Různé | Současné přírodní katastrofy a Mayové

30.9.2010

Poslední dobou se zdá, že Zemi postihuje častěji než dříve řádění živlů v podobě hurikánů, tsunami, záplav, silných zemětřesení nebo rozsáhlých požárů. V tropickém pásmu na to byl člověk v podstatě zvyklý a považoval to víceméně za přirozené. Nyní se ale takové jevy začínají vyskytovat i v dříve poklidných oblastech. Už víc jak 10 let dochází v České republice pravidelně každý rok k záplavám. Následky neměly vždy tak katastrofální jako v letech 1997, 2002 nebo 2010, takže jim média nevěnovala tolik pozornosti, ale byly tu. Objevují se snahy zdůvodnit je necitlivou regulací říčních toků, zásahem člověka do krajiny a podobně, jenže jak vysvětlit například větrné kalamity, jež se zdají být rovněž častější, nebo existenci menších tornád či slabších zemětřesení, které tu byly v poslední době zaznamenány také? Zdá se, že nedochází pouze k donekonečna omílanému tání ledovců, ale i ke globálnějším klimatickým změnám. V historii planety to není poprvé.

Člověk má tendenci považovat to co ho obklopuje za dané a stálé, a domnívá se, že jediný kdo to může změnit je on sám. Vychází přitom z vlastní zkušenosti a právě v tom je zakopaný pes. Jsme tu jednoduše jenom krátce, několik desítek let, a plynulé proměny přírody rozložené do delšího časového úseku tak na sobě nejsme schopni zaregistrovat. Když pak namísto pozvolné změny přijdou nečekané razantnější výkyvy počasí, vyděsí nás to, považujeme je za něco nepatřičného a máme tendenci to napravovat. Zbytečně a marně. V dlouhodobém horizontu se příroda prostě nechová vždy podle jednoduchého vzorce, který jsme pro ni stanovili (na jaře vonět, v létě hřát, na podzim pršet a v zimě mrznout). Ovšem naprostý chaos a nevyzpytatelnost to také není. Zdá se, že vše funguje, s různou mírou přesnosti i pravidelnosti, v jakýchsi cyklech. O tomto mechanismu, jejž moderní civilizace začala pomalu odhalovat teprve nedávno, zřejmě už před tisíci lety věděli staří Mayové.

Mayové, tento prastarý národ Střední Ameriky, jsou nejčastěji skloňováni v souvislosti s koncem světa, který údajně stanovili na 21.12.2012. Co toto datum znamená, jak k němu dospěli a kde se tu vlastně vůbec vzalo, když indiáni nepoužívali stejný kalendář jako my? Moderní kalendář, pro nás věc naprosto samozřejmá a přirozená, není ve skutečnosti nic jiného než dohodnutá forma zápisu času, jež rozhodně neplatí nijak dlouho (gregoriánský kalendář byl vyhlášen roku 1582). Nebyl tu vždy a tak je docela klidně možné, že tu není napořád.

Mayskou civilizaci lze zhruba zařadit mezi roky 3000 př. n. l. a 1000 n. l. Nejen monumenty, které po sobě zanechala, ale i délkou trvání je tedy plně srovnatelná se starověkým Egyptem. Pro tento článek je ale nejzajímavější a nejdůležitější jejich kalendář. Ve skutečnosti jich používali hned několik, všechny běžely paralelně a navzájem se doplňovaly. Zatímco ten náš může prostým přičítáním let pokračovat od roku 0 třeba až donekonečna, ty mayské jsou uzavřeny v cyklech. Zdá se tak, že jejich systém sledování a chápání času v sobě odrážel vypozorované chování přírody.

Mayské kalendáře:
260denní
365denní
52letý
Dlouhý počet

260denní kalendář (Tzolkin)

Tento systém zahrnuje 20 různých jmen dnů (Imix, Ik, Akbal, Kan, Chicchan, Cimi, Manik, Lamat, Muluc, Oc, Chuen, Eb, Ben, Ix, Men, Cib, Caban, Eznab, Cauac a Ahau), která se používají v kombinaci s čísly od 1 do 13. Celkové označení dne je tedy složeno z čísla a jména. Název prvního dne tohoto kalendáře je 1. Imix (následovaly 2. Ik, 3. Akbal,... 13. Ben, 1. Ix, 2. Men atd., posledním je 13. Ahau).

365denní kalendář (Haab)

Jak známo, náš běžný kalendářní rok má 365 dní, ovšem ve skutečnosti trvá 365,25 dne. Aby se z toho vyplívající zkreslení eliminovalo, používáme přestupné roky (každý čtvrtý kalendářní rok je dlouhý 366 dní). Mayové měli stejný problém. Jak se zdá, vyřešili to tak, že svůj kalendář korigovali každých 52 let o 13 dní. Svůj 365denní kalendář dělili na 19 pojmenovaných měsíců (Pop, Uo, Zip, Zotz, Tzec, Xul, Yaxkin, Mol, Chen, Yax, Zac, Ceh, Mac, Kankin, Muan, Pax, Kayab, Cumhu, Uyaeb). Z nich 18 bylo tvořeno 20 dny, ten poslední jich měl jen 5. Dny se počítaly od nuly (tzv. založení měsíce), prvním dnem tohoto systému je tedy 0. Pop a posledním 4. Uyaeb.

52letý kalendář

V tomto případě se o žádný další přístup k záznamu data vlastně nejedná, vychází totiž ze vzájemných vztahů 260 a 365denního kalendáře. Protože se používaly paralelně, byl jeden den označen názvem z obou systémů (například 1. Imix 0. Pop). Vzhledem k počtu těchto názvů se žádná jejich vzájemná kombinace nemůže opakovat dřív jak za 52 let.

Dlouhý počet

Tzv. Dlouhý počet je označení časového úseku o délce 1 872 000 dní. Mayové ovšem nepoužívali desítkovou číselnou soustavu jako my, vyjádřeno jejich jednotkami se tak jedná o 13 baktunů (menší jednotky jsou: katun, tun, uinal a kin). Datum uváděné například na stélách se skládá z počtu baktunů, katunů, tunů, uinalů a kinů následovaného označením dne podle 52letého kalendáře. Zasazen do našeho kalendáře představuje tzv. Dlouhý počet časový úsek od 11.8.3114 př. n. l. do 21.12.2012 n. l. Souvislost s údajným koncem světa je zde patrná na první pohled.

Konec kalendáře by sám o sobě zřejmě nestačil k vyvolání asociací na konec světa, ovšem v kontextu s mayskými legendami je to něco jiného. Mayové věří, že žijeme v tzv. pátém věku, přičemž čtyři předchozí skončily zničující přírodní katastrofou. Stejný osud předpovídají i tomu současnému. Přesná délka trvání těchto věků není známa, ale uvažuje se o rozpětí cca 4000 až 5000 let pro každý z nich. Připustíme-li, že současný věk skončí přírodní katastrofou, jak předpovídají Mayové, potom klíčová otázka zní: Kdy k tomu dojde? Je tímto hledaným datem 21.12.2012? Abychom dokázali získat uspokojující odpověď, musíme podrobit kritickému zkoumání následující okolnosti: (a) Připadá začátek, a tím i konec, mayského Dlouhého počtu skutečně na uváděné datum v našem kalendáři? (b) Je Dlouhý počet totožný s tzv. pátým věkem? (c) Pokud není, tak co tedy vlastně představuje?

Dlouhý počet a náš kalendář

Je sice hezké, když třeba někde venku nalezneme lístek se vzkazem, že za 10 dní bude vše zadarmo, ale pokud nevíme kdy byl napsán, je nám tato potěšující informace k ničemu, protože nejsme schopni onen desátý den přesně určit. S mayským kalendářem to bylo podobně. Dokázali jsme zjistit například jak dlouho někdo vládl, ovšem jestli to bylo před sto nebo tisíci lety zůstávalo záhadou. Zařadit mayská data do našeho kalendáře představovalo docela velký problém. Událostí známých oběma kulturám totiž nebylo mnoho, v úvahu vlastně připadalo jen poměrně krátké období v počátku španělské conquisty. Nicméně nakonec se korelaci obou kalendářů odhalit podařilo. Na jejím základě bylo stanoveno, že Dlouhý počet začal 11.8.3114 př. n. l. a vzhledem k jeho známé délce 1 872 000 dnů skončí právě 21.12.2012. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, s touto v současnosti nejuznávanější korelací rozhodně nesouhlasí všechny autority. Alternativ je hned několik a vzájemně se liší až o stovky let. Důsledek je jasný. Pokud korelace, díky níž byl určen počátek a tím i konec Dlouhého počtu, není správná, potom ani datum 21.12.2012 jako konec světa neplatí. Otázkou v takovém případě zůstává, o jak velkou chybu se jedná. Závěr je tedy nejednoznačný, ovšem pravděpodobnost, že Dlouhý počet skončí roku 2012, není, jak se zdá, větší než 50 %.

Dlouhý počet a pátý věk

V současnosti jsme svědky snah vypočítávat data konkrétních událostí v souvislosti s mayským kalendářem s přesností na jeden den. Vypadá to působivě, ale vzhledem k celkové délce uvažovaného období, které zahrnuje tisíce let, a s ohledem na nejasnosti ohledně správné korelace (viz o odstavec výše) se to nezdá být nejvhodnější přístup. Poslední doba ledová, jejíž ústup byl mimo jiné doprovázen stoupající hladinou oceánu, končila na jižní polokouli řádově před 13 000 lety (tedy cca 11 000 př. n. l.). Životní prostor Mayů sice na jižní polokouli neleží, ovšem nenachází se od ní nijak daleko a tak lze tento údaj vztáhnout i k němu. Edgar Cayce, někdy označovaný jako spící prorok, pomáhal těžce nemocným lidem stanovovat jejich diagnózy a navrhoval často úspěšné metody léčby tam, kde nic jiného nepomáhalo. Činil tak prostřednictvím autohypnózy a mnohokrát tím pronikl i do minulých životů svých pacientů odehrávajících se například ve starověkém Římu nebo Řecku, tedy v poměrně dobře známém a doložitelném úseku dějin, ale k překvapení mnohých i v Atlantidě. Tou se zde ovšem zabývat nebudeme. Důležité je, že k jejímu zániku ponořením pod hladinu oceánu došlo podle Cayce kolem roku 10 500 př. n. l. s tolerancí plus minus několik století. Bohužel, během španělské conquisty došlo ke zničení naprosté většiny mayských skládaných knih, tzv. kodexů, a tím i veledůležitých záznamů. Jak už bylo uvedeno, současnému věku předcházely v mayské mytologii čtyři další. Podle Kodexu Ríos (neboli Vatikánského kodexu A, italského překladu a rozšíření Kodexu Telleriano-Remensis), vzniknuvšího pravděpodobně v druhé polovině 16. století, byl první z nich ukončen ničivou potopou, a to 8091 let před začátkem čtvrtého věku. Je-li Dlouhý počet (3114 př. n. l. až 2012 n. l.) totožný s pátým věkem a délka každého z nich činí cca 4000 let, potom začátek čtvrtého připadá na rok 7114 př. n. l. Když k tomuto údaji přičteme 8091 let z Kodexu Ríos, dostaneme rok, kdy skončil první věk podle Mayů: 15 205 př. n. l. Takže tu máme tři události (závěr doby ledové, zničení Atlantidy a konec prvního věku) z velmi vzdálené minulost, které mají společného jmenovatele: vodu. Dvě z nich se shodují, i pokud jde o časové zařazení, zatímco ta třetí (konec prvního věku dle Mayů) se v tomto ohledu poněkud vymyká. Na tento rozpor se podíváme z jiného úhlu pohledu. Kdyby rok 3114 př. n. l. nebyl začátek pátého, ale čtvrtého věku, potom by konec toho prvního nastal (dle Kodexu Ríos) roku 11205 př. n. l. A to už je letopočet, který nám umožní, po té co jako poslední díl skládačky zapadne na své místo, sestavit rovnici: konec prvního mayského věku = hypotetické zničení Atlantidy = závěr doby ledové = cca 11 000 př. n. l. Pokud je pravdou tvrzení Mayů, že žijeme v pátém věku a připustíme-li rok 3114 př. n. l. jako začátek čtvrtého, potom z toho nutně vyplývá následující: mayský Dlouhý počet (3114 př. n. l. až 2012 n. l.) není to samé co jeden z jejich věků a není se tudíž třeba obávat katastrofického scénáře spojeného s koncem každého z nich.

Dlouhý počet - co představuje

Patří-li současnost do pátého věku a ten čtvrtý začal 3114 př. n. l., potom je logické se ptát, kdy došlo k přechodu mezi nimi a pátrat po příčině této události. Drážďanský kodex, jeden z mála dochovaných, obsahuje údaj 1 366 560 dní, označovaný často jako mayské superčíslo. Stejného výrazu používá ve své sluneční vědě i Maurice Cotterell. Podobné interpretace sice vypadají efektně, ovšem ve skutečnosti jsou silně zavádějící. Nejedná se totiž o číslo nýbrž o datum a vzhledem k tomu, že v Drážďanském kodexu rozhodně není jediné (namátkou 1 386 580 - str. 37, 1 272 544 - str. 42, 1 234 220 - str. 43, 1 268 540 - str. 43 a další), zavání takováto prezentace účelovou manipulací s fakty. Buď jak buď, tento údaj upoutal Cotterellovu pozornost a rozhodl se ho tak trochu zneužít, aby dodal na přitažlivosti své teorii zabývající se sluneční činností a zkoumající způsob, jakým ovlivňuje život na Zemi. Je to rozhodně zajímavá práce velmi širokého záběru a byla by jí i bez onoho poněkud násilného propojení s jedním z datumů v mayském kodexu. Podrobnosti viz jedna z knih Maurice Cotterella zabývajících se tímto tématem. Dílčí závěr jeho pozoruhodné teorie představuje číslo 1 366 040. Je tolik podobné onomu údaji z Drážďanského kodexu, nicméně, ačkoli Cotterell tvrdí opak, přímá souvislost mezi nimi pravděpodobně není. Vzniklo na základě počítačové simulace a vyjadřuje po kolika dnech (3740 letech) dochází ke zvratu magnetického pole Slunce. Tato perioda se ne zcela pravidelně střídá s jinou, dlouhou 1 297 738 dní (3553 let) a představující totéž. Země se snaží svým magnetickým polem přizpůsobit tomu slunečnímu, přičemž jeho změna nastartuje ničivé přírodní procesy: sopečné erupce, zemětřesení, období sucha, větrné smrště, záplavy. Nedojde k tomu pokaždé, ale riziko je tu vždy. Tato změna magnetického pole by mohla být onou příčinou mající na svědomí ukončení mayských věků živelnou katastrofou. Začal-li čtvrtý věk roku 3114 př. n. l., potom jeho zánik vlivem změny magnetického pole lze očekávat o 3740 let později, tedy kolem roku 626 n. l. (mayská civilizace se zhroutila někdy v 8. až 9. století n. l.). To by zároveň mohl být začátek současného pátého věku. Je-li tomu tak, potom další zvrat magnetického pole Slunce, který by mohl vyvolat jeho zničení, nastane až po 3553 letech, to znamená přibližně v roce 4179. Co tedy mayský Dlouhý počet představuje, když prosté ohraničení jednoho věku to podle všeho není? Drážďanský kodex obsahuje spoustu mimořádně přesných astronomických tabulek, jakoby Mayové byli pozorováním vesmíru doslova posedlí. Zdá se, že význam Dlouhého počtu je nutné hledat právě v této oblasti. Mocným nástrojem při takovém pátrání jsou dnes počítačové simulace, z nichž jedna, zaměřena do období konce doby ledové, ukázala souhvězdí Orion v jeho nejnižší poloze. To znamená, že se nacházelo v polovině precesního cyklu, tedy období, během něhož hvězdy, díky rotaci Země kolem osy v kombinaci s pohybem pólů po oblouk připomínající trajektorii, oscilují mezi krajní horní a krajní dolní pozicí na obloze. Jeho délka se odhaduje na 26 000 let a konec by tedy nastal někdy kolem roku 2000. Je toto hledaná odpověď na otázku: co se skrývá za koncem Dlouhého počtu? Pokud ano, zaslouží si přezkoumání i jeho začátek. Jestliže totiž období Dlouhého počtu ohraničují dvě nijak nesouvisející události (přechod z jednoho věku do druhého jakožto začátek a závěr precesního cyklu jakožto konec), jak je potom možné, že jeho délka činí 13 baktunů přesně? Zajímavé je promítnutí počátku Dlouhého počtu do 260 a 365denního kalendáře. Za tento den, a panuje v tom dnes poměrně široká shoda, je považován 4. Ahau 8. Cumhu (existuje více používaných zápisů některých názvů, konkrétně u Cumhu to může být i Cumku, Kumku nebo Kumk’u). Prvním dnem 260denního kalendáře je přitom 1. Imix a 365denního 0. Pop. Z toho vyplývá, že se odpočítávání minimálně dalších dvou mayských kalendářních cyklů nespustilo ve stejný okamžik jako u Dlouhého počtu a mohly tak být v praxi používány buď až po anebo naopak ještě před jeho zavedením. Pokud je pravdivá druhá varianta, a vezmeme-li v úvahu co začátek Dlouhého počtu údajně znamená, tedy hranici mezi dvěma věky, potom by 260 i 365denní kalendáře zaznamenávaly data nepřerušeně, bez ohledu na tento mezník. To se ovšem, jelikož je konec každého věku spojován s ničivou přírodní katastrofou nedozírných následků, nejeví jako příliš pravděpodobné. Navíc by to nutně předpokládalo existenci staršího Dlouhého počtu, předcházejícího tomu současnému, a o tom nikde není jediná zmínka. Spíše to vypadá tak, že kromě konce ani začátek Dlouhého počtu nemá s žádným věkem, a tedy ani s živelnou katastrofou, nic společného. Možná někdy kolem roku 3000 př. n. l. Mayové určili datum konce precesního cyklu nebo si alespoň uvědomili přitažlivost či magičnost čísla (13 baktunů) vyjadřujícího za kolik dní k této události dojde a rozhodli se je odpočítávat. To by znamenalo, že první byl stanoven konec Dlouhého počtu a až pak, odečtením 13 baktunů (v desítkové soustavě se jedná o číslo 1 872 000), jeho začátek. Zároveň se shoda počátku nového věku (daná zvratem magnetického pole Slunce určeným počítačovou simulací) a Dlouhého počtu (11.8.3114 př. n. l.) zdá být pouhou matoucí náhodou. Obě události, nyní většinou považované za jednu, mohly ve skutečnosti dělit desítky či stovky let. Mayský Dlouhý počet tedy může představovat období, jehož konec se rovná konci precesního cyklu a začátek byl stanoven tak, aby celkový počet dní v tomto časovém úseku činil přesně 13 baktunů.

Přijmeme-li závěr, že 21.12.2012 není datem konce světa, a je celkem jedno z jakého důvodu, co potom mají společného staří Mayové se současnými přírodními katastrofami, jak to naznačuje název tohoto článku? Zjednodušeně řečeno: uvědomovali si vliv Slunce na jejich životy, i když to zřejmě vnímali spíše v náboženské než vědecké rovině. My dnes, částečně i díky mayské posedlosti astronomií, která majíc punc něčeho záhadného a tajemného poutá naší pozornost, začínáme tyto souvislosti objevovat také. Díky moderní technice máme v rukou mocné nástroje pro zkoumání planety, Slunce i vesmíru, s jejichž pomocí jsme mimo jiné schopni nahlédnout i do velmi dávné historie. Jak z takto získaných poznatků jednoznačně vyplývá, životní podmínky na Zemi se v průběhu času opakovaně dramaticky měnily a není žádný důvod předpokládat, že v budoucnu tomu tak už nebude.

Doba ledová

Doba ledová, jejíž negativní dopad na klimatické podmínky je zřejmý, se opakuje v poměrně pravidelných cyklech. Trvá zhruba 100 000 let, po ní přichází doba meziledová o délce cca 20 000 let a pak následuje znovu doba ledová, meziledová atd. V současnosti se nacházíme přibližně ve 2/3 doby meziledové, do začátku další předpokládané doby ledové zbývá kolem 7000 let. Je to sice relativně daleko, ovšem s pravděpodobností hraničící s jistotou se jí naše planeta a s ní i lidská civilizace, pokud v té době bude ještě vůbec existovat, prostě nevyhne. Kromě uvedených period nastávají i kratší období s menším teplotním propadem označovaná jako malá doba ledová. Ta poslední, a poměrně dobře zdokumentovaná, s vrcholem v 17. století trvala zhruba 500 let. Podle některých vědců nyní stojíme na prahu další z nich. Zatímco doba ledová představuje průměrný pokles teploty zemského klimatu o 5 °C, teplota povrchu Slunce činí 5500 °C, jeho okolí 5 000 000 °C a jádra 13 500 000 °C. Z těchto údajů jasně vyplývá, že i procentně nepatrná změna teplotního výkonu Slunce by měla pro život na Zemi zničující dopad. Navíc, jak ukáží další odstavce, není to pouze teplota, čím Slunce ovlivňuje naši planetu.

Sluneční aktivita

Pojmem sluneční aktivita se v tomto článku rozumí především sluneční vítr, sluneční erupce a sluneční skvrny. Sluneční skvrny jsou místa na povrchu Slunce s nižší teplotou oproti svému okolí. Neustále vznikají a zanikají, takže se mění jejich počet i poloha. Podle všeho je vyvolává deformace magnetického pole Slunce způsobená rozdílnou rychlostí rotace sluneční hmoty v oblasti pólů a rovníku. Pozorováním bylo zjištěno, že se objevují a mizí v jakémsi ne zcela pravidelném cyklu o průměrné délce 11,2 roku (podle počítačové simulace 11,5 roku). Období výskytu velkého počtu slunečních skvrn se označuje jako sluneční maximum, malého počtu potom jako sluneční minimum. Dalším důležitým faktorem je sluneční vítr. Tento proud elektricky nabitých částic je pro člověka nebezpečný, protože některé jeho složky dokáží narušit DNA a kromě jiného mají i negativní vliv na plodnost. Před jeho průnikem do atmosféry chrání Zemi magnetické pole. Část slunečního větru zachycují tzv. Van Allenovy pásy, čímž stoupá jejich hustota a do nižších vrstev atmosféry pak proniká méně škodlivého kosmického záření (obdoba slunečního větru). Sluneční vítr nabývá na intenzitě po silných slunečních erupcích. Jedná se o mohutné výbuchy ve sluneční atmosféře, jejichž výskyt má přímou souvislost s počtem slunečních skvrn (hodně skvrn znamená hodně erupcí a naopak). Je o nich známo, že mají negativní dopad na elektrická zařízení, u nichž může dojít k narušení činnosti, popřípadě k úplnému vyřazení z provozu. Při povaze moderní civilizace, jež je na elektrické energii v každém ohledu stoprocentně závislá to tak může být právě mimořádně silná sluneční erupce nebo spíše série takových erupcí, co způsobí její rozvrat. Kromě toho mají tyto výbuchy potenciál destabilizovat, a v extrémních případech snad i změnit, magnetické pole Země. Z hlediska případných klimatických změn se jedná možná o nejkatastrofičtější z reálných scénářů v rámci interakce Slunce - Země.

Změna magnetického pole Slunce / Země

Jak už bylo uvedeno výše, počítačová simulace ukázala, že vždy po 3740 nebo 3553 letech změní magnetické pole Slunce svoji orientaci. Kromě silných slunečních erupcí, jež byly zmíněny dříve, je toto další impulz pro eventuální změnu magnetického pole Země. Tato změna však nemusí být událostí nijak náhlou, naopak, může trvat desítky nebo i stovky let. Pokud k ní ovšem dojde, nastanou po období ničivých přírodních katastrof globální klimatické změny. Póly se přesunou k dnešnímu rovníku a obráceně. Ledová pokrývka Antarktidy, Grónska atd. začne tát, zatímco jiné oblasti budou nevyhnutelně překryty ledovou krustou. Civilizace, tak jak ji známe dnes, to nebude schopna přežít. Jedno je jisté, v minulosti už k takovým změnám došlo. Důkazem budiž přítomnost surovin typu uhlí nebo ropy v dnes věčně zmrzlé půdě. Jak by se v těch místech vzaly, kdyby tam předtím nekvetl život?

Odkaz Mayů

Nejstarší mayská kalendářní data byla s největší pravděpodobností zapsána stovky, a v některých případech i tisíce, let po událostech, na něž odkazují. Snad se uchovávala v povědomosti po velmi dlouhou dobu přecházejíc z generace na generaci ústně formou legend, popřípadě, díky poměrně pokročilé astronomii, mohla být i dopočítána zpětně. Při tomto úhlu pohledu je zřejmé, že časové zařazení událostí, jež se sice skutečně odehrály, ovšem ve velmi vzdálené minulosti, může být pouze rámcové. Konkrétně: je-li v díle ze 16. století uvedeno "stalo se 8091 let před...“, mohlo to ve skutečnosti klidně být někdy v rozmezí 9000 až 7000 let před... Když si uvědomíme, že Mayové při stanovení těchto dat, podle všeho, nelistovali v psaných kronikách, nýbrž v ústně předávaných vzpomínkách, je zmíněná rámcovost pochopitelná. U událostí, které se odehrály řádově ve stejné době, kdy byly zaznamenány, je to samozřejmě jinak, tam je kalendářní i věcná přesnost mnohem vyšší. Nicméně, legenda o čtyřech věcích ukončených katastrofou patří logicky spíše do té první kategorie. Když toto připustíme, nebude zřejmě problém akceptovat fakt, že délka věku podle Mayů, cca 4000 let (Kodex Ríos uvádí 8091 let jako délku trvání dvou věků) se ne úplně přesně shoduje s počítačovou simulací určenou periodou pro změnu magnetického pole Slunce (3740 nebo 3553 let). Byl-li mayský údaj zapsán tisíce let po oněch událostech, pak je tato odchylka přijatelnou nepřesností a neubírá na věrohodnosti tvrzení Maurice Cotterella: věk Mayů a perioda změny magnetického pole Slunce je jedno a totéž. Každý z věků měl skončit vše zničující katastrofou, ale pokud k něčemu takovému došlo, evidentně to nemělo celosvětový dopad. Kde je chyba, stala-li se nějaká? Při zvratu magnetické pole Slunce může k tomu samému dojít i na Zemi. Jestliže to nastane, dopad je globální. To by odpovídalo konci prvního věku, ztotožněnému se závěrem doby ledové, kdy se změnilo klima na celé planetě. Změna magnetického pole Země nedoprovází zvrat toho slunečního vždy. V takovém případě se zemský magnetismus pouze destabilizuje, což vyvolá přírodní katastrofy lokálního charakteru a způsobí zvýšený průnik škodlivého slunečního větru atmosférou v oblasti rovníku, tedy právě tam, kde Mayové žili. Když si uvědomíme jejich vnímání světa, jež nejspíš nezahrnovalo celou planetu, ale jen plus minus vlastní životní prostor, nebude těžké si představit, že tyto dopady místního rázu, které ovšem dokázaly rozvrátit jejich životy, chápaly jako konec světa, neboli věku. Ačkoli tedy zvrat magnetického pole Slunce neměl vždy celosvětový dopad, může přesto přímo souviset s koncem věků podle Mayů prostě proto, že jejich vnímání světa bylo logicky omezené a navíc onen zvrat se nejvíce projevoval právě v oblasti, kde žili. Dnes také zažíváme období, kdy se příroda jakoby vymanila ze zavedených stereotypů, na něž jsme byli zvyklí, a my musíme, častěji než by nám bylo milé, čelit její odvrácené tváři. Nesouvisí to však se změnou magnetického pole Slunce nebo-li s koncem věku či světa, chcete-li, protože něco takového můžeme očekávat, jak jsme si v tomto článku ukázali, až někdy kolem roku 4179. Ovšem magnetické pole není to jediné, čím Slunce ovlivňuje naše osudy. Na planetě nás dnes žije tolik, že nějaké krátkodobější snížení plodnosti civilizaci rozhodně neohrozí, ale taková globální změna klimatu, to už je něco jiného. Způsobit by ji dokázal trvalý zvrat magnetického pole Země. Přestože se však podobná změna na Slunci, která by ho vyvolala, v dohledné době neočekává, nelze říci, že takové nebezpečí nehrozí. Existuje totiž další faktor, a je mnohem hůře předpovídatelný, jenž by oním impulzem zvratu magnetického pole Země mohl být. Jedná se o sluneční erupce. I když nebudou mít sílu na trvalou změnu zemské magnetosféry, má mnoho z nich v sobě potenciál na její destabilizaci. To by pak mohlo být příčinou přesně takového chování přírody, jakého jsme nyní svědky. K zamyšlení nad pomíjivostí všeho co známe, a považujeme to za samozřejmé, nás přivedli staří Mayové, a i když datum 21.12.2012, které vzešlo z jejich kalendáře, pravděpodobně nemá s koncem světa nic společného, nezní závěr zrovna optimisticky. Ukazuje se totiž, že na osud planety, potažmo lidstva či civilizace, mají vliv procesy, které sice dokážeme pochopit a do určité míry i předpovídat, ale v žádném případě je nemůžeme ovlivnit. Zánik světa tak jak ho známe je jen otázkou času. Koneckonců není se čemu divit, historie zná spoustu civilizací, na něž dnes narazíme už jen v učebnicích. Nemáme nejmenší důvod předpokládat, že ta naše bude výjimkou.

Prohlédněte si přehlednou tabulku shrnující interakci Slunce - Země.

• Autorská práva k obrázkům na této stránce nenáleží tomuto webu.
• Obr. 1 je tzv. volné dílo; autor Ken Thomas
• Obr. 2 je tzv. volné dílo; autor ATSZ56
• Obr. 3 je tzv. volné dílo; autor neznámý (foto Teoberto Maler)
• Obr. 4 je tzv. volné dílo; autor neznámý
• Obr. 5 je tzv. volné dílo; autor neznámý
• Zdroj obrázků 1, 2, 3 a 5: commons.wikimedia.org
• Zdroj obr. 4: digital.slub-dresden.de