou kostru namalovanou na stěně naproti vchodu a po pravé straně pak velký zával. Snad zahrazoval ústí z fortu vedoucí podzemní chodby, ovšem kvůli jeho rozměrům se nepodařilo pravdivost této teorie prokázat. Stranou pátrání samozřejmě nemohla zůstat studna. Potápěč v ní narazil na dno o několik desítek metrů dříve, než se dle jejích plánů očekávalo, ale to nebylo všechno. Průzkum neinvazivní metodou totiž odhalil 2 ze studny vybíhající chodby, a to v hloubkách 17 a 28 m od povrchu. Na úrovni oněch 17 m však po takovém objektu žádné očividné stopy nebyly patrny a ani použití jiné neinvazivní metody, přímo v dané hloubce, existenci dutiny za stěnou studny nenaznačovalo. Oněch 28 m se pak asi nacházelo pod aktuálním dnem, či alespoň hladinou, neboť přítomnost chodby v této hloubce zřejmě nebyla fyzicky, respektive zmíněnou alternativní neinvazivní metodou, prověřena. Pátrání se zaměřilo ještě na jeden objekt. Byl jím v horní části jižního svahu kopce situovaný vodou zaplavený kamenolom nazývaný Černá perla. Expedice disponovala informacemi, podle nichž se tam měl nacházet vstup do podzemí, větší množství zbraní a také ostnatý drát z doby, kdy fort sloužil jako zajatecký tábor. Z bezpečnostních důvodů tentokrát nepřipadalo potápění v úvahu a tudíž se rozhodli vodu odčerpat. Po 2denním úsilí se to konečně podařilo. Na dně objevily nějaké nádobí, trochu odpadků a jednu starou ruční palnou zbraň. Toť vše, po nějakém ústí podzemní chodby nebylo nikde ani památky.

Obr. 12 - Kamenolom Černá perla 1

Pozornost hledačů se k fortu Špičák znovu obrátila za 2 roky, když v létě 1995 lesní pracovníci, odstraňujíce ze svahu kopce houštiny, narazili nedaleko vrcholu na nízký tunel. O několik týdnů později byl prozkoumán profesionální expedicí. Po zhruba 33 m se dobře zachovaný tunel změnil ve svislou šachtu, která je, jak zjistili, uzavřena železnou mříží a zablokována kameny a železobetonovou sutí. Stejná expedice detekovala pod fortem, za užití neinvazivní metody, jakousi podzemní halu a v areálu fortu pak lokalizovala dolů směřující schodiště z 18. století, jež bylo, jak se ukázalo, nejprve někým změněno v suť a poté překryto betonovou podlahou.

Roku 1996 se 2 muži otevřeně přiznali novinářům, že spolu s dalším svým společníkem pod pláštíkem oprav, které na Donjonu oficiálně provádějí, ve skutečnosti rozkopávají jeho podzemí, kde hledají nacisty ukryté poklady. Toto překvapivé a znepokojující prohlášení jasně ukazuje, že takové příběhy stále nedávají lidem spát a také to, že příslušné polské úřady rozhodně neměly situaci okolo pevnosti pod kontrolou.

Koncem roku 1996 vznikl v Německu o záhadách stříbrnohorské pevnosti film. Televizní stanice, jež ho vysílala, nabídla polské straně pokrytí poloviny nákladů na průnik do podzemí fortu Špičák výměnou za exkluzivní práva na natáčení akce. Byli odmítnuti, k žádnému pokusu vyrvat fortu jeho tajemství nedošlo. Proč polští úředníci takovýmto aktivitám brání, když by mohly vést k objevu uměleckých sbírek značné ceny a ty by dle mezinárodního práva připadly právě Polsku? Němci to nedokázali pochopit. A nejsou sami, to se chápe opravdu těžko.

Pevnost Stříbrná Hora je vskutku rozlehlá a Donjon má navíc několikapatrové podzemí. Míst, kam Němci mohli náklad ukrýt, tedy existuje celá řada a určit to správné není nikterak jednoduché. Jistým vodítkem snad může být stav jednotlivých objektů v době, kdy mělo k ukrývání dojít. Tehdy, stejně jako dnes, byly zhruba 2/3 areálu v relativně dobré kondici, zatímco zbylá část už dlouho podléhala zkáze. Lze předpokládat, že Němci vybrané místo mělo minimálně podzemí v dobrém stavu a zároveň bylo přístupné pro nákladní vozidla. Z požadavku na zachovalé podzemí vyplývá, že onu zkáze dlouho podléhající část pevnosti, která se nacházela především na všech 3 Slaměných čepcích (názvy vrcholů), můžeme při hledání úkrytu pominout. Jisté zaváhání je snad na místě v případě Malého slaměného čepce, a to kvůli údajnému spojení tamního fortu s areálem hlavní části pevnosti podzemní chodbou. Pravdou ale je, že nesplňuje ani druhou z podmínek, podmínku dostupnosti. Kolem procházející cesta vede svahem kopce v relativně velké vzdálenosti od vrcholu, na kterém fort stojí, a ruční vynášení nejspíše těžkých beden od cesty vzhůru lze jen těžko považovat za reálný scénář, zvláště pak v tomto případě, kdy mělo být vše hotovo v poměrně krátkém čase. Lepší kandidáty představují ony zachovalejší objekty, tedy Donjon (s jistými výhradami včetně celého areálu hlavní části pevnosti), fort Vysoká skála a fort Špičák, které jsou navíc všechny do jednoho pro náklaďáky bez problémů dostupné. Najít ukrytý transport není úkol pro detektor kovů (viz obr. 30), šanci uspět má jen profesionální expedice disponující slušným obnosem peněz. Forty Špičák a Vysoká skála se navíc nacházejí v soukromém vlastnictví. Přístup do nich není možný a bůh ví, zda za jejich zdmi neprobíhá utajované pátrání podobné tomu z poloviny poslední dekády minulého století v Donjonu.

Ať už je to s onou tajemnou kolonou a jejím nákladem jakkoli, místo určitě stojí za návštěvu, i kdyby žádný transport neexistoval. Vždyť pevnost Stříbrná Hora to je pořádný kus fortifikace s objekty v různém stupni zachovalosti, od těch pohlcených vegetací, jež jsou přístupné volně, až po renovací procházející Donjon s placenou prohlídkou s průvodcem, to vše jako bonus zasazené do krásného okolí. Horským masivem jižně od pevnosti navíc před 100 lety vedla ozubnicová železniční trať. Součástí jejích reliktů v úseku obkružujícím ze zmíněné strany pevnost jsou i 4 viadukty (2 velké a 2 malé) či hluboký skalnatý úvoz s přes něj vedoucí původní ocelovou lávkou v místě dnes již neexistující zastávky Stříbrná Hora pevnost. Opuštěné, nyní už kolejí prosté traťové těleso přímo vybízí k nevšední procházce; nebo třeba k projížďce na koni (viz obr. 65).

• V článku se vyskytující názvy sídel a jejich polské ekvivalenty:
• Stříbrná Hora - Srebrna Góra
• Frankenštejn - Ząbkowice Śląskie
• Kladská Bystřice - Bystrzyca Kłodzka
• Kamenec - Kamieniec Ząbkowicki
• Ždánov - Żdanów (česká varianta založena pouze na fonetické podobnosti)

• Objekty pevnosti; v závorce označení používané Poláky:
• bastion Dolní (Bastion Dolny)
• bastion Horní (Bastion Górny)
• bastion Městský (Bastion Miejski)
• bastion Novoveský (Bastion Nowowiejski)
• Donjon (Donżon)
• esplanáda fortu Špičák (Esplanada Fortu Ostróg)
• esplanáda fortu Rohovitý (Esplanada Fortu Rogowy)
• esplanáda fortu Vysoká skála (Esplanada Fortu Wysoka Skała)
• fort Malý slaměný čepec (Fort Chochoł Mały)
• fort Rohovitý (Fort Rogowy)
• fort Špičák (Fort Ostróg)
• fort Vysoká skála (Fort Wysoka Skała)
• kasárny (koszary)
• kasematová baterie (Bateria Skazamatowana); na Velkém slaměném čepci
• kavalír (Kawaler)
• kleště (Kleszcze)
• křídlová reduta (Reduta Skrzydlova); na Velkém slaměném čepci
• polní brána (Brama Polna)
• přehradová baterie (Bateria Tarasowa); na Středním slaměném čepci
• ravelin (Rawelin)
• šíp (Flesza); v severním svahu Malého slaměného čepce

Pozn.: Hlavní částí pevnosti se v tomto článku rozumí komplex objektů sestávající z Donjonu, 4 bastionů (Dolního, Horního, Novoveského a Městského), ravelinu, kavalíra, kleští, esplanády fortu Rohovitý a fortu Rohovitý. "Slaměné čepce" je překlad původního německého názvu "Strohhaube", Poláci těmto vrchům říkají "Chochoły", což je jejich výraz pro slaměnou ochranu rostlin (většinou) před zimou, popřípadě slaměného panáka (např. na způsob strašáka či na sušení slámy).

Obr. 15 - Plán pevnosti; rozmístění reliktů ozubnicové železniční trati

Zdroje informací:
Kniha TAJEMNICE UKRYTYCH SKARBÓW, autor Joanna Lamparska, rok vydání 1999
Informační tabule pevnosti
books.google.cz | dolny-slask.org.pl | chomikuj.pl | maps.geoportal.gov.pl
www.jorganisciak.pl | www.mapa.ump.waw.pl | www.wykop.pl
cs.wikipedia.org | de.wikipedia.org | en.wikipedia.org | pl.wikipedia.org

---

• Autorská práva k obrázkům 1 a 54 na této stránce nenáleží tomuto webu.
• Zdroj obr. 1: Informační tabule pevnosti
• Zdroj obr. 54: dolny-slask.org.pl