Historie | Hledání pokladu na hradě Velešově

13.8.2013

Díky románu Poklad od Aloise Jiráska do širšího povědomí lidí svým hledáním pokladu na Potštejně zapsavší se hrabě Jan Antonín Harbuval‑Chamaré (Jean‑Antoine Harbuval de Chamaré) neomezil tuto svou aktivitu pouze na zmíněnou lokalitu, nýbrž v letech 1771 až 1773 prováděl stejně zaměřené pátrání i na od Potštejna cca 1 km vzdálených zříceninách hradu Velešova. Je vhodné uvést, že v té době nebylo ještě přesně známo, čeho ruiny to jsou, a hrabě sám, jak bude ukázáno, je za pozůstatky hradu nepovažoval. O svých aktivitách zanechal Chamaré podrobnou zprávu. Nebyla sice sestavena dříve než v polovině roku 1781, tedy s odstupem nejméně zhruba 10 let, ale i tak je díky ní možné učinit si o celé akci docela přesný obrázek. Tento článek popisuje motivaci, jakou hrabě k hledání pokladu měl, přibližuje průběh a seznamuje s výsledky samotného pátrání a také se pokouší identifikovat a skrze fotografie zprostředkovat v terénu dodnes patrné relikty tehdejší činnosti.

Z řady vybočující pošetilec?

Hledání pokladu na Potštejně bývá sice většinou spojováno výhradně s osobou Jana Antonína, nicméně ve skutečnosti je to tak, že tyto aktivity nezapočaly díky němu, on jen pokračoval v úsilí svých rodičů. Pátrání na Velešově odehrálo se pak na popud jeho matky Barbory a pravda je, že s její smrtí roku 1773 také skončilo. Ani v případě Velešova však Chamaré nebyl prvním, kdo tam poklad hledal. Měl prý, dle vypravování lidí, několik předchůdců, přičemž konkrétně lze uvést potštejnského panského úředníka Pecinu, který tam pátral nějakých 50 let před hrabětem. O výsledcích oněch údajných hledačů, stejně jako o nich samých, není známo nic prokazatelného. U zmíněného Peciny pak je jisté, že žádný poklad nenalezl, avšak váže se k němu zajímavá příhoda, jež je popsána na jiném místě tohoto článku.

Proč Velešov?

Co vedlo Chamaréovy předchůdce k hledání pokladu zrovna na Velešově? Nejpravděpodobnější příčinou zdá se být jeho tradující se spojení s templáři, kteří údajně měli mít na dotčeném vrchu zvaném nejen Velešov, ale i Tempelberg vybudován kostel s klášterem. Dosazení řádu templářských rytířů na Velešov odehrálo se v lidské představivosti patrně na základě spojení templářů s nedalekým Vamberkem, které uvádí Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české. Dnes víme, že z faktografického hlediska silně nespolehlivé dílo nezůstalo této nechvalné charakteristice nic dlužno ani v tomto případě. Hypotéza templářské přítomnosti na Velešově tak od samého začátku stála na velmi vratkých základech a při současném stupni poznání ji už lze považovat za zcela vyvrácenou. Nebyli to ale jen templáři a představa jejich bohatství, co podněcovalo lidskou fantazii. Mezi lidmi rovněž kolovaly hradního vrchu týkající se záhadné pověsti. Do této kategorie spadá i již naznačená příhoda, jež se udála zmíněnému úředníku Pecinovi. Stala se jedné noci, když se Pecina spolu s dalšími osobami nacházel v severozápadní horní rohové místnosti staré panské obytné budovy poblíž mlýnského náhonu. Takto onu příhodu popisuje V. J. Sedlák ve svém Čtení o hradě Velešově (následuje doslovný přepis, nehledě na gramatické anomálie): "... před sebou měli prázdný sud a na něm svíčku. Když se tak co nejhorlivěji modlili ke sv. Kryštofu, aby brzo přišli k penězům, pohnula se svíčka na sudu, jako by se chtěla se svícnem převrhnout, jeden z přítomných rychle po ní sáhl, ale v témž okamžení uviděli v okně jejich světnice škaredý obličej. Nad tím nemálo se uleknuvše, běželi všichni ven a pryč. V téže době, co se toto událo, potštejnský zahradník (domkář s určitou výměrou půdy) Josef Zábrodský, který zemřel šestašedesátiletý v roce 1773, šel, jak sám hraběti vypravoval, k půlnoci do panské zahrady při mlýnském náhoně za nejjasnějšího měsíčního svitu, aby si na panské jabloni zrovna před horním oknem obytné budovy nakradl jablek. Když byl na stromě, uslyšel pojednou, jako by k němu přijížděl od Velešova těžký nákladní vůz, který dělal velký hluk a hřmot svými řetězy a kováním. Za toho hřmotu podíval se onen muž k hornímu oknu obytné budovy a tu spatřil ke svému leknutí pod oknem člověka, který se pojednou zvětšil, že mohl nahlédnout do okna světnice ve druhém patře. Pln strachu sestoupil rychle s jabloně a utíkal domů". Podobně záhadná příhoda udála se i potštejnskému sedláku Procházkovi. Ten jistého dne, jsa na hradním vrchu, uslyšel podezřelý hluk z prostoru hradu a také zvuk evokující valící se kameny. Připadalo mu, že se tyto kameny valí dolů po kopci a tak raději, pln strachu, rychle vylezl na strom, načež měl uslyšet procházet kameny přímo pod sebou. Když posléze vše ustalo a on sestoupil ze stromu dolů, po kamenech a navzdory předtím čerstvě napadlému sněhu ani po jejich stopách nebylo nikde ani vidu. Kromě toho dokresloval zvláštní atmosféru místa i opakující se zážitek lidí, kteří, jdouce z Prorub do Potštejna po stezce vedoucí pod hradním kopcem, slýchávali často pláč, přičemž dle nich pocházel od panny plačící na Templářském vrchu. Všechny tyto okolnosti, spojitost lokality s templáři především, ale i ony šířící se s místem související podivné zvěsti, považoval pak hrabě za rozumný důvod pro své vlastní pátrání. Události z podobného soudku odehrály se přitom údajně i během něj. V. J. Sedlák o nich píše: "V hledání pokladů bylo pokračováno vždy od jara do podzimu, a tu snad neuběhl jediný pátek, aby ten či onen na hradním vrchu něco neuslyšel; mimo jiné a velmi často, také mimo páteční dny, skoro všichni tu kopající lidé slyšeli, většinou o půl druhé s poledne, zvonit uvnitř vrchu jakýsi zvonek, to jest třikrát zazvonit jako když se v kostele odbývá mše. Zvuk toho zvonku zněl tak jemně, jako by to byl zvonek loretánský. Hrabě sám jej sice nikdy neslyšel, ale o pravdivosti tohoto vůbec nepochyboval. Také se stalo roku 1773, že jednoho dne o druhé hodině po poledni uslyšel Anton Fiescher, inspektor nad kopáním po pokladech, kterého zde měl hrabě Chamaré na stálý dozor a spolu s ním všichni přítomní nádeníci přibouchnutí železných dveří takovou silou, že se půda pod nimi zachvěla. (...) Při pátrání po vápenci v Chamaréově domnělé klášterní kuchyni uslyšeli jednoho dne všichni tu pracující nádeníci třikrát zřetelně zavolat jméno jednoho z nich, třebas jej žádný lidský hlas nevolal: Seidel - Seidel - Seidel! Několik dní na to byl tento Seidel z boční stěny skály na půl zasypán. Jeho levá noha byla zlomena a třebas byl léčen, zůstal už chromým a k těžké práci neschopným, ač jinak se těšil výbornému zdraví".

Chamaréova analýza lokality a její stav v počátcích pátrání

V době, kdy hrabě Chamaré zahájil pátrání po pokladu, nebyly už na místě patrny žádné výrazné nadzemní relikty někdejších budov, vše co z nich zbylo, ukrývalo se v půdě nebo z ní jen trochu vyčnívalo. Dva hluboké příčné zářezy, zjevně umělého původu, vydělovaly z ostrožny zřetelně dva prostory, jež mohly kdysi být, jak hrabě předpokládal, navzájem spojené mostem. Měl za to, že na jižním z těchto prostorů stával snad templářský kostel a na tom severním pak obytná budova kláštera. Samotné hledání pokladu soustředil přitom právě do oblasti domnělého kláštera, kterou svými aktivitami nakonec naprosto přetvořil, zatímco onen jižní prostor zůstal jím naopak zcela nedotčen, a je tudíž do dnešních dnů mnohem lépe zachován. Během pátrání odhalil Chamaré přítomnost zbytků obvodových zdí podél plošiny a také ve všech jejích rozích, kde v každém z nich vytvářely zdání jakési místnosti. Ty na severu přiléhaly k sobě těsně, kdežto mezi jižními byla patrná relativně úzká mezera. Vzdálenost rohových místností měřenou podél západní i východní strany plošiny lze už pak označit za značnou, takže ve středu plošiny nacházel se volný prostor. V představách hraběte byla však severní plošina zastavěna budovou kláštera zcela, a i když v onom prostoru ve středu plošiny žádné zdi nenalezl, domníval se, že tam původně byly a jejich nynější neexistenci přičítal na vrub svým hledačským předchůdcům. Za důkazy podporující tuto jeho myšlenku považoval pak pěšinu, kterou pokládal za pozůstatek chodby a jež začínajíc v mezeře mezi jižními místnostmi vedla napříč plošinou až k místnostem na severu, a také klenutý otvor v jižní stěně severozápadní místnosti, který mu připomínal otvory spojující refektáře (jídelny) s klášterními kuchyněmi. Z tohoto důvodu nazýval právě severozápadní místnost kuchyní a pěšinou vymezenou západní polovinu volného prostor ve středu plošiny refektářem. Jižní konec mezery mezi místnostmi na jihu plošiny, naproti předpokládanému mostu, měl pak za vchod do budovy. Zde budiž k tomu dodáno jen to, že se hrabě v interpretaci místností a představě o zastavěnosti plošiny mýlil, přičemž více informací je k dispozici v článku pojednávajícím o hradě samotném.

Lanovka hraběte Chamaréa

Hrabě měl v úmyslu odstranit při hledání pokladu zdivo až k základům. Aby s tím spojená práce přinesla co největší užitek, rozhodl se použít takto získané kameny na stavbu ohradní zdi kolem jeho potštejnskou zámeckou zahradu rozšiřujícího prostoru, který získal přeložením rychnovské silnice více na východ. Protože toto rozšiřování zahrady probíhalo v letech 1771 a 1772, což plně koresponduje s pátráním na Velešově, lze si rozumně představit, že propojení obou projektů nebylo ze strany hraběte pouhou improvizací, nýbrž dobře promyšleným aktem. Doprava kamene z Velešova jevila se však být složitou záležitostí. K usnadnění tohoto procesu rozhodl se tak Chamaré namísto svozu standardním způsobem vybudovat tam lanovku. Vlastně vynález, jak tomu zařízení říkal, neboť výraz "lanovka" v té době ještě neexistoval. Vedla kolmo na vrstevnice celým východním svahem hradního kopce. Na jejím dolním konci nacházela se vykládací rampa tvořená nějakých 5 až 6 m dlouhým náspem s jakýmsi lešením, na konci horním pak dvěma sloupy vodorovně nesený otočný válec. Samotnou trasu lanovky, dlouhou bezmála 230 m, definovalo uměle vytvořené, do svahu zapuštěné, na bocích dřevem vyložené koryto s plochým dnem. V podélné ose tohoto koryta byla pak ještě dřevěná stěna, která ho de facto rozdělovala na koryta dvě. V každém z nich pohyboval se jeden ze dvou podlouhlých okovaných vozíků, jež byly navzájem spojené speciálně vyrobeným, cca 1 palec silným zvláště pevným lanem obtočeným nahoře přes zmíněný válec. Doprava materiálu děla se tak na principu tom, že plný vozík sjížděje dolů vytahoval svou vahou opačným směrem vozík prázdný, načež si, po vyložení a naložení, svou funkci prohodily a tak stále dokola. Jedna jízda trvala kolem minuty a přepraveno při ní bylo zhruba 1,5 m³ kamene. Relikty této lanovky lze v podobě terénních nerovností spatřit na místě dodnes. Horní konec její trati se nachází v přibližně 1/4 délky východní strany severní plošiny (měřeno od jihu), přičemž výškově zhruba koresponduje se dnem příkopu. Trať, jež se ve většině svého průběhu dochovala v podobě jasně rozpoznatelného liniového zářezu s místy vyvýšenými kraji, vede svahem kolmo dolů, ve spodní části je přerušena lesní cestou, za ní ztrácí na zřetelnosti, ale pokračuje stále ještě dobře čitelná dál, aby v posledním, krátkém, avšak nejstrmějším úseku spadala už téměř neznatelná k potoku, na jehož druhém břehu končí náspem, pozůstatkem někdejší vykládací rampy. Několik metrů nad přetnutím trasy lanovky lesní cestou, u něhož je umístěna cedule pro turisty, lze v korytě objevit zbytky ocelového lana. To sice s původní lanovkou nemá nic společného, neboť první ocelové lano bylo na evropském kontinentě použito až o nějakých 50 let později a síla tohoto je navíc jen poloviční oproti síle udávané Chamaréem, ale naznačuje, že se její torzo používalo i nadále, a to nejspíše ke stahování dřeva. Lanovka na Velešově odvedla svou práci a natolik se v očích hraběte osvědčila, že se rozhodl postavit podobnou i v Nových Hradech nedaleko Vysokého Mýta, kde s její pomocí svážel kameny ze starého hradu, aby je použil na stavbu nově budovaného zámku. Více informací o těchto lokalitách je k dispozici v samostatných článcích Hrad Nové Hrady (u Vysokého Mýta) a Zámek Nové Hrady (u Vysokého Mýta).

Průběh pátrání

Destrukční část hledání pokladu započal hrabě při horním konci trati své lanovky. Propracovával se odsud západním směrem k místu na plošině, kde byla skála nejvyšší. Přitom si údajně vzpomněl, že jako chlapec objevil v prostoru jihozápadní místnosti otvor, do něhož bylo možné strčit celý stromek. Proto jal se pokračovat tímto směrem. Nechal odstranit severní zeď místnosti a z jejího severovýchodního rohu pokračoval k onomu otvoru, jenž nacházel se v jejím středu. Prokopal se při tom podlahou tvořenou tenkou vrstvou bělavého jílu a nastojato kladenými kameny. On sám nazýval to však, stejně jako i další zdivo, umělou skálou, která v jeho fantazii měla za účel maskovat přístup k tajným chodbám. Největší hloubky dosáhl v místě onoho otvoru, ovšem byl jí zklamán, neboť činila jen něco přes metr. Část otvoru zdála se nicméně být vylámána ve skále. Ukázalo se, že toto vylámání pokračuje skálou severozápadním směrem k rohu místnosti a je celé vyplněno velkými kameny se žlutavým jílem. Čím dále od otvoru, tím větší hloubka, až nakonec u vnější zdi dosáhla hodnoty kolem 2 m. V této zdi, ještě v té její části, jež náležela k jihozápadní místnosti, narazili na relativně malý oblouk vyplněný kameny spojenými maltou. Toto spojení nemělo však přílišné pevnosti, neboť kameny bylo možné ručně odtamtud vyjímat. Zazděná chodba!, domníval se hrabě. Statika zdi nebudila v něm však velkou důvěru a tak ji raději nechal v délce nějakých 5 až 6 m rozebrat. Při tom objevili jen kousek severně od prvního oblouku další vyzdívaný oblouk, jenž byl zhruba 4x větší. Chamaré pokračoval v průzkumu domnělé chodby od menšího oblouku k většímu, tam však tato k jeho zklamání končila skálou. Později zdálo se mu, že v těch místech, při severním konci oblouku, přece jen jakýsi náznak pokračování chodby, a to východním směrem do prostoru, který považoval za refektář, vidí. Z jeho náčrtku pak vyplývá, že rovněž uvažoval o možném napojení další chodby, jež ústila by do té jím prozkoumané přibližně v polovině velkého oblouku a která by vedla buď dolů nebo na západ (to není z dostupného náčrtku dostatečně zřejmé).
V severozápadní místnosti objevili rozpukanou skálu, což působilo na hraběte dojmem zadělaného otvoru, který mohl by jej přivést k hledaným chodbám. Jednalo se sice jen o praskliny přírodního původu, avšak během jejich zkoumání nacházeli tak kvalitní kusy vápence, že se Chamaré rozhodl vydat v jeho stopách. Severní zeď byla vybourána, skála směrem na sever vylámána a opravdu, během toho lámání získali i něco krásného vápence. Pod středem místnosti, v hloubce kolem 2 m, narazili pak dokonce na jeho žílu. Byla ale jen nějakých 30 až 40 cm silná, a i když se pak stávala poněkud mocnější, zůstávala pořád příliš slabou a navíc klesala do stále větší hloubky, takže její těžba musela být kvůli přílišné náročnosti a nebezpečí s tím spojeným ukončena. Během lámání vápence z této žíly objevili také přirozenou dutinu ve skále. Mírně se svažujíc směřovala k jihu. Bylo sice možné do ní vlézt, ale kvůli přílišnému zúžení ne moc daleko, snad jen do hloubky kolem 2 m, a její celková délka tak není známa. Je pravděpodobné, že právě tato dutina, možná v kombinaci s vytěženou žílou, je dodnes patrným otvorem ve skále, jehož někdy uváděná interpretace jako sklep či dokonce hradní cisterna byla by pak naprosto mylná. Hrabě se pokusil najít vápenec ještě na druhé straně prostoru hlavního hradu, když v 2. příčném příkopě, vedle skalního výběžku, o němž se soudí, že býval základnou pro podpěrnou konstrukci mostu, nechal razit čtyřhranný otvor. Dosáhli zhruba 2m hloubky, ale pak nebylo už možné pokračovat dál a práce zde byly ukončeny. Ani nyní se ovšem Chamaré myšlenky na těžbu vápence zcela nevzdával. Hodlal totiž po odstranění kamenů na západní straně plošiny a prozkoumání tamní oblasti až na skálu vést napříč plošinou hlavního hradu v západo-východním směru co možná nejhlubší sondu doufaje, že při tom nalezne bohatá ložiska vápence nebo alespoň objeví nějaké skryté chodby. K realizaci tohoto jeho záměru nikdy nedošlo. Uvažuje se také o tom, že tam hrabě snad nechal pálit vápno v milířích. Jedná se sice o pouhý dohad, nicméně zhruba 100 let po Chamaréově hledání pokladu nalezl Josef Kalousek, jenž se jako první Velešovem kriticky zabýval, v prostoru zříceniny do červena vypálenou hlínu a kamení. Spekuluje se, že mohl to možná být pozůstatek právě takového milíře. Tuto teorii nelze už však dnes nijakým způsobem potvrdit ani vyvrátit.
Místnost severovýchodní nevykazovala během pátrání tak pro hraběte nadějné indicie jako ta jihozápadní, ani mu neposkytla nic srovnatelného s vápencem, jenž byl nalezen v místnosti vedle. Něco však přece objeveno bylo. V jejím severovýchodním rohu narazili na zasypanou kamennou klenbu zděnou na maltu, ale údajně tak malou, že pod ní člověk nemohl se vejít. V materiálu vyplňujícím tuto klenbu nalezla se pak značně zašlá stříbrná mince. Slovy V. J. Sedláka byl tento peníz "sotva větší než čočka a tenký jako papír".
Asi nejtajemnější je osud jihovýchodní místnosti. Ač je na Chamaréově plánku zřetelně nakreslena, v textové části své zprávy o ní hrabě vůbec nehovoří. V době návštěvy Velešova Augustem Sedláčkem, tedy řádově 100 let po hledání pokladu, není pak po ní ani památky, když působí to na něj dojmem tím, že v oněch prostorách nikdy žádná budova nestála, naopak situuje tam vstupní bránu. Dnes už víme, že se Sedláček mýlil, nicméně nelze mu to nijak zazlívat, neboť nejspíše neměl Chamaréovu zprávu k dispozici a stav in situ zdál se jeho teorii v rozumné míře odpovídat. Pokud připustíme, že plánek, na němž je místnost zachycena, svědčí o existenci jejích pozůstatků v počátcích hledání pokladu, pak lze kvůli nepřítomnosti jakýchkoli stop po ní o století později logicky předpokládat jejich destrukci právě během Chamaréova pátrání. Nevíme, co v ní nalezl, ale dle všeho hledal tak důkladně, že v důsledku této činnosti jednou provždy zmizela z povrchu zemského. Nemalou roli zde přitom mohl hrát i prostý fakt, že se ze všech čtyř místností právě tato nacházela nejblíže hornímu konci oné lanovky na svážení kamene.

Závěrem

Jak se dalo očekávat, žádný poklad na Velešově objeven nebyl, přičemž jediným nalezeným předmětem, který by mohl být jeho součástí, pokud by existoval, je ona stříbrná mince ze severovýchodní místnosti. Jiného už pátrání nepřineslo nic, jen v místnosti sousední narazili na vápenec, ten ale nebyl k dispozici v takovém množství, aby si díky němu hrabě finančně nějak významně pomohl. Přesto se nedá říci, že by Chamaré na celé akci vysloveně prodělal, neboť v rámci pátrání odstraňovaný kámen využil na svou stavbu v Potštejně. Prostě spojil příjemné s užitečným. Pravda, severní plošinu při tom proměnil v dokonalé rumiště, avšak to co je z dnešního úhlu pohledu považováno za diletantský, odsouzeníhodný přístup, bylo v té době zcela běžnou praxí, a tudíž mu to, objektivně viděno, nelze mít příliš za zlé. Samotné pátrání po pokladu zhodnotil pak hrabě tak, že kdyby mělo jím být v budoucnu obnoveno, započal by ho tam, kde v souvislosti s jihozápadní místností skončil, protože ze všech jím prohledaných míst zdálo se mu právě toto, kvůli náznakům pokračování chodby, jež připadalo mu, že tam vidí, být tím nejslibnějším.

Obr. 2 - Půdorys

Pozn. k fotografiím: (a) Směr pohledu uváděný u fotografií nebyl ve většině případů zjištěn zaměřováním na místě, nýbrž stanoven později mimo lokalitu za pomoci fotomapy, a z toho důvodu je nutné ho chápat jako orientační. (b) Některé fotografie pocházejí z doby přípravy okolo Velešova soustředěné naučné stezky a zachycují lokalitu pokrytou jen minimem vegetace, zatímco jiné, pořízené o zhruba 5 let později, ji představují jako znovu zarůstající. V případě, že je stejné místo zachyceno na fotografiích z obou období, následují tyto hned po sobě, aby je bylo možné bez problémů vzájemně porovnat. (c) I když, jak bylo vysvětleno, na Velešově nikdy žádný refektář neexistoval, je tento výraz použit u popisu fotografií, jež se vztahují k místu, které hrabě za refektář považoval.

Obr. 19 - Severovýchodní místnost 1

Zdroje informací:
Článek ČTENÍ O HRADĚ VELEŠOVĚ, autor V. J. Sedlák, rok vydání 1970
Informační tabule u západního konce 2. příkopu
www.castles.cz | cs.wikipedia.org

---

• Autorská práva k obr. 1 a ke zdrojům obr. 2 na této stránce nenáleží tomuto webu.
• Zdroj obr. 1: Článek ČTENÍ O HRADĚ VELEŠOVĚ, autor V. J. Sedlák, rok vydání 1970
• Zdroj půdorysu předhradí a hlavního hradu z obr. 2: Informační tabule u západního konce 2. příkopu
• Zdroj vrstevnic z obr. 2: geoportal.cuzk.cz