Záhady | Tajemství hory Grodna

6.6.2014

Obsah: Původní příběh - Lokalizační analýza - Pátrání in situ - Závěrem

Původní příběh
Hora Grodna v Dolním Slezsku (Polsko) je údajně místem, o které se během 2. světové války intenzivně zajímala nacistická vojenská mašinérie, a povaha informací, jež o tom byly k dispozici, následně přiměla polské a sovětské bezpečnostní složky, aby v poválečném období hoře věnovaly svou pozornost. Zde je snad vhodné upozornit, že je třeba rozlišovat horu Grodna a hrad Grodno. Byť hora i hrad leží v Dolním Slezsku, oboje je spojeno s tajemstvím vážícím se k 2. světové válce a podobnost jejich názvu je nepřehlédnutelná, jedná se o 2 různé lokality.

Na samém vrcholu hory Grodna se nachází nyní již zřícenina hrádku Henryka. Roku 1942 hrádek zabral Abwehr - německá rozvědka a kontrarozvědka - a nainstaloval tam komunikační a monitorovací zařízení. Ve svahu nad vsí Sosnówka stály na hranici lesa 2 vily obsazené vysokými důstojníky SS. Na hoře byly v roce 1943 prováděny záhadné zemní a instalační práce. Z nadzemních objektů se tam vyskytovalo množství strážnic (obsazených vojáky) a také - na sever od hrádku - louka upravená na letiště. Jednalo se však o letiště na tu dobu velmi zvláštní, neboť jakoby bylo uzpůsobené výhradně pro stroje s vertikální dráhou vzletu (typicky helikoptéry). Uvažuje se tak o jeho souvislosti s létajícími disky, u kterých se právě taková vzletová charakteristika předpokládá. Někdo tam vidí spojitost s vírníky a vznášedly. Na louku, jež měla vzrostlé stromy po svém obvodu seřezané na zhruba polovinu výšky, se nainstalovala spousta drenáží a byl k ní přiveden elektrický proud; dodnes tam údajně lze nalézt betonové studně, podivné betonové základy se zvláštními kotvami a na východní straně, na rozcestí, nápisy na stromech datované rokem 1943.

Co přesně se na hoře Grodna tehdy odehrávalo, není známo, nicméně existují jistá svědectví, jež leccos naznačují. Nejčastěji se jedná o osobní zkušenosti za války v okolí hory totálně nasazených lidí, ale k dispozici jsou i výpovědi vojenských zajatců a také samotných Němců. Hovoří se o ze strany Cieplic Śląských-Zdróje přijíždějících transportech zaplachtovaných nákladních vozů doprovázených jeřáby, o záhadných disky připomínajících výrobcích nacházejících se prý v oddělené části wrocławské továrny DOLMEL či o snad z této fabriky směrem k hoře vyrážejících nákladech obřích součástek doprovázených příslušníky SS. Z hory se často ozýval silný hluk, což vynikalo především v noci, a jsou známa pozorování nad horou létajících světelných koulí.

Po válce, na podzim 1945, zaslechla jedna svědkyně v lese v oblasti hory Grodna automobil. Podle zvuku poznala, že se jedná o německý Kübelwagen. Jede po cestě, zdálo se jí. Vydala se za ním. Vozidlo údajně zajelo do jakýchsi podzemních prostor a po chvíli svědkyně spatřila ozbrojené muže SS. Samozřejmě se polekala. Pomalu, obezřetně se dala na ústup a jakmile byla dostatečně daleko, utíkala domů. O incidentu byly informovány příslušné úřady a na místo vyrazili polští vojáci. Došlo k boji, během něhož se jim podařilo vetřelce zlikvidovat. Co tam Němci dělali, není jasné, a pravda je, že jejich přítomnost byla tehdy vnímána spíše jako nebezpečná než jako podezřelá. O oprávněnosti první části takového postoje svědčí například zastřelení vojáka v prostoru rybniční soustavy Podgorzynskie Stawy. Neví se, kdo to udělal, nicméně střela údajně vyšla z hory Grodna.

Obr. 1 - Kübelwagen

V dokumentech Wojciecha Takaby, poválečného čelního představitele oblasti, se lze dočíst o zvláštních konstrukcích na západním svahu hory, jež připomínaly rampy autopilotem řízených střel V-1. Tato zařízení demontovali a odvezli Sověti. Podobně jako v případě oněch ozbrojených Němců ani zde nebyla přítomnost těchto objektů nikomu nijak zvlášť podezřelá. Alespoň tehdy. O něco později si zřejmě kdosi přece jen dal dvě a dvě dohromady a v 50. letech se tak pozemkem, kde dotčená zařízení dříve stála, zabývala polská armáda. Oficiálním důvodem bylo zalesňování terénu. Tato aktivita záhy upoutala pozornost jiné bezpečnostní složky: tajné policie. Dle všeho došlo z její strany k nějaké formě nátlaku a armáda se z hory brzy stáhla.

Ještě v 60. letech se, jak tvrdí Mieczysław Bojko - tehdy malý chlapec -, na hoře objevovali cizí lidé s papíry v ruce a něco hledali. Vídal je osobně. V té době si také, ukrývaje se během klukovských her před kamarády v kapradí, všiml ze země vystupujících kovových komínků v jižním svahu hory. Podobaly se těm používaným k ventilaci podzemních objektů. Když se je po letech snažil znovu najít, neuspěl. A nebyl sám. Našel prý svědka ze vsi Sosnówka, kterému se přihodilo totéž.

Roku 1977 došlo ve vsi Borowice situované jihojihozápadně od hory Grodna k náhodnému objevu německého podzemního úkrytu z dob války. O záležitost se začala zajímat redaktorka wrocławské televize. Bylo jí umožněno nahlédnout do některých z v úkrytu nalezených dokumentů a ona po jejich prostudování a vyhodnocení dalších zdrojů došla k závěru, že se z druhé strany hory nachází nějaké podzemí. Koncem 70. let také došlo k vraždě Němky, která předtím prozradila existenci podzemního tunelu. Že by na podzemních prostorech hory mohlo něco být, ukazuje i výpověď svědkyně, která si v nich dle svých slov spolu s dalšími dětmi hrála ještě jako malá: před válkou.

Polská armáda nepustila horu Grodna ze zřetele a v roce 1982 tam prováděla průzkumné operace. Dle jejich účastníka objevili betonový bunkr neobvyklé konstrukce se zbraněmi, municí a trezorem obsahujícím rubly, dolary a britské libry, na západní straně hory nalezli široký tunel s 3 m tlustým protileteckým stropem překrytým silnou vrstvou zeminy a ve skalách pod vyhlídkou lokalizovali do vzduchu vyhozený vchod do nitra hory. Podzemí mělo údajně nezávislý zdroj energie v podobě generátorů stojících na betonové plošině na jižní straně, vedle velkých vodních nádrží. Podle onoho svědka by hora Grodna též měla ukrývat cennosti wrocławských obyvatel a část depozitu tamních bank. Tvrdí také, že dostali příkaz shora akci ukončit, a tak zamaskovali všechny dosud vykonané práce a místo opustili. Proč došlo k zastavení prací, není jasné, ale říká se, že za tím stáli agenti KGB a STASI.

Lokalizační analýza
Výše popsaný příběh je z valné části založen na informacích obsažených v knize Wspomnienia wytrawnego poszukiwacza skarbów i tajemnic (díl 1.) od Mieczysława Bojka. Následuje na jejich analýze založený seznam objektů souvisejících se záhadnou minulostí hory Grodna, přičemž jsou pro větší přehlednost tyto objekty setříděny podle toho, kde se na hoře nacházely.

severní svah:
1) louka sloužící jako letiště (na sever od hrádku Henryka; objekty na ní viz 1a až 1f)
1a) betonové studně
1b) drenáže
1c) nápisy datované rokem 1943 (na východní straně louky)
1d) podivné betonové základy se zvláštními kotvami
1f) pozůstatky vedení elektrického proudu (patrně i jinde než na louce)
2) podzemní prostory (z druhé strany hory - patrně ve vztahu k poloze vsi Borowice)

západní svah:
1) do vzduchu vyhozený vchod do nitra hory (ve skalách pod vyhlídkou)
2) tunel s protileteckým stropem (zamaskováno roku 1982)
3) zvláštní konstrukce připomínající rampy střel V-1 (demontováno a odvezeno)

jižní svah:
1) 2 vily využívané důstojníky SS (nad vsí Sosnówka)
2) betonová plošina (stály na ní generátory; vedle velkých vodních nádrží)
3) kovové (ventilační) komínky
4) velké vodní nádrže (vedle betonové plošiny)

poloha neupřesněná:
1) betonový bunkr neobvyklé konstrukce
2) množství strážnic

Pátrání in situ
Na základě výše popsaných informací padlo rozhodnutí místo osobně navštívit, nasát atmosféru hory a zjistit, na jaké stopy její záhadné minulosti je tam možné ještě dnes narazit. Za tímto účelem byla zorganizována výprava, jíž se nakonec účastnili 3 lidé. Hlavním cílem výpravy pochopitelně zůstal průzkum hory Grodna, ale do plánu jsme zařadili i návštěvu nedaleké zříceniny hradu Chojnik a prohlídku mezi tímto hradem a horou Grodna ležící středověké rybniční soustavy Podgorzynskie Stawy. Na akci jsme měli k dispozici necelé 2 dny. Itinerář 1. dne zahrnoval hrad a rybníky, den 2. byl celý vyhrazen hoře Grodna. Následující řádky zachycují průběh výpravy.

Odjezd se podařil podle plánu. Zanedlouho nicméně vyšlo najevo, že jsme zapomněli vzít mačetu, přičemž tento nástroj může být na akcích podobného typu velmi užitečný. Pro mačetu jsme se tedy vrátili, ale už nyní mohu uvést, že zbytečně, neboť ve chvíli kdy ji budeme potřebovat, zjistíme, že zůstala v autě. Dál už cesta probíhala v podstatě bez problémů. Sice jsme si dvakrát zajeli - jednou na české straně, když jsme přejeli odbočku a nechtěně se ocitli v Peci pod Sněžkou, kde nezbylo, než se otočit, a podruhé po překročení hranice, kdy jsme pro změnu odbočili špatně a podnikli tak neplánovaný průjezd polským příhraničím -, ale časový rozvrh to nijak zásadně nenarušilo a my v pořádku dorazili do Sobieszówa, městské části města Jelenia Góra na úpatí hory, na níž stojí hrad Chojnik. Nechtělo se nám platit parkovné, a tak jsme chvíli hledali místo, kde odstavit auto. Netrvalo to nijak dlouho a po intuitivním přejezdu mostku přes potok Wrzosówka jsme jedno takové nalezli hned za mostkem, na tehdy rozkopané ulici Młyńska.

Následoval výstup k hradu. Po vyjití ze zastavěné části jsme se ocitli na hranici Krkonošského národního parku, kam bylo nutné zaplatit vstupné 5 złotých na osobu. Na vrchol hory vedou z této strany 2 cesty. Protože z informací od prodejce lístků vyplynulo, že do poslední prohlídky nezbývá zrovna mnoho času, rozhodli jsme se pro náročnější, ale o něco kratší variantu, černou turistickou značku. Letěli jsme svahem vzhůru a nepolevili v tempu ani tehdy, když jsme začali míjet nahoru jdoucí turisty. V žádném případě jsme totiž nehodlali prohlídku zmeškat. Nahoru jsme dorazili kolem tři čtvrtě na čtyři, do začátku prohlídky zbývalo 15 minut.

Koupili jsme lístky, opět po 5 złotých za osobu, prošli si prostor před hradem a pak vstoupili dovnitř. Jak se ukázalo, nečekala nás prohlídka s průvodcem, nýbrž samostatná s tím, že k ní byl do éteru pouštěn nahraný komentář. Během výkladu jsme si prohlédli hlavní nádvoří a poté co skončil, jsme se vydali do ostatních částí hradu. Samozřejmě jsme vystoupali na hradní věž, odkud jsme předpokládali nádherný výhled do okolí. To se beze zbytku potvrdilo, nicméně čekalo tam na nás, jakož i na ostatní návštěvníky, nemilé překvapení v podobě roje vos. Bzučení bodavého hmyzu všude kolem nebylo nic příjemného. Když už se zdálo, že pořizování fotografií, jež přece jen zabralo chvíli času, zůstane bez následků, přišlo žihadlo. Bylo však jediné a vzhledem k době, kterou tam člověk strávil, se obdržení pouze jednoho žihadla v podstatě rovnalo zázraku. Doteď mi není jasné, proč správa památky s vosím hnízdem na turisticky nejzajímavější části hradu něco neudělala. Vždyť tam chodí rodiny s malými dětmi; a co když vosy zaútočí na někoho, kdo je na jejich bodnutí alergický...

Obr. 2 - Pohled z věže hradu Chojnik severovýchodovýchodním směrem

Po sejití z věže následovala prohlídka parkánem tvořeného vnějšího okruhu hradu. Ostatní návštěvníci se kamsi vytratili. Zvláštní klid v areálu hradu vytvářel v kombinaci s krásným počasím kouzelnou, podmanivou atmosféru. Ne však nadlouho. Stranou naší pozornosti totiž zůstal fakt, že čas již notně pokročil a návštěvní doba končila. Lístky se prodávaly mimo vstupní bránu, prohlídky byly samostatné a vstup nikdo nekontroloval, takže je vlastně spodivem, že nás uvnitř nezamkli. A možná je to i škoda: taková vlahá noc na zřícenině vysoko na kopci... Nicméně romantika (či hlad a zima) se díky pozornému zamykači hradní brány nekonala, neboť si všiml mých kolegů, kteří byli vůči mně mírně napřed, a ti mu vysvětlili, že poslední z naší výpravy, já, se ještě někde uvnitř kochá půvaby památky, kterou hodlal uzavřít. Naléhavé vyvolávání mého jména mě zastihlo na parkánu při východní obvodové zdi hlavního nádvoří. Za použití zdržovací taktiky ve stylu: "slyším, ano, už jdu...", se mi nicméně podařilo jak prohlídku parkánu, tak pořizování fotografií dokončit. Zamykač brány nás pak s nepříliš přátelským výrazem v tváři - přece jen měl už asi tak 5 minut po pracovní době - vypustil ven.

Zpátky se nám ještě nechtělo, a tak jsme se vydali po pěšině vedoucí z vnější strany podél hradu. Vyhlídka z okraje strmých skal pod věží, kam nás tato pěšina přivedla, byla úchvatná. Pokračovali jsme dál, až jsme se nakonec ocitli v prostoru s informačními cedulemi severně od bastionu a tím vlastně celý hrad obešli. Sluníčko už bylo poměrně nízko a nás ten den ještě čekaly Podgorzynskie Stawy. Nezbývalo než se vrátit k autu.

Čas nás tlačil, ale i tak jsme se zastavili na vyhlídce ve východním svahu hory a při pohledu na několik kilometrů vzdálenou horu Grodna přemítali, co nás při jejím průzkumu zítra čeká. Jinak sestup, jenž odehrával se po té o něco delší, avšak schůdnější cestě, probíhal poměrně rychle. Po chvíli jsme již seděli v autě a spěšně vyrazili směrem k středověké rybniční soustavě.

Nebyl to nijak dlouhý přejezd. Minuli jsme rybník Kresowy a hned za tím dalším odstavili auto. Vystoupili jsme a pěšky se vydali podél rybníků zpět. Společnost nám dělalo množství pobzukujících komárů. Když jsme došli k rybníku Kresowy, rozprostřel se před námi nádherný pohled na vodní plochu a hory v pozadí. Byla to past. Jen se člověk zastavil, aby vytáhl fotoaparát a pořídil snímek, do té doby sice nepříjemní, ale víceméně odstup si držící komáři, se na něj vrhli. Každý, kdo někdy držel fotoaparát v ruce, ví, že je možné buď fotografovat, nebo zabíjet komáry. Provozovat obě tyto činnosti dohromady dost dobře nelze. I když bylo zřejmé, že mě to bude stát pár kapek krve, vyhrála fotografie. Po jejím pořízení následoval zrychlený přesun dál po břehu rybníku až k jeho jihozápadnímu rohu. Tam jsme měli v úmyslu odbočit vlevo a vydat se po hrázi mezi sousedícími rybníky do nitra rybniční soustavy. Po několika desítkách metrů byla vstup zakazující cedule. Padlo rozhodnutí pokračovat dál s tím, že v případě potřeby budeme poukazovat na to, že jsme cizinci a že polsky psanému textu nerozumíme. Po dalších několika desítkách metrů se za našimi zády ozvalo volání. Ignorovali jsme ho. Volání se změnilo v křik a jak jsme kráčeli neochvějně dál, jeho intenzita narůstala. Blížil se. Když už nebylo možné dál předstírat, že o tom nevíme, otočili jsme se. Jakýsi muž na nás spustil, kam jdeme, že zdejší rybníky jsou soukromým majetkem a že tam nemůžeme. Mluvili jsme na něj česky v naději, že mávne rukou a nechá nás být. Nestalo se tak. Vytrvale stále dokola opakoval to samé, ani náznak rezignace. Místo prý občas kontroluje policie a mohli bychom se dostat problémů. Nakonec jsme rezignovali my, omluvili se mu a vydali se na cestu zpět. Tohle že má být konec naší prohlídky Podgorzynských Stawů? V žádném případě.

Cestou od auta jsme jinou po hrázi vedoucí cestu, která vychází ze severního rohu rybníku Kresowy a dle mapy rovněž směřuje do centra rybniční soustavy, úmyslně přešli, protože byla lemována stromy a další vegetací, takže existoval odůvodněný předpoklad omezených možností při fotografování. Nyní jsme ztížený výhled z této hráze, a tedy i na ni, přijali s povděkem a chráněni tamním porostem před zraky kohokoli vydali jsme se mezi rybníky. Po několika stech metrech jsme se ocitli na místě, kde se stýkají rohy 3 rybníků a roh 4. rybníku je nedaleko, oddělený vegetací. Odtud se dalo pokračovat po hrázích vlevo, vpravo i rovně, přičemž poslední dvě možnosti vedly k dalším k sobě přiléhajícím rybníkům. Mezitím už ale téměř zapadlo slunce. Světla zbývalo sotva na pár potemnělých fotografií. Pořídili jsme je, prošli se všemi zmíněnými směry a pak se obrátili k návratu. Když jsme Podgorzynskie Stawy opouštěli, byla už v podstatě tma.

Nyní jsme měli před sebou fázi výpravy, na kterou jsme se všichni již nějakou dobu těšili: nákup potravin v supermarketu. Ještě doma jsme se domluvili, že se na noc utáboříme v přírodě a pokud to bude možné, opečeme si kuře, ryby nebo něco podobného. Po nasednutí do auta jsme tedy pokračovali do města Jelenia Góra a mířili k tamnímu Tescu, kde jsme hodlali pořídit vše potřebné a kromě toho i něco na zítřek a další věci. Záložní variantu večeře představoval McDonald‘s, ale 2/3 výpravy ji odmítali přijmout za svou. Zatím. Když jsme dorazili k Tescu, byla již opravdová tma a vyhladovělým "rebelům" začalo docházet, že i pokud půjde všechno dobře, večeře nebude dřív než za tři hodiny, a navíc správně odhadli, že shánění dřeva v neznámém terénu může představovat problém, který by nakonec mohl celý dlabanec zhatit. McDonald’s se začal rýsovat v jasnějších konturách, ale vyhráno ještě neměl. Vstoupili jsme do supermarketu. Vybírali jsme potraviny na ráno a taky něco domů. Ať už to bylo všudypřítomnou vůní nakrájených uzenin, ryb a čerstvého pečiva, hladem či jen prostou sázkou na jistotu, během nákupu varianta večeře u zmíněného řetězce definitivně zvítězila. Vyšli jsme ven, naházeli proviant do auta a zamířili do McDonald’s, jenž stál hned naproti. Bylo zhruba 9 hodin večer.

Odhadem o 3/4 hodiny později - posilněni velkým menu a ten nejhladovější z nás ještě salátem - vyrazili jsme k hoře Grodna, na jejímž úpatí jsme měli v úmyslu přenocovat. V plánu bylo dojet do centra a tam trefit dle mapy nijak velkou silničku, která k hoře Grodna vedla. Středem města jsme projeli, ale s tím trefením se to nějak nevyšlo. Žádný ukazatel na vesnice, které na oné silničce ležely, nebyl k dispozici. Ten, který k dispozici byl, sice zaručoval hrubou správnost směru, ale jestli se jedná přesně o tu námi hledanou cestu, to zůstávalo nejisté. Opustili jsme město. Silnice, po níž jsme jeli, neodpovídala příliš tomu, co jsme dle mapy očekávali. Zdála se moc široká. Když naše pochyby o tom, zda doopravdy jedeme po správné cestě, přerostly únosnou mez, uhnuli jsme na první odbočce vpravo. Po několika stech metrech, hned za levotočivou zatáčkou, pobíhal u otevřené brány velký pes a venku byli - snad snažili se psa chytit či co - nějací lidé. Zastavili jsme a zeptali se jich na cestu do Staniszówa, vsi na naší původně zamýšlené trase. Dobře jsme udělali. Ona levotočivá zatáčka byla totiž ve skutečnosti křižovatkou ve tvaru "T" a my na ní měli odbočit po "děravé cestě", jak ji oni Poláci popsali, vpravo a pak, na další křižovatce tvaru "T", se dát vlevo, přičemž Staniszów měl už se pak nacházet nedaleko. Obdržené instrukce byly naprosto přesné a my díky nim už snadno našli, co jsme potřebovali. Později se na základě analýzy našich problémů s navigací ukázalo, že jsme z města Jelenia Góra vyjeli po silnici č. 367, tedy oproti záměru o něco severněji, a že ona silnice, ke které jsme přijeli po "děravé cestě", byla tou, po níž jsme se chtěli vydat už od začátku. Jakmile jsme se ocitli na správné silnici, bez komplikací jsme dorazili k hoře Grodna.

Na úrovni hory procházela silnice lesem. Když ho na jihovýchodním úpatí opustila, otočili jsme se, abychom se vrátili do jeho hájemství, neboť se mi zdálo, že krátce před koncem lesa byla po levé straně silnice lesní cesta, jež šla by snad využít pro přenocování. A skutečně, nyní po pravé ruce nacházelo se při silnici menší prostranství, a hned za ním byla od silnice mírně se odklánějící a krátce a lehce klesající, mezi stromy vedoucí cesta. Rychle jsme obhlídli situaci a rozhodli se, že sjedeme s autem dolů a kousek za ním rozbijeme tábor. Za svitu mobilních telefonů byl během chvíle postaven stan a na stromy zavěšena hamaka. Ulehli jsme. Zvuky nočního života v přírodě, šumění stromů, z hamaky pozorovatelné zářící hvězdy nad jejich korunami a vedle nás tajemstvím opředená hora Grodna. Podaří se zítra narazit na nějaké stopy její záhadné minulosti?, honilo se mi hlavou. Usínalo se příjemně.

Ráno jsme byli na nohou kolem půl sedmé. Sbalili jsme, pozdravili se s kolem procházejícím houbařem, posnídali pečivo z Tesca a oslazenou kávovinu z termosky, odstavili auto na zmíněném malém prostranství u začátku lesní cesty a pak vyrazili na horu Grodna. Postupovali jsme po silnici směrem ke vsi Sosnówka a po několika stech metrech uhnuli vpravo na mírně stoupající polní cestu. Šli jsme po ní asi 300 m, když u lavičky, od níž byl nádherný výhled k hraničním horám, vyústila na silničku poblíž jakýchsi stavení. Dvě ne v úplně nejlepší kondici nacházející se, přesto majestátní, dříve jistě honosné, hrázděné budovy v jižním svahu hory. Nebylo pochyb, stáli jsme před vilami, které za 2. světové války sloužily jako sídlo důstojníků SS. Na první pojítko se záhadným příběhem jsme narazili velmi snadno. Teď víme, že minimálně něco z něj má svou oporu v realitě. Povzbuzeni pokračujeme dál.

Po oné silničce jsme odbočili vpravo. Hned za zmíněnými vilami, na stejné straně od silničky, tedy vlevo, stojí nefunkční, v ruinu pozvolna měnící se rekreační zařízení. Míjíme ho a zároveň vstupujeme do lesa. Silnička se mění v lesní cestu. Nyní je naším cílem vrchol hory. Tam si chceme prohlédnout zříceninu hrádku Henryka a na místě rozhodnout o dalším postupu. Mírně stoupáme, na křižovatce lesních cest se dáváme vlevo a chvíli pokračujeme prakticky po vrstevnici. Pak uhneme po pěšině vpravo a strmým svahem se dostáváme až na vrcholovou plošinu. Na jejím okraji stojí hrádek Henryka. Je menší, než jsme čekali, ale na malebnosti mu to nijak neubírá.

Po prohlídce hrádku nastal čas pro to, kvůli čemu jsme tu především: pokusit se lokalizovat jednotlivé objekty spojené se záhadnou minulostí hory. Padlo rozhodnutí začít s loukou severně od hrádku. Na stolku s lavičkami pro turisty rozkládáme fotomapu 50 na 80 cm. Jediná louka odpovídající udané poloze se dle fotomapy nachází v severovýchodním svahu. Cesta vedoucí z vrcholové plošiny prochází kolem severozápadního okraje louky, takže najít ji by neměl být problém. Pro kontrolu zaměřujeme azimut a vyrážíme.

Na louku jsme narazili přesně tam, kde mapa tvrdila, že bude. Z valné části byla hustě porostlá vysokou vegetací. Uprostřed jižní strany do ní zasahoval výběžek lesa s krmením pro zvěř. Nijak velkou louku (po obvodě mohla mít nějakých 300 až 400 m) jsme prozkoumali při jejích krajích a tam, kam nám umožňoval vstoupit její porost. Když jsme skončili, vyvstal před námi problém. Ačkoli se tam mělo nacházet hned několik jen těžko přehlédnutelných objektů: studně, drenáže či betonové základy, nic z toho jsme nezaznamenali. Co teď? Na východní straně louky, na rozcestí, měly být na stromech vyryty nápisy s rokem 1943. Zaměřili jsme se tedy na pátrání po tomto letopočtu. Rozcestí, mohutné staré stromy i do nich vyryté symboly, to vše by odpovídalo. Námi hledaný údaj však nebyl k nalezení.

Jsme na správném místě? Poloha i dispozice (jednalo se v podstatě o rovinatý terén) víceméně seděly, ale kvůli absenci pozůstatků lidské činnosti se louka zdála být právě jen obyčejnou loukou. Co když je ale chyba v popisu, z něhož vycházíme? Z praxe vím, že spoléhat se na informace od druhých doslovně není moudré, a tak jsme se rozhodli prozkoumat i větší louku východně od této, a to i přesto, že svou polohou údaji "severně od hrádku" rozhodně neodpovídala. Marně. Vrátili jsme se tedy k oné první louce a hledali znovu, a to i v jejím okolí. Nic. Poslední neprozkoumanou částí louky zůstala ta s hustou a vysokou vegetací. K vkročení do ní v žádném případě nelákala a mačeta, jak už víme, zůstala v autě. Nechat tuto oblast být, zvláště, když se nikde jinde na očekávané stopy nenarazilo, nepřipadalo v úvahu, a tak byla projita, napříč, i ona. Zbytečně. Kolegové už jsou na cestě zpět na vrchol hory, přičemž prozkoumávají skály v jejím východním svahu, a i já rezignuji, když vtom... na samém okraji oné husté vysoké vegetace, při severozápadním konci louky, na hranici mezi ní a lesní cestou upoutalo cosi mou pozornost. Beru do ruky klacek a používaje ho na způsob mačety čistím inkriminovaný prostor. Zpod bujné zeleně postupně odkrývám něco jako drenážní kanál.

Byť se nejednalo o nic velkolepého ani zcela přesvědčivého, znamenal pro mě tento objev, který v poslední možné chvíli změnil naprosté fiasko v alespoň částečný úspěch, povzbuzení do dalšího pátrání. A už nyní mohu prozradit, že to nebyl poslední objev učiněný za takovýchto okolností.

Následujícím cílem byla vyhlídka v západním svahu. Vypadalo to, že největší šanci na zdárné nalezení tohoto objektu budeme mít při sestupu z vrcholové plošiny. Když jsme tam vystoupali, spatřili jsme pár nějakých turistů. Muž seděl za stolkem, tlačil do sebe točený salám a zapíjel to pivem. Navzdory hrádku Henryka opodál, pozbylo náhle místo na romantičnosti. Rychle jsme přešli k západnímu okraji plošiny a po pěšině se spustili svahem dolů. Zanedlouho bylo jasné, že tentokrát žádné hledání nebude nutné. Vyhlídka, v podobě přitesané skály, stála přímo před námi. Chvíli jsme se na ní zdrželi, porozhlédli se, odpočinuli si a pak pokračovali v sestupu, neboť ve svahu pod ní měl být údajně lokalizován do vzduchu vyhozený vstup do podzemí a my byli rozhodnuti zjistit, zda by na tom mohlo být něco pravdy.

Na místě kde došlo k odstřelu skalního masivu, se jako důsledek této události často na povrchu objevují středně velké balvany; pokusíme se takové místo najít. Jižně od přitesané skály jsme s mírnými obtížemi klesali prudkým svahem až k po vrstevnici běžící cestě. Stanuli jsme na ní, popošli trochu na sever a pohlédli vzhůru směrem k vyhlídce, kterou jsme před pár minutami opustili. Prostor přímo pod vyhlídkou obsadily nízké husté nálety. Ty však o něco níže zmizely a na svahu se vyskytovaly v podstatě jen daleko od sebe rostoucí stromy. Plochu mezi nimi naprosto zřetelně pokrývaly... balvany. Zde je vhodné uvést, že balvany vyplněný prostor ne vždy ukazuje na odstřelenou skálu, viz například známé kamenné moře Čertova stěna, jež je ryze přírodního původu. Zdejší pole balvanů však jako by končilo u cesty, na níž jsme stáli. Náhoda? Možná, nicméně v případě odpálení kdysi z této cesty přístupného, nad ní se nacházejícího ústí do nitra hory vedoucího tunelu bychom jako důsledek tohoto aktu mohli očekávat právě takovouto situaci.

Záležitost s loukou, lépe řečeno s objekty, které se na ni měly nacházet - ale nám se je nepodařilo až na jedinou výjimku nalézt -, jsme stále nepovažovali za zcela uzavřenou. Co když za války byla louka větší, nebo se nacházela jinde, na místě, jež je dnes porostlé stromy? Okolí louky jsme již prohledali, ale protože se ve skutečnosti rozkládala nikoli na sever, nýbrž na severovýchod od hrádku, pořád zbýval poměrně velký prostor západně od ní, který onomu údaji "na sever od hrádku" vyhovoval, a který by tudíž bylo záhodno prozkoumat také. I když z topografické mapy vyplývalo, že vhodně konfigurovaného terénu nebude v daném sektoru mnoho, rozhodli jsme se ho projít celý. Začít jsme hodlali na západě, odkud jsme chtěli postupovat na východ směrem k louce. Ideálním výchozím prvkem pro takový počin byla právě cesta, na které jsme stáli.

Kráčeli jsme k severu několik minut, po pravé ruce strmý svah, až dorazili jsme k cestě, jež z té, po níž jsme šli, odbočovala vpravo. Vydali jsme se po ní. Na úplném začátku byla bez problémů schůdná. Za chvíli ji však okolní porost už svíral natolik, že spolu s přímo z ní vyrůstající vegetací její průchodnost velmi ztížil. Po levé ruce se objevil příkrý sráz. Jakžtakž použitelná cesta skončila. Jediný alespoň nějak prostupný terén představoval svah nad námi. Vrátit se, aniž bychom tuto oblast v rámci možností prozkoumali, ovšem nepřipadalo v úvahu. Prodírali jsme se tedy nálety a ohýbali se pod nízko rostoucími větvemi, až jsme se dostali na relativně rovný a dobře prostupný terén. Byla to jakási plošina mezi dvěma vrcholy. Prohledali jsme ji, ale žádné betonové objekty, ani jiné pozůstatky lidské činnosti jsme na ní nenalezli. Na základě údajů v topografické mapě jsme tušili, že zalesněná plošina na své jihovýchodní straně navazuje na severozápadní stranu louky. Náš předpoklad se potvrdil. Fáze "louka" definitivně skončila.

Cestou nahoru jsme ještě pro jistotu prošli mírně pod vrcholovou plošinou situovanou, severozápadním směrem vybíhající ostrožnu, ale na nic z toho, co jsme hledali, jsme nenarazili. Z vrcholové plošiny opět klesáme kolem vyhlídky na cestu pod ní, ale tentokrát pokračujeme v sestupu dál, až na hranici lesa. Chtěli jsme zjistit, zda nějaké stopy naznačující odstřelení tunelu nalezneme i pod cestou, ale nestalo se tak. Pasáž nad ní vypadala v tomto ohledu mnohem slibněji.

Poslední námi neprozkoumanou oblastí, kde se měly nacházet objekty související se záhadnou minulostí hory, byl její jižní svah. Existenci části těchto objektů (betonová plošina, velké vodní nádrže) bylo rozumné předpokládat na rovinatých pasážích, a tak jsme svou pozornost hodlali upnout především tam. Ventilační trubky se sice mohly nacházet i jinde - a pátrání po nich by tak vyžadovalo prohledat kompletně celý svah -, ale protože je nedokázali nalézt ani ti, kteří je na vlastní oči dříve viděli, nemysleli jsme si, že budeme v jejich hledání úspěšnější, a z toho důvodu jsme cílené pátrání po nich do svého plánu nezařadili.

Z okraje lesa v západním svahu hory jsme vystoupali o něco výše a po slibně vypadající cestě se vydali vpravo. Vyšli jsme na louku v jihozápadním svahu - tam jsme si chvíli užívali před námi otevřivší se výhled na půvabnou krajinu, kde se mimo jiné v dálce proti nebi rýsovala silueta hradu Chojnik - a pak opět vstoupili do lesa, ale na hledané objekty, dokonce ani na vhodně konfigurovaný terén jsme nenarazili. Překročili jsme rokli a postupovali mírně vzhůru. Stále nic. Ocitli jsme se na lesní cestě a vydali se po ní vpravo. Po chvíli ústila do jiné lesní cesty a my pokračovali znovu vpravo. Brzy jsme si uvědomili, že kráčíme po cestě, po níž jsme se ráno ubírali k vrcholu, konkrétně po tom jejím úseku popsaném výše jako vedoucí "prakticky po vrstevnici". Začalo nám být jasné, že se naše mise chýlí k závěru. Už nějakou dobu jsme se jako k poslední možnosti, kde by hledané objekty mohly být, upínali k prostoru okolo nefunkčního rekreačního zařízení nad dvěma vilami, jež bylo zmíněno dříve. Nyní, proti plánu, snad v jakémsi vzdoru vůči nepříznivě se vyvíjející situaci, navrhuji prozkoumat oblast po naší levici.

Tento prostor jsme původně prohledávat nechtěli, a to z toho důvodu, že se rozkládá na jihovýchodním a východním svahu hory a dle dostupných informací u nich nikdo existenci žádných objektů souvisejících se zdejší záhadou neuvádí. Jenže pokud se hora rozdělí na 4 základní sektory, pak žádný jihovýchodní sektor není. Takový přístup jsme vlastně aplikovali u louky, jež také měla být severně od hrádku, a my ji přesto prozkoumali, i když leží evidentně na severovýchod od něj. Dle stejné logiky jako u louky lze pak zmíněnou část inkriminovaného prostoru zasahující do jihovýchodního svahu zařadit pod svah jižní, a právě na něm se přece mají nacházet objekty, které teď hledáme. Navíc, i v případě plonkového východního svahu se jedná v podstatě o plošinu pod nejstrmější částí hory, o relativně rovinatý terén, tedy o místo, kterému bychom vzhledem k jeho konfiguraci, a kdyby se nacházelo v severním nebo jižním svahu, zcela jistě věnovali svou pozornost. Je rozhodnuto, prohledáme to celé.

Oblast, o níž je řeč, je na jihu a východě vymezena lesní cestou, na západě strmě stoupajícím svahem a na severu jakýmsi pozvolně klesajícím, nepříliš zřetelným hřebenem. Pustili jsme se do pátrání. To moje mě zavedlo pod skály ve východním svahu a pokračovalo i za zmíněný hřeben, dokonce až k oné námi již prohledané louce. Nikde nic. Mí kolegové byli bůhví kde. Při křižováním vedené cestě zpět mě postupně opouštěly i ty poslední zbytky optimismu. Už nevěřím, ale nevzdávám to. K cestě, z níž jsme k průzkumu této oblasti vyráželi, zbývá jen pár metrů. Stále se rozhlížím. Přede mnou je studna.

Nemohu uvěřit svým očím. Zaplavuje mě pocit radosti a zadostiučinění. Zbystřuji a prohlížím si okolí. Opodál samostatně stojící studny zaujme mou pozornost vegetací zarostlá vyvýšenina. Jdu blíž. Pod zeleným příkrovem rozpoznávám obrysy betonového objektu. Nachází se hned vedle cesty, ale díky tomu, jak je zarostlý, jsme si ho nevšimli, byť jsme kolem něj nejméně jednou procházeli. Je čas najít kolegy. Vybíhám na cestu a vzápětí je spatřuji. U několik desítek metrů vzdálené křižovatky lesních cest odpočívají na hromadě klád.

Povolávám je a společnými silami, opět pomocí klacků suplujících v autě "šikovně" ponechanou mačetu, zbavujeme objekt porostu. Je to celá soustava studní s poklopy a visacími zámky. Zdvíháme poklop bez zámku a nahlížíme dovnitř. Od poklopu vede dolů rezavý žebřík, jehož spodní konec mizí pod hladinou. Z trubky kousek nad ní vytéká slabý proud vody. Materiál trubky na nás působí nejednoznačným dojmem. Mohl by to být i plast, ale jisti si tím rozhodně nejsme. Celé to vypadá velmi neudržovaně, ale zároveň se zdá, že je to stále alespoň do nějaké míry funkční.

Betonovou plošinu a velké vodní nádrže jsme ovšem nenalezli, a tak jsme se rozhodli učinit to, co jsme měli v plánu ještě před objevem studní, tedy prozkoumat prostor v areálu nefunkčního rekreačního zařízení. Když jsme kolem tohoto místa ráno procházeli, věnovali jsme mu jen letmý pohled. Nevěděli jsme tudíž pořádně, jak to tam vypadá, nicméně říkali jsme si, že zařízení tohoto druhu mohlo docela dobře při svém vzniku námi hledané objekty nějakým způsobem využít. Jakmile jsme však vedle rekreačního zařízení stanuli, naše naděje na takový scénář se téměř rozplynuly. Přesto padlo rozhodnutí překonat plot a prohlédnout si areál podrobněji. Budova tvořená dvěma podlouhlými křídly svírajícími tupý úhel, před ní trávník s rozložitým stromem a torzy laviček. Žádná betonová plošina ani vodní nádrže, u nichž jsme spekulovali, že by třeba mohly být předělány na bazény či koupaliště. Nic takového jsme nezjistili. Rekreační zařízení se prostě zdá být jen rekreačním zařízením, které, ač se nachází v bezprostřední blízkosti důstojníky SS kdysi používaných vil, nemá se záhadou hory Grodna nic společného.

Usedli jsme na vyhlídkovou lavičku, kde jsme dopili poslední zbytky limonády a kochali se pohledem na malebné okolí. Po chvíli se odněkud vynořila mladá rodinka. Přenechali jsme jí místo na lavičce a vydali se na cestu k autu. Nebyla to ale cesta přímá. Na fotomapě totiž zaujal naši pozornost protáhlý objekt několik desítek metrů jižně od lavičky. Kvůli porostu nebyl od ní vidět a tak jsme se tím směrem vydali, abychom zjistili, o co se jedná. Byl to bazén dlouhý zhruba 16 a široký přibližně 5 m. Poblíž se nacházelo několik torz menších staveb, jež snad představovaly nikdy nedostavěné rekreační objekty. Střízlivě viděno však bohužel provedení bazénu, zvláště pak po zasazení si jeho okolí do celkového kontextu, asociaci bazénu s oněmi velkými vodními nádržemi nepřipouštělo.

Vracíme se k autu. Mám chuť na něco studeného, ale nic takového k dispozici není. Odjíždíme, horu Grodna necháváme i s jejím tajemstvím za svými zády. V Kowarech spatřuji po pravé ruce stojící zajímavý starý jeřáb a hned za ním menší market. Zastavujeme. Jedna třetina naší výpravy spí, druhá androiduje a ta třetí, já, jde prozkoumat jeřáb a koupit nanuka.

Závěrem
Při plánování výpravy samozřejmě nikdo neočekával nalezení všech objektů, jež jsou uvedeny v lokalizační analýze. Věřili jsme však, že pokud Mieczysław Bojko přistoupil ke zpracování tématu seriózním způsobem, pak se na hoře budou nacházet minimálně ty objekty, u nichž vysloveně uvedl, že je tam lze nalézt dodnes. Měli jsme k tomu dobrý důvod: kniha totiž vyšla v roce 2010, a tak by jeho údaje měly popisovat aktuální stav věci. Jestliže autor vše pojal z faktografického hlediska spíše volně (což jsme předpokládali) a zároveň je na příběhu něco pravdy (v což jsme doufali), pak na hoře Grodna musí nutně být alespoň něco z toho, o čem píše. A tím "něco" nemám na mysli hrádek Henryka, jehož existence je všeobecně známým, a tedy nic nedokazujícím faktem.

Jaké objekty jsme na hoře objevili, je už po přečtení článku jasné, ale uvedu zde jejich přehled: 2 vily využívané důstojníky SS, louka sloužící jako letiště, drenážní kanál, povrch svahu evokující do vzduchu vyhozený vchod do nitra hory a soustava studní. Nyní zbývá podrobit kritickému pohledu nálezové okolnosti každého z objektů a na jejich základě posoudit, zda mohou mít nějakou souvislost s eventuální záhadnou minulostí hory.

U oněch 2 vil je situace jednoznačná. Jejich stavební sloh odpovídá budovám té doby, celkové pojetí je přiměřené tomu, kdo je měl využívat, a poloha se přesně shoduje s údaji Mieczysława Bojka. Spojitost s něčím neobvyklým to sice nedokazuje, ale skutečnost v tomto případě ve všech bodech, ve kterých může (vazba na SS je věcí důvěry), beze zbytku potvrzuje pravdivost příběhu.

Louka se také rozkládá na v podstatě správném místě a účelu, jemuž měla sloužit, odpovídá i konfigurace terénu. Ničím zvláštní ale není. Objekty, které se na ní dle Bojka měly nacházet a jež by na její výjimečnost ukazovaly, tam až na drenážní kanál nejsou. Jedna drenáž je navíc málo - vždyť jimi měla být louka poseta -, a i ta, kterou jsme nakonec objevili, může mít docela dobře souvislost prostě jen s kolem procházející cestou, nikoli s hypotetickým letištěm.

Ohledně možnosti někdejší existence vchodu do nitra hory je možné říci, že tam, kde Bojko uvádí, tedy pod vyhlídkou, lze skutečně vypozorovat takový povrch svahu, který odpovídá stavu po odstřelení skály. Ano, jak už bylo vysvětleno výše, podobnou strukturu umí vymodelovat i příroda sama, nicméně pravdou je, že konkrétně tato vypadá a je situována přesně tak, jak jsme na základě Bojkova líčení očekávali.

Zbývá ona soustava studní. V prvé řadě se nachází zcela jinde, než kam Bojko studny umisťuje. Je to zvláštní, když se vezme v úvahu, že si na hoře jako malý hrával s kamarády. Že by se tam vyskytovaly ještě další studně, které jsme neobjevili? Anebo si Bojko uzpůsobuje fakta tak, aby příběh, o kterém píše, vyzněl co nejpřitažlivěji? Na druhou stranu studně skutečně působí v daném místě - na úbočí hory, v lese, s žádnou stavbou v jejich okolí - poněkud nepatřičně. Navíc se nejedná jen o jednu studnu. Kdo a k čemu sakra potřeboval takové množství vody? Kolem jednoduše nic není. Skutečně se zdá, že by za tím mohl být nějaký podzemní objekt. Když jsme studny zkoumali, bylo to už téměř na konci celého pátrání na hoře Grodna, a tak jsme měli vcelku dobrou prostorovou představu o tom, kde se co nachází. Přišlo mi, že by soustava studní mohla ležet zhruba na spádnici k oněm 2 vilám na hranici lesa. Mapa můj pocit potvrdila. Existence podzemního objektu tím sice vyloučena není, nicméně nabízí to alternativní - a mnohem střízlivější - odpověď na otázku k čemu studně sloužily: mohly (či stále mohou) být zdrojem vody pro zmíněné vily, potažmo pro nedaleko nich stojící rekreační zařízení.

Ještě pár slov ke spolehlivosti informací, které Mieczysław Bojko svým čtenářům předložil, a nakonec také k důvěryhodnosti jeho samého. Kromě absence některých z jím uváděných objektů nebo výskytu studní tam, kde být nemají, což jsou skutečnosti zjistitelné jen osobní návštěvou místa, existují jisté nesrovnalosti či rozpory i v dalších věcech.

Bojko spekuluje, že louka sloužila pro experimenty s vírníky. Je to víc než nepravděpodobné. Vírník je typ létajícího stroje, který má - podobně jako helikoptéra - za nosný prvek vrtuli, avšak na rozdíl od helikoptéry není schopen kolmého startu, neboť jeho vrtule není poháněná a vírník ji využívá na způsob křídla, čímž je míněno, že pro dostání se do vzduchu (a udržení se tam) musí vyvinout dopřednou rychlost. I když vírník potřebuje oproti klasickému letadlu kratší vzletovou dráhu, odlepí se od země až po cca 100 m. Na to je louka na hoře Grodna příliš malá, zvláště pak pokud se vezme v úvahu, že stroj by musel po odlepení se od země pokračovat další desítky metrů v letu vpřed, než by vystoupal nad okolní stromy. Ano, za války mohla být louka větší, ale i tak se pro testování takovéhoto typu létajícího stroje jeví letiště tohoto druhu maximálně nevhodné.

Pak je tu ta věc se záhadnými diskovitými výrobky, které se dle Bojka měly nacházet v oddělené části wrocławské továrny DOLMEL. Problém je, že tato fabrika byla založena až po válce, v roce 1947. Vznikla na místě někdejší továrny FAMO, jež se před válkou zabývala výrobou spalovacích motorů, traktorů, parních kotlů a dalších parních zařízení a za války produkovala vojenská vozidla, včetně obojživelných, a prováděla opravy tanků. Nejednalo se ovšem o žádné přejmenování. Ustupující Němci vybavení továrny odvezli nebo zničili, takže Poláci museli dodat jiné, a ani obory činnosti obou fabrik si nejsou v ničem podobné. Pravdou přitom je, že výrobní náplň továrny DOLMEL (např. silné turbogenerátory), se pro její spojování s létajícími disky hodí mnohem více...

Bojko se zmiňuje také o nacistických okultismem inspirovaných expedicích. Na tom by nebylo nic špatného, koneckonců takové výpravy skutečně proběhly, ovšem zarážející je způsob, jakým s nimi spojil právě horu Grodna. Svým čtenářům předkládá naprosto šíleně znějící tezi, podle níž na jedné z takových expedic nacisté objevili tzv. Komnatu půlměsíce (Měsíční jeskyni), jež, jak tvrdí Bojko, byla kabinou vesmírné lodi, přemístili ji na horu Grodna a následně, po spojení se s cizí civilizací v oblasti hvězdy Aldebaran (souhvězdí Býka), odletěli. Pokud vás zajímá samotná Měsíční jeskyně, můžete se o ní něco dozvědět zde.

A nakonec jeden příklad Bojkova přístupu k pravdě, který s horou Grodna nesouvisí. V lednu 2012 pronikla na veřejnost informace, že se v dole v Kowarském průsmyku nad vsí Ogorzelec podařilo v listopadu 2011 Mieczysławu Bojkovi objevit 3 bedny. Měly se v nich nacházet dokumenty z koncentračního tábora v Osvětimi, přičemž některé z nich údajně mohly dát odpověď na otázku, kam příslušníci SS ukryli svoje majetky. Podle Bojka akce proběhla na zakázku pro Němce, kteří mu za jeho pomoc zaplatili 5000 EUR a následně nález vyvezli za hranice. Rozpoutala se mediální bouře. Začalo se poukazovat na to, že došlo k porušení zákona. Ještě v lednu 2012 pak Bojko náhle obrátil o 180°. Tvrdil, že k objevu beden nikdy nedošlo, že se jedná o fikci, o část jeho příští knihy. Je možné, že se zalekl příkrých reakcí, jež se po nálezu beden a zveřejnění okolností, za kterých k němu došlo, dostavily? Anebo se jedná o cílenou blamáž, s jejíž pomocí chtěl podpořit prodej knihy, ve které by to ovšem s největší pravděpodobností prezentoval jako skutečnost? Tak či tak, je zřejmé, že Mieczysław Bojko pravdou nazývá to, co mu v danou chvíli více vyhovuje. Otázkou zůstává, jak moc se mu asi příčí manipulovat s fakty dle situace a mystifikovat tak své čtenáře.

Pokud jde o záhadu hory Grodna, ve světle uvedených faktů o Mieczysławu Bojkovi, a s ohledem na charakter toho, co se nám na hoře podařilo lokalizovat, lze za nejslibnější nalezený objekt považovat pole balvanů pod vyhlídkou v západním svahu. I když může být docela dobře přírodního původu, fakt, že se nachází pouze nad lesní cestou - alespoň nám to tak připadlo (nějaké kameny se sice vyskytovaly i pod cestou, ovšem koncentrace těch nad ní se jevila znatelně větší) -, je podezřelý. To místo by stálo za průzkum. Neinvazivní metodou určitě a v případě slibných výsledků pak i invazivní.

Zdroje informací:
Kniha Wspomnienia wytrawnego poszukiwacza skarbów i tajemnic (díl 1.), autor Mieczysław Bojko, r. v. 2010
(využit překlad její části publikovaný na www.jesen.cz)
dolny-slask.org.pl | mapa.ump.waw.pl | wyborcza.pl
www.agito.pl | www.dfme.pl | www.environmental-expert.com | www.fakt.pl
www.flyway.cz | www.nj24.pl | www.odk.pl | www.zabytkidolnegoslaska.com
cs.wikipedia.org | en.wikipedia.org | pl.wikipedia.org

---

• Autorská práva k obrázkům 1 a 10 na této stránce nenáleží tomuto webu.
• Obr. 1 podléhá licenci Uveďte autora - Zachovejte licenci 3.0 Německo; autor Genzler
• Zdroj obr. 1: commons.wikimedia.org
• Zdroj obr. 10: dolny-slask.org.pl