Záhady | Železniční stanice v zemi nikoho

4.11.2012

V dnešním Polsku, jen několik desítek kilometrů od našich hranic, při zrušené železniční trati, vedle hlavní cesty mezi Kłodzkem a Wrocławí, stála kdysi u odbočky do vsi Sokolniki železniční zastávka. Ještě před 2. světovou válkou však z nějakého důvodu Němci, kterým tehdy toto území patřilo, vybudovali jen o několik set metrů dál, naproti odbočce do vsi Trzebnik, železniční stanici (viz obr. 1) s překladovou rampou a jeřábem. Kromě dlážděné příjezdové komunikace a červenými cihlami lemované studny z ní už mnoho nezůstalo. Zdivo bylo z velké části rozebráno a až na pár výjimek lze rozeznat jen bujnou vegetací zarostlé terénní nerovnosti. Severně od byvší budovy pak umožňují vysledovat trasu staré cesty na místě ponechané patníky. To trať samotná je na tom o poznání lépe. Až na úsek bezprostředně přiléhající ke stanici jsou koleje stále na svém místě a nebýt náletových rostlin přímo v kolejišti, popřípadě do průjezdového profilu zasahujících větví okolo stojících stromů, nepůsobila by nutně opuštěným dojmem.

Obr. 1 - Železniční stanice (část pohlednice, rok 1941)

Zhruba 2 km severozápadozápadním směrem se zdvíhá nenápadný pahorek Jańska Góra s vyhlídkovou věží postavenou roku 1869 na počest německého kancléře Otto von Bismarcka. Shodou okolností se jedná o vůbec první z řady tzv. Bismarckových rozhleden, kterých za tímto účelem vzniklo po světě na 240, přičemž 3 z nich (Aš, Cheb a Mikulášovice) se nacházejí i na území České republiky. Celý areál sice původně sloužil turistickým účelům, ale později ho zabrala armáda a oblast se stala pro civilní obyvatelstvo nepřístupnou. Jestli armáda na pahorku kromě realizace opevňovacích prací provozovala i něco jiného není známo, ale jisté je, že na konci 2. světové války se o něj vedly poměrně tuhé boje. Po jejich skončení údajně zůstaly na místě vraky mnoha tanků a spousta další výzbroje i munice včetně mezi železniční tratí a pahorkem rozmístěných minových polí. Tato oblast spadala do území, které připadlo v rámci poválečného uspořádání Evropy Polsku, a původní němečtí obyvatelé z ní museli odejít. Očití svědci tehdejších událostí tak prakticky ztratili do místa přístup a ti nově příchozí, pocházející většinou ze Sovětským svazem zabraných území na východě, o nich nic konkrétního nevěděli. Později, v 60. letech, byla ve studni nacházející se jen pár metrů od paty rozhledny údajně nalezena na řetězu visící měděná nádoba či schránka s jakýmsi pokladem. Objevily se spekulace, že ho tam ukryla nějaká utíkající rodina nebo některý z německých důstojníků a poválečné události následně znemožnily jeho vyzvednutí. Když pak v roce 1980 došlo k dočasnému uvolnění politické situace, začali se prý na pahorku s vyhlídkovou věží objevovat mladí Němci. Zůstávali tam několik dnů až týdnů, aby podle mínění některých pátrali po ukrytých cennostech svých předků. Jisté detaily zanechané ve výkopech údajně naznačovaly, že minimálně část z nich byla úspěšná. V současné době pokrývá temeno pahorku vzrostlý les, přičemž horní část rozhledny jen taktak dosahuje nad vrcholky stromů. Kdysi pyšná stavba je dnes ve velmi neutěšeném stavu a do jejího nejvyššího patra už není možné vystoupit. Ona nedaleko ležící studna má oproti té u železniční stanice o něco větší průměr a je v celkově podstatně horší kondici. Nachází se hned vedle lesní cesty a díky faktu, že je obklopena přízemní vegetací a zároveň stejně jako ta u železniční stanice nijak nevystupuje nad úroveň terénu, ji lze velmi snadno přehlédnout. Celková dispozice studny tak představuje potencionální riziko úrazu, a proto je při pohybu v té oblasti určitě namístě zvýšená opatrnost.

Během 2. světové války údajně jezdila, obvykle v noci, od železniční stanice k pahorku s vyhlídkovou věží neznámým materiálem naložená nákladní vozidla. Byly k tomu využívány 2 cesty. Jedna procházela kolem vsi Sokolniki, za kterou se stáčela vpravo směrem k pahorku. V podstatě se jedná a cestu, po které je možné se dostat k vyhlídkové věži i dnes. Za dobrého počasí pak byla lehčími vozidly využívána dnes již neexistující kratší polní cesta, jež vedla přímo na vrchol. Co přesně nákladní vozidla převážela a z jakého důvodu, není známo. Protože však na pahorku nebyly kromě zákopů patrny žádné vojenské objekty, je celá záležitost krajně podezřelá. Pokud se na pahorku něco odehrávalo a na povrchu po tom nezůstaly žádné stopy, muselo se to nejspíše odehrávat v podzemí. Zní to logicky a někteří lidé jsou přesvědčeni, že tomu tak skutečně bylo. Podle nich se v podzemí nacházel nějaký objekt, pravděpodobně továrna na zbraně, přičemž se uvažuje o jeho spojení podzemními tunely s dalšími objekty jako Jordanów, Wrocław, Sobótka a také s onou železniční stanicí.

Pokud jde o železniční stanici, má se za to, že tunel ústil buď přímo ve staniční budově nebo v tamní 16,5 m hluboké studni (viz obr. 2 a 3). Zajímavé je, že ve studni údajně nikdy nebyla voda. Pokud by se ve skutečnosti nejednalo o studnu v pravém slova smyslu, nýbrž o studnou maskovaný vstup do podzemí, pak je tato zvláštní okolnost přesně tím, co by člověk očekával. Po válce se říkalo, že na stanici straší. Bylo prý slyšet nesrozumitelné, jakoby německy znějící hlasy. Situace se měla vyjasnit začátkem dubna 1947, kdy údajně vyšlo najevo, že zmíněné hlasy vycházejí z tunelu na dně studny, kde se stále ukrývali lidé nevědouce, že válka už před 2 lety skončila. Je to pravda? Pokud ano, tak kam onen tunel vedl a odkud brali potraviny nezbytné pro přežití po tak dlouhou dobu? Případná existence podzemní továrny by dávala dostatečně uspokojující odpověď na obě tyto otázky. Jestli byl tunel následně prozkoumán, popřípadě s jakými výsledky, či co se s ním stalo, není známo. Nicméně, na samém dně studny by se podle dostupných informací mělo nacházet něco jako klenba. Dál už sice žádný prostor nevede, celé to však působí dojmem ústí zahrazené boční chodby. Tyto slibné indicie patrně motivovaly jisté hledače, kteří se tajně pokusili oním zátarasem proniknout. Nenalezli však nic, co by existenci podzemního spojení potvrzovalo. V současné době je studna prostupná odhadem pouze ve svých horních 10 m. Zbytek je zanesen větvemi a odpadem včetně pneumatik. Pro případný průzkum dolní části by tak bylo nutné tyto překážky nejdříve odstranit.

I kdyby do železniční stanice žádná podzemní chodba nevedla, jak naznačuje onen neúspěšný pokus amatérských hledačů, stále to nevylučuje přítomnost podzemního objektu na pahorku s vyhlídkovou věží. Podpůrným argumentem pro existenci takového objektu se zdá být kromě informací o tam směřujících nákladních vozidlech, pokud jsou pravdivé, i sama přítomnost překladové železniční stanice. Ta má smysl pouze tehdy, když je co překládat a odkud či kam to vozit. V jejím rozumně blízkém okolí se však údajně nic takového oficiálně nenacházelo. Navíc i kdyby ano, tak v nedalekých Łagiewnikách existovala stanice, která by pro tyto účely patrně naprosto postačovala. Proč tedy byla pouze o 3 km dále vybudována další překladová stanice? Okolní vsi měli tehdy, stejně jako dnes, jen pár obyvatel. Tím důvodem muselo být něco jiného a muselo to být blízko.

Protože je tento článek z podstatné části založen na informacích obsažených v knize Tajemnice ukrytych skarbów od Joanny Lamparské, je kvůli poskytnutí možnosti učinit si na popisovanou problematiku co možná nejobjektivnější názor na místě uvést osobní zkušenosti s jejich věrohodností. Joanna Lamparská v rámci svého líčení průzkumu studny u železniční stanice tvrdí, že se všechny její kovové stupnice hýbaly. Ve skutečnosti se ovšem nehýbe ani jedna. Nebyl žádný problém po nich sestoupit dolů, ani se následně dostat zpět. Z rozhledny na pahorku je podle ní fantastický výhled na okolí. Pravda je přitom taková, že není vidět téměř nic. Ano, během doby, která od vydání její knihy uplynula, se situace jistě mohla poněkud změnit, takhle dramatická změna by to ale být neměla. Kvůli nemožnosti vystoupat až do nejhořejšího patra lze okolí pozorovat pouze skrz okenní otvory, což představuje významné směrové omezení. Navíc je i z toho nejvýše položeného výhled značně narušen okolo stojícími vzrostlými stromy. Uvádí také, byť prostřednictvím citace někoho jiného, že vyhlídková věž byla dokončena při příležitosti 5. výročí Bismarckovy smrti, tedy v roce 1903, což jednoduše není pravda. Její údaj je chybný o celých 34 let. Tvrdí rovněž, že se v poli mezi původní železniční zastávkou a později vybudovanou stanicí nachází jakýsi bunkr. Nic takového se ovšem nalézt nepodařilo a dokonce ani místní nemají o existenci nějakého bunkru žádnou povědomost. Povědomost nemají ani o zmíněných na pahorek směřujících nákladních vozidlech, zato však mluvili o jistých velkých dírách v zemi vzniknuvších po dopadu bomby za 2. světové války. Není jisté, zda úplně všechny, ale aspoň některé z nich měly být později využívány jako kamenolom. Tyto jámy opravdu existují, ovšem zvláštní je, že jsou kompletně zachyceny na mapě, která podle Joanny Lamparské pochází už z roku 1936. Buď se tedy jedná o další z jejích mystifikací, ať už úmyslnou či neúmyslnou, nebo se mýlí místní. I pokud je správná ta druhá varianta, což se vzhledem k osídlení dotčené oblasti Poláky až po válce a k výskytu německých, nikoli polských, názvů na mapě, jeví jako pravděpodobnější, ani tak to Joanně Lamparské na věrohodnosti příliš nepřidá. Právě podobné výpovědi typu říká se, prý atd. jsou totiž pro ni často zdrojem informací a ona je předkládá svým čtenářům patrně bez toho, že by si dala příliš práce s jejich prověřováním. Pravda, zmíněné nesrovnalosti se z hlediska zápletky příběhu netýkají nějakých zásadních faktů. Protože jsou však poměrně snadno ověřitelné, a autorka je přesto popisuje v rozporu se skutečností, vyvolává to otázku, jak hodně se dá věřit dalším, pro příběh klíčovým informacím, těm informacím, které jsou ověřitelné podstatně hůře. Asi je rozumné předpokládat, že ani s jejich výpovědní hodnotou to nebude nijak valné.

Pokud odhlédneme od některými navrhované existence podzemní továrny, vypadá to, že nikdo neumí dát uspokojivou odpověď na otázku, proč byla v těch místech vybudována překladovou rampou vybavená železniční stanice. Tato odpověď se přitom tak trochu paradoxně možná nachází právě na oné v knize Joanny Lamparské publikované mapě z roku 1936. Jisté blíže neidentifikovatelné objekty, jež se na ní vyskytují, jakoby svou polohou odpovídaly jasně patrným krajinným prvkům zachyceným na satelitním snímku. Přesné porovnání těchto mapových podkladů (viz obr. 24) toto podezření bezezbytku potvrdilo. Průzkum přímo v terénu pak ukázal, že se v těch místech, až na jedinou výjimku, nacházejí poměrně impozantní jámy. Někde bylo dokonce možné spatřit obnažené skalní podloží. Po získání informace od místních obyvatel ohledně existence kamenolomů, byť přitom nejspíš špatně časově zařadili jejich vznik do období 2. světové války či po ní, zapadly náhle všechny díly skládačky na své místo. Ony jámy představují opuštěné kamenolomy, a ty, protože jsou zobrazeny na mapě z roku 1936, musely nutně existovat už před válkou. Podle stejné mapy k nim tehdy vedly dvě na koleje kolmé, dnes už neexistující přístupové cesty. Jejich vzdálenost byla zhruba 500 m a téměř přesně uprostřed mezi nimi se nacházela ona stanice s překladovou rampou. Ve světle těchto zjištění lze s rozumnou dávkou jistoty předpokládat, že se pro přepravu nalámaného kamene k dalšímu zpracování využívala železnice a že jeho překládání na vagóny probíhalo právě na této stanici. Tím jeden z hlavních argumentů hovořících pro existenci tajné podzemní továrny na nedalekém pahorku, totiž absence oficiálního důvodu pro přítomnost překladové železniční stanice, bohužel padá, nebo přinejmenším značně ztrácí na síle. Je to ale jen jeden z argumentů. Teorie o existenci továrny sice už nepůsobí tak přesvědčivě, nicméně definitivně vyvrácena určitě není. Uzavření oblasti pro veřejnost, nejasný charakter tam prováděných aktivit, či ony ze železniční stanice na pahorek směřující nákladní vozidla, to všechno jsou okolnosti, které navzdory zmíněným pochybnostem rozhodně stojí za pozornost.

Obr. 24 - Porovnání mapy z roku 1936 a satelitního snímku

Pozn. Všechny místní názvy týkající se původně německé oblasti, která byla po válce připojena k Polsku, jsou zde uvedeny v jejich polské verzi a to bez ohledu na to, ke kterému období se daný text vztahuje. Výjimkou je samozřejmě mapa z roku 1936, která vzhledem k době svého vzniku obsahuje názvy německé.

Zdroje informací:
Kniha TAJEMNICE UKRYTYCH SKARBÓW, autor Joanna Lamparska, rok vydání 1999
www.grumot.blog.interia.pl | pl.wikipedia.org | www.bismarcktuerme.de

---

• Autorská práva k obr. 1 a ke zdrojům obr. 24 na této stránce nenáleží tomuto webu.
• Zdroj obr. 1: www.dolny-slask.org.pl
• Zdroj mapy z roku 1936 z obr. 24:
Kniha TAJEMNICE UKRYTYCH SKARBÓW, autor Joanna Lamparska, rok vydání 1999
• Zdroj satelitního snímku z obr. 24: maps.google.com