Záhady | Ostrov dubů - události let 1849 až 1864
13.12.2009 (aktualizováno 9.2.2011); další ze série článků o Ostrově dubůPokud neznáte předchozí díly, je pro lepší zážitek vhodnější přečíst si nejprve je.
1849
- Rok poté, co v Kalifornii vypukla zlatá horečka, bylo na Ostrově dubů skupinou hledačů soustředěnou v TRURO COMPANY opět zahájeno pátrání.
- Začali znovu hloubit původní, v té době již téměř zanesenou šachtu. Po dosažení hloubky 86 stop jámu opět zaplavila voda. Těsně nad její hladinou (33 stop od povrchu) postavili plošinu, na kterou umístili vrtnou soupravu.
- Provedli celkem 5 vrtů. Následuje citát z dopisu, který roku 1862 napsal přímý účastník hledání J.B. McCully:
...Vyvrtali jsme celkem 5 děr. V první z nich jsme přišli o zařízení sloužící k zachytávání vzorků materiálu. Jednalo se o jakýsi dlouhý tubus s ventilem ve spodní části. Používali jsme ho vždy po skončení vrtání. Pravděpodobně příliš vysoké otáčky způsobily jeho ukroucení. K dispozici jsme měli už pouze jedno, to ale mělo namísto ventilu kuličku a příčný kolík...
...Při druhém pokusu jsme narazili na dřevěnou plošinu. Byla přesně tam, kde ji před 44 lety nahmátli tyčí tehdejší kopáči, v hloubce 98 stop (pozn. Velkého Kluka: z hloubky 98 stop prováděli sondy, samotná plošina byla ještě o 2 stopy níže, viz článek Ostrov dubů - závěrečné dějství legendy na tomto webu).
Ukázalo se, že je z 6 palců tlustého smrkového dřeva. Když skrz ní vrták pronikl, propadl se o 1 stopu níže a pak narazil znovu na dřevo, tentokrát dubové o síle 4 palců. Pod ním bylo 20 palců malých kousků kovu. Usuzovali jsme tak podle zvuku, který se odtamtud ozýval, a podle faktu, že vrták jakoby obsahem této vrstvy otáčel. Poté následovalo 8 palců dubového dřeva, 20 palců kovu, 4 palce dubového dřeva, 6 palců smrkového dřeva, 7 stop neudusané zeminy a pak už jen tvrdá půda, která nebyla nikdy narušena. Následující sondy také narazily na plošinu v hloubce 98 stop. Po jejím překonání se vrták propadl o trochu hlouběji než v předchozím případě a narazil přitom zřejmě na jakýsi soudek. Tak to aspoň naznačují úlomky vynesené na povrch, odštěpek dubového dřeva a několik kousků březových obručí. Kromě nich jsme získali i 3 malé zlaté články pocházející nejspíše z nějaké epolety (pozn. Velkého Kluka: některé zdroje uvádějí, že se jednalo o články řetězu či spíše řetízku, například od hodinek, a že se napovrch dostalo i menší množství látky připomínající vlákna z kokosových ořechů).
- Jak ovšem naznačují některé informace, nejedná se o všechny nálezy, jež byly z jámy pokladů vyzdviženy. Zdá se, že něco velmi důležitého bylo zatajeno dokonce i před samotnými členy TRURO COMPANY. Zmiňuje se o tom i J.B. McCully ve svém dopise:
Po těchto událostech byly provedeny další sondy jinou pracovní skupinou. Jejich výsledky byly ale známy pouze osobám, které měly vedení vrtů na starosti a těm se podařilo je před ostatními zatajit. Krátce poté jeden z nich (pozn. Velkého Kluka: v samotném dopise se jednou mluví o osobách a podruhé o osobě) zřejmě seznámil s těmito nálezy Charlese D. Archibalda z Londonderry Iron Mines a ten si pak u vlády zajistil licenci ke kopání. Protože však naše žádost byla podána dříve, mohl dostat povolení pouze na neobsazené pozemky. To mu znemožnilo cokoli v této záležitosti dělat po dobu, kdy bude naše licence v platnosti...
(1850 nebo 1858) - 1861
- Voda v šachtách, jejíž hladinu se nedařilo dlouhodobě snížit, představovala skutečný problém. Jako o příčině zaplavování se uvažovalo i o celkovém průsaku, ale protože k průniku docházelo vždy až v závěrečné fázi hloubení, nepůsobila tato možnost příliš věrohodně. Vysvětlení bylo třeba hledat jinde. Zřejmě tušili jistou souvislost mezi zaplavující vodou a oceánem, a tak věnovali zvýšenou pozornost pobřeží. Při průzkumu Smithova zálivu údajně upoutaly jejich pozornost pravděpodobně po odlivem odkryté části pláže stékající pramínky vody. Následně zjistili, že značná část mořského dna nejspíš není přírodního původu. Pod 3 stopami písku a štěrku se totiž nacházela 2 palce silná vrstva materiálu objeveného už roku 1804 na jedné z plošin v jámě pokladů, tedy kokosových vláken. Jimi pokrytá plocha se rozprostírala od čáry přílivu k čáře odlivu a byla zhruba 145 stop široká. Podrobnější zkoumání, o které si celá záležitost jednoznačně říkala, však nebylo při pravidelném zaplavování těchto prostor oceánem možné. Vybudovali proto tzv. kesonovou stěnu. Jednalo se vlastně o jakousi hráz, která měla za úkol udržet vody oceánu v dostatečné vzdálenosti od břehu. Průzkum mohl pokračovat. Pod kokosovými vlákny ležící, 4 až 5 palců silná vrstva mořské trávy přikrývala velké kameny, pravděpodobně pocházející z pláže, sahající do hloubky kolem 5 stop. Oblast, kterou zabíraly, byla prosta písku či jiných příměsí. Na jejím dně pak objevili pět nade vší pochybnost uměle vybudovaných kanálků. Horní část měly údajně vyztuženou svorníky, zbytek tvořily ploché kameny poskládané tak, aby se nemohly sesout. Drenážní kanálky, 8 palců široké i vysoké (někdy se uvádí výška 5 palců) a přibližně 145 stop dlouhé, se směrem ke břehu vějířovitě sbíhaly do jednoho místa ležícího na čáře přílivu (viz obr. 1), kde přecházely v hlavní zátopový kanál klesající pod mírným úhlem do nitra ostrova. Tento zátopový kanál údajně tvořilo, jako opatření proti zhroucení, několik vrstev do sebe zapadajících, ve tvar oblouku sestavených, klínovitých kamenů. Na nich ležela opět kokosová vlákna, tentokrát překrytá vrstvou namodralého písku. Příkop, v jehož spodní část se zátopový kanál nacházel, byl do původní úrovně terénu vyplněn hlínou a kameny. Brzy po tomto objevu však mimořádně silný příliv pobořil kesonovou stěnu a vše znovu zaplavilo moře.
U drenážních kanálků se někdy uvádí i hloubka 65 stop, tento údaj však ve vztahu ke kanálkům nepůsobí příliš věrohodně. S největší pravděpodobností se jedná o hloubku ústí hlavního zátopového kanálu do jámy pokladů, myšleno od hladiny oceánu na vrcholu přílivu.
Popis zátopového kanálu bohužel není možné konfrontovat s nálezy dalších hledačů, protože pracovníci TRURO COMPANY byli v celé historii pátrání na Ostrově dubů jediní, kdo ho v prostoru pláže spatřili na vlastní oči. Jeho existence je nesporná, nicméně jak přesně vypadal nelze, vzhledem k omezenému množství informací, říci s naprostou jistotou. Nejsou k dispozici žádné rozměry, ani údaje o hloubce či konkrétní počet kamenných oblouků. Rekonstrukci zátopového kanálu na obr. 2 je proto nutné chápat jako informativní.
Obr. 1 - Záplavový systém jámy pokladů tak, jak ho objevila TRURO COMPANY
Obr. 2 - Rekonstrukce podoby zátopového kanálu v prostoru pláže
- S cílem narazit na zátopový kanál a následně přerušit přívod vody začali hloubit 140 stop od pobřeží průzkumnou šachtu na 500 stop dlouhé spojnici mezi drenážními kanálky a jámou pokladů. Ironií osudu je, že tentokrát, ač o to stáli, na žádnou vodu nenarazili.
- Zhruba 20 stop od jámy pokladů vykopali další, 94 stop hlubokou, šachtu a nedaleko pobřeží, zřejmě jen 12 stop jižním směrem od výše zmíněné průzkumné šachty, jež na vodu nenarazila, ještě jednu. Ta měla znovu za cíl narazit na zátopový kanál a tak byli odhodláni dosáhnout takové hloubky, z níž podle jejich názoru voda do jámy pokladů vnikala, tedy zhruba úrovně vrchní plošiny. Tak hluboko však kopat nemuseli. Již v hloubce 33 stop narazili na obrovský balvan. Když ho uvolnili, vytryskl zpoza něj proud vody. Pokusy o jeho zastavení vyzněly naprázdno, ale aspoň to vypadalo, že zátopový kanál nejspíš skutečně objevili. Na jeho konci předpokládali svislou šachtu, tu se jim ovšem lokalizovat nepodařilo. Šachta hloubená poblíž jámy pokladů rovněž skončila zaplavená vodou. J.B. McCully k tomu poznamenává:
...Obě jámy byly zjevně dílem lidských rukou (pozn. Velkého Kluka: zřejmě má na mysli jámu pokladů a zátopový kanál), rovněž tak pláž, kde jsme objevili dlažební kameny seskládané tak, že tvořily drenážní kanálky, jež byly pokryté druhem trávy, který nerostl nikde v okolí, a kokosovými vlákny. Jakmile došlo k propojení šachet s kanálky, vtrhla do nich voda s takovou silou, že nás to vyhnalo pryč.
Na jednom místě pobřeží (pozn. Velkého Kluka: konkrétně v oné šachtě s velkým balvanem v hloubce 33 stop) jsme zarazili kůly, abychom zastavili postup vody. Její proudění do jámy pokladů se skutečně podařilo zmírnit, ale nezastavilo se úplně. To nás přivedlo na myšlenku, že může existovat ještě další kanál.
- Nejspíše západním směrem od jámy pokladů, a v její blízkosti, následně vyhloubili 2 šachty hluboké 109 a 112 stop. Jestli se na nich pracovalo přesně ve stejnou dobu, a pokud ano tak proč?, není dnes úplně jasné. Záměrem bylo prokopat se aspoň z jedné z nich k předpokládaným truhlicím na dně původní šachty. Vše vypadalo nadějně až do okamžiku, kdy si tunelováním začali razit cestu k jámě pokladů. Tehdy minimálně do jedné šachty začala pronikat voda a neustále stoupala až na úroveň přílivu. Druhou z nich tento pro výkopové práce na Ostrově dubů už typický osud zřejmě prozatím nepotkal, aspoň tak tomu nasvědčují informace obsažené v dopise J.B. McCullyho:
...Původní společnost musela zanechat hledání a tak jsme během minulého léta založili jinou (pozn. Velkého Kluka: jedná se o léto 1861 a OAK ISLAND ASSOCIATION), a ve vzdálenosti 25 stop od jámy pokladů zahájili hloubení nové 120 stop hluboké šachty. Naším cílem bylo přerušit přívod vody, ale neuspěli jsme (pozn. Velkého Kluka: je téměř jisté, že i tato jáma byla zaplavena). Poté jsme razili tunel z jedné ze starých šachet na západní straně, abychom pronikli do jámy pokladů někde mezi horní a dolní plošinou. Ale kvůli nedorozumění v tom, kde má tunel začínat (pozn. Velkého Kluka: některé zdroje uvádějí hloubku až 118 stop), jsme vstoupili do jámy pokladů o něco níže, kousek pod dolní plošinou, kde jsme narazili na měkkou hlínu zmíněnou při popisu vrtaných sond. Tunel byl nerozumně veden skrz původní jámu, až do blízkosti východního zátopového kanálu. Když dovnitř začala pronikat voda, bylo to očividně především z východní strany.
- Postup vody však zřejmě nebyl tak rychlý jako v předchozích případech. Pokusili se ji tedy vybrat, nejspíše vědry, a tentokrát byli úspěšní. Zde je popis tehdejších událostí jak je zaznamenal J.B. McCully:
Vybírali jsme vodu ze západní jámy s 6 koňmi po 3 dny. Poté co nám došel oves, se začala na koních projevovat únava a byli jsme tak nuceni práci přerušit. Šli jsme domů a začali znovu s 33 koňmi a 60 muži. Nad novou šachtou, jámou pokladů a západní šachtou jsme postavili zdviže a vylévací zařízení. Vybírat vodu jsme začali ve středu ráno a pokračovali nepřetržitě ve dne v noci až do pátečního rána, kdy se tunel, jenž vedl ze západní šachty do jámy pokladů a byl 17 stop dlouhý, 4 stopy vysoký a 3 stopy široký, ucpal hlínou. Poslali jsme dolů dva muže, aby ho vyčistili.
- Aniž to kdokoli z nich tušil, tak scéna byla již téměř připravena pro nastávající události, které zásadním způsobem ovlivní veškerá další hledání na Ostrově dubů. J.B. McCully pokračuje:
Když se dostali zhruba do poloviny tunelu, ozval se z jámy pokladů hrozivý rachot. Jen o vlásek unikli přívalu bahna, které je následovalo do západní šachty, a zaplnilo ji do výše 7 stop za méně než 3 minuty. S bahnem byl vyvržen i 3,5 stopy dlouhý kus silného trámu, ze kterého byly, po brzkém rozřezání na menší části, vyrobeny vycházkové hole. Jednu z nich Vám s potěšením posílám. Vybírání vody pokračovalo až do soboty. Tehdy, ve 3 hodiny odpoledne, se během čištění tunelu ozval z jámy pokladů znovu rachot. Předpokládali jsme, že se zřítila horní plošina. Dno se okamžitě propadlo do hloubky 102 stop, měřeno od okraje šachty.
Vyklidili jsme ji, unáhleně, do hloubky 88 stop. Bezprostředně poté se od spodu začala rozpadat výztuž stěn, prkno za prknem, až z ní zbylo jen posledních asi 30 stop. V pondělí se pak zhroutila i horní část a jáma pokladů se změnila v hromadu trosek. Od Chebucto Foundry z Halifaxu jsme dostali litinové čerpadlo a parní stroj. Objevila se ale závada na kotli a nám tak, přes značné množství investovaného času atd., nezbývalo než odložit další práce až na jaro tohoto roku. Ovšem ještě předtím jsme si ověřili, že jsme schopni do 2 hodin vodu vyčerpat...
- Ačkoli se o tom J.B. McCully ve svém dopise nezmiňuje, tak při výbuchu kotle parního stroje byl smrtelně zraněn jeden z dělníků. Tajemná šachta si vzala svou první oběť.
- Z citovaného dopisu přímého svědka událostí vyplývá, že propadem horní plošiny sice pokleslo dno o 4 stopy, ale dolní plošina zůstala na svém místě. Podle jiných zdrojů se propadly obě plošiny i s domnělými truhlicemi mezi nimi a to mnohem hloub, údajně až o 30 stop níže. V této souvislosti se spekuluje nad tím, zda se dno zřítilo do přírodní dutiny nebo do uměle vytvořeného prostoru. Pokud platí druhá varianta, pak je zřejmě jáma pokladů nastraženou pastí, mající za úkol chránit "něco" před objevením, a zhroucení plošin kamsi do hlubin, bylo stavitelem jámy plánováno jako součást obranného mechanismu, nevědomky spuštěného během výkopových prací.
1862 - 1864
- V blízkosti jámy pokladů, nejspíše západním směrem od ní, vykopali další, 107 stop hlubokou šachtu. Nová parní pumpa do ní měla přečerpat vodu z původní jámy a tu pak dál účinně odvodňovat. Pokud by se dařilo udržovat jámu pokladů bez vody, měli v úmyslu proniknout horizontálním tunelem k místu kam, jak předpokládali, se truhlice propadly. Z počátku vše probíhalo uspokojivě. Jámu pokladů vyčistili a opatřili výztuží až do hloubky 103 stop. Poté však pumpa přestala stíhat pronikající vodu odčerpávat a výkopové práce tak nemohly pokračovat.
- Obrátili svou pozornost ke Smithově zálivu s tím, že se pokusí přerušit přívod vody. Za tímto účelem začali hloubit nedaleko pobřeží směrem do vnitrozemí ostrova další šachtu. Avšak poté co dosáhli hloubky 50 stop, aniž by narazili na vodu, usoudili, že zátopový kanál minuli, a že pokračovat hlouběji nemá smysl.
- Když se jim nepodařilo objevit konec zátopového kanálu na pláži, rozhodli se pokusit o totéž na jeho druhém konci. Jejich další kroky tedy vedly zpět do jámy pokladů. Nebylo sice možné vyčerpat z ní vodu úplně, ale pumpy ji dokázaly udržet suchou do hloubky více než 100 stop. A právě tam, jak nejhlouběji to šlo, ve snaze narazit na zátopový kanál, začali razit několik horizontálních tunelů různými směry. Bez úspěchu. Domnívali se, že jsou příliš hluboko a tak zkusili totéž blíže povrchu a pak znovu ještě o něco výše, ale zátopový kanál se jim objevit nepodařilo.
- Bylo nezbytně nutné zastavit přívod vody do jámy pokladů. Finanční zdroje se přitom tenčily a na novou kesonovou stěnu už neměli peníze. Bezradnost a frustrace, asi tak by se daly popsat pocity, jež v té době panovaly mezi kopáči na Ostrově dubů. Přesto se nehodlali vzdát a znovu zaměřili svou pozornost na Smithův záliv. Kesonovou stěnu sice postavit nemohli, ale zkusili něco jiného. Nedaleko pobřeží odkryli drenážní kanálky v délce téměř 50 stop a vyplnili je hlínou. To zpomalilo přísun vody do jámy pokladů. Zanedlouho sice vody oceánu hlínu z kanálků odplavily a snížení průtoku vody tak nešlo efektivně využít, ale aspoň se potvrdila existence zátopového kanálu. V něj už totiž všichni zúčastnění, vzhledem k tolika marným pokusům o jeho lokalizaci, pomalu přestávali věřit.
- Opustili pláž a zahájili kopání další šachty, tentokrát 100 stop východně od jámy pokladů a 20 stop jižně od předpokládané linie zátopového kanálu. Aby na něj narazili, začali po dosažení hloubky 120 stop (někdy se uvádí hloubka 110 stop) razit horizontální tunel (údajně 3 horizontální tunely, severním, jižním a východním směrem, přičemž ten poslední uvedený dosahoval snad až pod vody Smithova zálivu). Opět bez úspěchu. Rozhodli se pro ještě jeden horizontální tunel vedoucí tentokrát k jámě pokladů. Pronikli do ní v hloubce 108 stop, těsně nad hladinou vody, kterou se nyní pumpám dařilo držet na úrovni 110 stop. Výztuž stěn prodloužili o dalších 5 stop a pak zahájili horizontální průzkum všemi směry. V jeho průběhu konečně narazili na zátopový kanál, který, jak se ukázalo, ústil do jámy pokladů v hloubce 110 stop. Když se kopáči dostali na jeho úroveň, vymrštil tlak vody kameny 2x větší než lidská hlava a voda začala pronikat do šachty s takovou rychlostí, že ji dělníci museli opustit do té doby než pumpy situaci opět zvládly. To trvalo 9 až 10 hodin. Nenalezli však žádné stopy po truhlicích ani soudkách, jejichž existenci naznačovaly sondy provedené v roce 1849.
Pro onu 120stopou šachtu se často používá zavádějící název „Halifax-šachta“ a tunely z ní vycházející bývají označovány jako "Halifax-tunely". Ačkoli HALIFAX COMPANY, další společnost pátrající na Ostrově dubů, a OAK ISLAND ASSOCIATION byly dva samostatné subjekty, docházelo ohledně autorství některých jejich prací v průběhu let k opakované záměně. Ba co hůř, později se termínem Halifax-tunel bude označovat kdejaký tunel způsobující problémy (Uvažuje se totiž o tom, že do jámy pokladů proniká voda nejen zátopovým kanálem, ale i jedním nebo několika novějšími tunely a jako pravděpodobný kandidát se tak nabízí tunel OAK ISLAND ASSOCIATION vedoucí údajně až někam pod Smithův záliv). To samozřejmě vnáší zmatek do popisovaných skutečností a stanovení co nejpřesnějšího sledu událostí se tak stává ještě obtížnějším.
- Nakonec se finanční prostředky vyčerpaly úplně a OAK ISLAND ASSOCIATION musela uznat porážku.
TRURO COMPANY a OAK ISLAND ASSOCIATION, výsledky činnosti
Aktivity těchto společností na sebe prakticky bezprostředně navázaly a tak je možné posuzovat jejich odkaz společně. Vynesli z jámy pokladů na povrch 3 zlaté články nějakého řetízku a učinili zásadní objev zaplavovacího systému ve Smithově zálivu. To zní sice nadějně, ovšem pravdou je, že tohoto objevu nedokázali nijak smysluplně využít. Místo toho, aby soustředili veškeré úsilí směrem k pobřeží, vyhloubili v okolí původní šachty spoustu nových a pokaždé doufali, že ta aktuálně poslední už zaplavena nebude. Byl tento přístup od počátku odsouzen k nezdaru nebo jim jen chyběl kousíček štěstí?, těžko říct, ale v každém případě tato činnost vedla v konečném důsledku ke zhroucení jámy pokladů a k propadu místa úkrytu někam hloub. Možná se předpokládané truhlice propadly o hodně, možná ne, jisté je, že už nikdo nebude mít šanci nalézt je tam, kam byly uloženy původně.
< předchozí > | < pokračování >
