Velký Kluk | Ostrov dubů - události let 1868 až 1905

Dobrodruh - Snílek - Romantik - Milovník přírody, historie, záhad a McDonald's

Záhady | Ostrov dubů - události let 1868 až 1905

6.2.2010 (aktualizováno 14.2.2013); další ze série článků o Ostrově dubů
Pokud neznáte předchozí díly, je pro lepší zážitek vhodnější přečíst si nejprve je.

1868 - 1877
- V tomto období nedošlo na Ostrově dubů k žádným významným událostem.

1878
- Pod volským spřežením paní Sophie Sellersové, dcery Anthonyho Gravese, který po smrti Johna Smithse získal jeho pozemky na Ostrově dubů, se 350 stop východně od jámy pokladů náhle propadla země. Pokles měl 6 až 8 stop v průměru a hluboký byl kolem 15 stop. Toto místo bývá v angličtině označováno jako Sink Hole nebo Cave-in Pit, v češtině se pak o něm mluví jako o propadlé jámě. Ačkoli se zdálo, že k události došlo přesně nad linií zátopového kanálu, nevzbudila tehdy tato příhoda větší pozornost. Následně, aby předešel možným úrazům, vyplnil Sophiin manžel propadliště balvany.

1879 - 1884
- Nic podstatného se na Ostrově dubů neodehrálo.

1885
- Nedaleko pobřeží Smithova zálivu byla nalezena loďmistrovská či dělmistrovská píšťalka vyrobená z kosti nebo slonoviny. Údajně vypadala neobvykle a starodávně.

1886 - 1892
- Někdy v tomto období, zřejmě blíže k jeho závěru, byla nalezena měděná mince s letopočtem 1317, později se uvádí jako pravděpodobnější varianta rok 1713.

1893
- Pojišťovací agent Frederick Blair spolu s dalšími společníky, založili OAK ISLAND TREASURE COMPANY. V prospektech, s jejichž pomocí chtěli nalákat investory, uváděli, že na rozdíl od předešlých pokusů se oni nebudou snažit vypumpovat moře, ale namísto toho přehradí tunel jímž je jáma pokladů zaplavována a z ní pak bez problému všechnu vodu vyčerpají. Blair pečlivě sbíral informace od účastníků předchozích hledání, z nichž někteří pracovali i pro něho, podroboval je důkladné analýze a snažil se je v maximální míře využít pro úspěšné završení vlastního pátrání.
- V Boston Traveller je zveřejněn příběh J. Edwarda Wilsona, který prohlašoval, že v roce 1866 obdržel mapu pokladu, nacházejícího se na bezejmenném ostrově někde u jihovýchodního pobřeží Nového Skotska, nalezenou v roce 1826. Tvrdil, že poblíž jakéhosi dubu byla vykopána šachta, z jejíhož dna byl proražen tunel spojující ji s oceánem. Jáma pak prý byla zasypána, aniž by do ní byl poklad uložen. Ten se má nacházet na jiném místě, pouhých 20 stop pod povrchem.

1894
- Zahájeno pátrání v propadlé jámě. Po vyjmutí kamenů, kterými byla po propadnutí roku 1878 vyplněna, se pustili do kopání. Půda vybíraná z šachty byla měkká na rozdíl od tvrdé stěny, která tak zřetelně definovala její tvar. Pronikli do hloubky zhruba 50 až 55 stop a přibližně skrz dalších 20 stop patrně provedli průzkumné vrty, poté jámu zaplavila voda. Čerpání nepomáhalo a tak byly práce v propadlé jámě zastaveny.
- Vzhledem k množství vody sice usuzovali na spojení propadlé jámy se zátopovým kanálem, ale na druhou stranu si uvědomili, že v takovém případě by při jejím zhroucení v roce 1878 pravděpodobně došlo k přerušení zátopového kanálu a tím k zastavení přísunu vody do jámy pokladů. Nic takového se však nestalo a to je přimělo k zamyšlení nad jejím účelem. Pravdou je, že se otázky ohledně funkce propadlé jámy nikdy nepodařilo uspokojivě zodpovědět, nicméně v průběhu let se objevily následující teorie, které se o to pokusily. (1) Šachta mohla být využívána jako cesta k odstraňování zeminy při ražení zátopového kanálu a zároveň plnit funkci průduchu, tedy zajišťovat přísun čerstvého vzduch pro dole pracující kopáče. (2) Možná se jednalo o přístup k záklopce, která by vyřadila z provozu zátopový kanál a zastavila tak přísun vody do jámy pokladů. (3) Byla to jakási vstupní brána vedoucí k jedné nebo dokonce několika podzemním skrýším.
V době výstavby jámy pokladů, tedy nejpozději v 18.století, byla pro ražení 500 stop dlouhého tunelu nutná alespoň jedna větrací šachta. Minimálně od poloviny 18. století, ale pravděpodobně již dříve, však byla k dispozici i účinnější metoda sloužící k zajištění čerstvého vzduchu pro práci pod zemí. Zajímavá je její souvislost s vodou. Říkalo se jí „water bellows“ a pracovala na následujícím principu. Nějaký velký, robustní strom, stojící nedaleko ústí šachty, byl vydlabán do podoby dutého válce. Nad něj se umístila jakási nálevka, dostatečně široká na to, aby jejím prostřednictvím mohla do dutého kmene vnikat s dostatečnou razancí kaskádou přiváděná voda. Ta vytvořila se vzduchem vířivou směs, která pak byla trubkou vedoucí z kořenů stromu dopravena na vzdálená místa dolu či tunelu. Tuto metodu ventilace pro podzemní práce podrobně popsal James Brindley v St. James Chronicle 30.9.1763. V praxi ji pak použil roku 1765 v Anglii při výstavbě 1 míli dlouhého tunelu ve Worsley, metropolitní distrikt Manchester. Jeho pozoruhodný život, v souvislosti se záhadou Ostrova dubů, jistě stojí za krátkou zmínku. Narodil se v Anglii roku 1716 ve vsi Thornsett nedaleko Buxtonu, hrabství Derbyshire. Jeho profesí bylo stavitel mlýnů, ale pro nás je zajímavější něco jiného. Boxton, svého času známé lázeňské město, leží v samém srdci národního parku Peak Distrikt, který proslul svými vápencovými skalami, jámami, jeskyněmi a labyrintem podzemních spojovacích chodeb. Vápencové podloží Ostrova dubů s ním má v tomto ohledu hodně společného. Roku 1752 Brindley navrhl a zprovoznil důmyslný stroj k odvodnění zaplavených prostor pro těžbu uhlí v Cliftonu, hrabství Lancashire. Roku 1759 pracoval pro vévodu z Bridgewateru jako poradce při výstavbě kanálu. Také projektoval míle podzemních prací pro uhelné doly. Asi nejvíce výjimečnou vlastností Jamese Brindleye byla jeho zřejmá schopnost pracovat bez jakýchkoli výpočtů, nákresů či plánů. Zemřel 30.9.1772 v Turnhurstu, hrabství Staffordshire, ve věku 56 let. Je to všechno jen shoda okolností nebo měl James Brindley, popřípadě jeho žáci, učitelé či kolegové s výstavbou pasti na Ostrově dubů něco společného?
- Práce v propadlé jámě skončily zklamáním, otázka zněla co dál?. Odpovědí měla být nová šachta, kterou začali hloubit 30 stop východně od jámy pokladů a 8 až 9 stop severně od předpokládané linie zátopového kanálu. Někde mezi 40 a 43 stopami hloubky do ní začala pronikat voda. Pravděpodobně se tak dělo z tunelu, jejž po sobě zanechala některá z předchozích skupin hledačů. Celková hloubka šachty činila 55 stop. Není zcela jasné, jestli jí bylo nejdříve dosaženo a teprve pak museli čelit průniku vody ve vyšší úrovni nebo jestli došlo nejprve k zaplavení šachty a ta byla dále prohloubena až po úspěšném nasazení čerpadel. Některé zdroje uvádějí, že ve snaze narazit na zátopový kanál, razili ze dna tunel jižním směrem. Každopádně práce na této šachtě k úspěchu nevedly a tak byly ukončeny.
- Nalézt, podkopat a zničit zátopový kanál se tedy nepodařilo, ale zkusili to ještě jednou, tentokrát 25 stop severně od propadlé jámy. Zdá se, že nedlouho po zahájení prací začala do šachty pronikat voda a to zřejmě znovu z nějakého tunelu po předchozích expedicích. Nakonec se jim sice podařilo dostat až do hloubky 82 stop, ovšem cíl zůstal nesplněn.

1895
- Rozhodli se přesunout další aktivity přímo do jámy pokladů. Ovšem nastal nečekaný problém. Zpola zasypaných či zatopených děr bylo už v té době na Ostrově dubů tolik, že navzdory spolupráci se starými hledači nebylo zcela jasné, která z nich je ta pravá. Nicméně se pustili do díla. Pronikající voda jim dovolila dosáhnout hloubky 55 stop, pak její příval zesílil natolik, že ho čerpadla přestala zvládat a práce musely být přerušeny.
- Vnitřní spory vyústily ve jmenování nového vedení OAK ISLAND TREASURE COMPANY.

1896
- Obnovení prací v jámě pokladů. Tentokrát se ji pumpám dařilo odvodňovat účinněji. Ovšem jen do hloubky 70 stop, pak byly znovu přemoženy pronikající vodou.
- Vodu v jámě pokladů se nedařilo zvládnout a tak nezbylo než se opět pokusit přerušit zátopový kanál. Pro tento účel si vybrali starou šachtu, vyhloubenou již TRURO COMPANY, na 500 stop dlouhé spojnici mezi drenážními kanálky a jámou pokladů, ve vzdálenosti 140 stop od pobřeží. Tehdy, při pokusu TRURO COMPANY, zůstala suchá, ne tak v případě OAK ISLAND TREASURE COMPANY. Poté co byla prohloubena na 78 stop ji zaplavila voda.

1897
- Došlo k další tragédii, druhé v pořadí. Maynard Kaiser byl smrtelně zraněn, když se během zvedání vysmeklo přetížené lano z kladky. Dělníci poté vstoupili do stávky a zhruba na měsíc paralyzovali veškerou činnost na Ostrově dubů.
- Když se situace uklidnila, vrátili se k jámě pokladů. Intenzivní čerpání jim umožnilo proniknout až do hloubky kolem 110 stop. Tam na ně čekalo překvapení v podobě horizontálního tunelu. Uvědomili si, že jsou v nesprávné jámě. Tato byla vyhloubená před lety pravděpodobně OAK ISLAND ASSOCIATION. Ta správná šachta se nacházela na konci onoho tunelu.
- Nyní pokračovali už ve skutečné jámě pokladů. Podle očekávání narazili na zátopový kanál v hloubce 110 stop, jeho dno bylo potvrzeno ve 114 stopách. Protože se kanál dosud nepodařilo vyřadit z provozu, nastalo to, co už tolikrát, jáma byla zaplavena. Vzhledem k tomu, že předtím odkryli ústí zátopového kanálu, nestálo teď vodě nic v cestě. To se samozřejmě projevilo zvýšením průtoku a čerpadlům se nepodařilo takové množství vody zvládnout. Navíc brzy došlo k jejich poškození. Hladina v jámě pokladů rychle vyrovnala úroveň přílivu a práce musely být zastaveny.
- Jakýsi Chapman, proutkař z Medfordu, stát Massachussestts, zakreslil polohu různých tunelů. Některé tunely o jejichž existenci se vědělo z dostupných záznamů byly s kladným výsledkem porovnány s jeho údaji. Dokonce správně předpověděl i ústí zátopového kanálu do jámy pokladů v hloubce 110 stop, aniž by o tomto detailu předtím cokoli věděl.
- Pokusy o zastavení přísunu vody na začátku zátopového kanálu, tedy ve Smithově zálivu už tu několikrát byly, ale bez valného výsledku. Vývoj událostí přiměl pracovníky OAK ISLAND TREASURE COMPANY, aby se o to pokusili také. Ani oni dosud na Ostrově dubů nedosáhli ničeho zásadního a tak nutně potřebovali uspět. Proto namísto klasického, a dosud vždy marného, kopání zvolili jiný postup. Ve Smithově zálivu, 50 stop nad čarou přílivu a kolmo na předpokládaný zátopový kanál, provedli 5 vrtů ve vzdálenosti 15 stop od sebe v hloubkovém rozsahu 80 až 95 stop. Do každého z nich pak umístili nálož dynamitu. Tu největší, 160 librovou, dali do toho prostředního, protože jako jediný narazil v hloubce 80 stop na vodu a snad i na skalnaté podloží. Po odpálení se zdálo, že voda v jámě pokladů a v propadlé jámě bublá a vře. To vypadalo opravdu slibně, problém se zaplavující vodou byl podle všeho vyřešen.
Údajně zde došlo k jakémusi sporu ohledně hloubky, v níž měl prostřední vrt narazit na vodu.
- Přesto se čerpáním podařilo hladinu v jámě pokladů pouze snížit na úroveň zhruba 100 stop od povrchu.
- V hloubce 90 stop vybudovali vrtnou plošinu.
- 1.vrt narazil ve 126 stopách na dubové dřevo o síle 5 palců a poté na železo, skrz které nebylo možné proniknout.
- 2.vrt, zřejmě ve vzdálenosti 1 stopy od prvního, u kterého došlo v hloubce 120 stop k zaseknutí pouzdra, narazil ve 153 stopách na 7 palců silnou vrstvu cementu někdy označovaného jako měkký kámen. Následovalo 5 palců dubového masivu, 1,5 až 2 palce prázdného prostoru a pak cosi jako měkký kov. Pokračovali dál a vrták pronikl něčím, co by mohly být kousky kovu a v hloubce 154 stop pak údajně skončil na neproniknutelném železe. Na povrch byly vyneseny vzorky dubu, kokosových vláken a dalšího materiálu, jenž bude prozkoumán později.
Protože vrták po zaseknutí pouzdra pokračoval dál bez vedení, odchyloval se s narůstající hloubkou neznámým směrem stále více od ideální trajektorie. Marná byla snaha zopakovat jeho trasu s menším pouzdrem, získat vzorky onoho kovu se nepodařilo.
- 3.vrt narazil na dřevo ve 122 stopách a na cement ve 153 stopách. Poté vrták procházel 4 stopy silnou kombinovanou vrstvou dřeva a cementu. Následovaly 3 stopy samotného cementu až do hloubky 160 stop. Ve 171 stopách narazili na železnou překážku, do níž se podařilo za 2 hodiny vrtání proniknout pouze o 0,25 palce. Zkouška magnetem na vynesených úlomcích potvrdila, že se jedná o železo. Prostor mezi 160 a 171 stopami možná vyplňoval tzv. „blue mud“ zmíněný již v předchozí části v souvislosti s OAK ISLAND ELDORADO COMPANY.
- 4. nebo 5. vrt narazil, zřejmě v hloubce 126 stop, na vodu. Průtok 400 galonů za minutu ukazoval na pravděpodobné spojení s mořem. Sondy se snažili vést tak, aby se vyhnuli oné neproniknutelné překážce ve 171 stopách. Podařilo se, ovšem žádné důležité poznatky to nepřineslo. Vrty ukončili v jílu po dosažení hloubky 175 až 188 stop.
- Průmyslový chemik A. Boake Roberts analyzoval (není jisté, zda ještě v roce 1897) získané vzorky cementu. Jeho závěr zněl, že stoprocentně to sice říci nelze, ale vše nasvědčuje tomu, že byl vyroben člověkem.
- Jeden zajímavý nález dokonce původně přehlédli. Všiml si ho až Dr. Andrew Porter. Stalo se tak před desítkami svědků během zkoumání nalezených vzorků u soudního dvoru v Amherstu, Nové Skotsko. Byla to malá kulička zhruba o velikosti zrnka rýže. Pod silnou lupou bylo patrné, že není kompaktní, podobně jako zmačkaný papír. Po jejím rozbalení se objevil fragment nějakého nápisu. Bylo konstatováno, že se jedná o kousek pergamenu, se dvěma černou tuží napsanými písmeny, a to buď vi, ui nebo wi.
Tento fragment je později už jako majetek Triton Alliance Ltd. vystaven v jejich muzeu na Ostrově dubů.
- Experti v Bostonu přezkoumali (není jisté, zda ještě v roce 1897) fragment pergamenu. Potvrdili materiál a upřesnili, že písmena jsou psaná brkem a indickým inkoustem.
- Ve světle povzbudivých výsledků obou analýz došlo k přeskupení uvnitř OAK ISLAND TREASURE COMPANY. Není zela jasné, zda byly vydány nové akcie a ty zkoupeny lidmi, kteří měli podrobné informace o postupu a výsledcích pátrání nebo jestli tito tzv. zasvěcenci jen vykoupili od drobných investorů ty stávající.
- Plni očekávání se pustili do hloubení nové šachty někde ve vzdálenosti 40 až 45 stop jižně od jámy pokladů. Cílem bylo pravděpodobně narazit na nově objevený zdroj vody, která, jak se zdálo, přicházela právě z tohoto směru. V hloubce 70 stop začala do šachty, nejspíše jedním z tunelů po předchozích hledačích, pronikat voda. Některé informace naznačují, že samotná jáma byla v té chvíli hluboká už 95 stop.

1898
- Následovala další šachta, zřejmě 35 stop jihozápadně od té minulé a 75 stop od jámy pokladů. Postupovali stále hlouběji a vypadalo to opravdu slibně. Dostali se až do 160 stop, když i do této jámy vtrhla voda. Všechny pokusy o její vyčerpání selhaly a šachta musela být opuštěna.
- Zkusili to znovu, tentokrát nedaleko jámy pokladů. Znovu se jim podařilo dostat až do 160 stop, ale pak šachtu stejně zaplavila voda. Zpočátku zaznamenali pokles hladiny o 14 stop. To naznačovalo, že došlo k propojení s dalším prostorem, možná jinou šachtou.
- Zaplnili jámu pokladů vodou nad úroveň přílivu a vhodili do ní červené barvivo. Doufali, že s jeho pomocí odhalí, odkud voda do šachty proniká. Ve Smithově zálivu nezjistili nic. Zato se červeně zbarvená voda objevila hned na 3 různých místech jižního pobřeží. Záplavový systém, který se nedávno konečně podařilo vyřadit z provozu, zřejmě existoval i na jižní straně ostrova.
Později byly výsledky tohoto pokusu zpochybněny. Údajně ne všichni přítomní se tenkrát shodli na tom, že barvivo skutečně vidí. U některých z těch, kteří ho neviděli, byl přitom uváděn opak.
- Nejspíše během zkoumání tohoto jevu (někdy se uvádí již rok 1897) objevil John W. Welling na jižním břehu kamenný trojúhelník o straně 10 stop. Z jednoho vrcholu vedla k protější základně, vzhledem k ose trojúhelníku asymetricky umístěná, linie kamenů, většinou interpretovaná jako šipka. Je jen těžko uvěřitelné, že mu nikdo nevěnoval větší pozornost.

1899
- Nějakou dobu zřejmě nevěděli jak postupovat dál. Nakonec se, západně od jámy pokladů a v její blízkosti, pustili znovu do kopání. Konkrétní vzdálenost není známa a je možné, že se nejednalo o samostatnou šachtu, ale o rozšíření samotné jámy pokladů. Dostali se do hloubky 113 stop, pak dovnitř vtrhla voda.
- Výsledky prací byly neuspokojivé a finanční situace špatná. Dokonce proběhla i aukce strojního zařízení. Nezbývalo než přerušit práce.

1900
- Byly provedeny další vrty v jámě pokladů s cílem prozkoumat předpokládanou cementovou komoru. Nicméně tentokrát už na nic zajímavého nenarazili.
- Důvěra v projekt mezi zúčastněnými klesala. Nikomu se nechtělo utopit, a to doslova, na Ostrově dubů další peníze. Blair, jenž se jako jediný odmítl vzdát, nakonec od ostatních investorů všechny akcie vykoupil.

1901
- Na pobřeží Smithova zálivu byla nalezena další píšťalka z kosti nebo slonoviny, tentokráte ve tvaru houslí.

1902 - 1904
- Nic podstatného se na Ostrově dubů neodehrálo.

1905
- Frederick Blair získal práva na kopání pro pozemek s jámou pokladů na dobu 40 let.
Všechny dostupné zdroje se sice shodují na roku 1905 (pokud tuto událost datují), to ovšem, vzhledem ke zmíněné době platnosti, nekoresponduje s uváděným datem vypršení licence 30.6.1949.

OAK ISLAND TREASURE COMPANY, výsledky činnosti

V první řadě je třeba uvést, že to byli právě oni, kterým se po tolika marných pokusech jejich předchůdců konečně podařilo přerušit zátopový kanál vedoucí ze Smithova zálivu. Sice se ukázalo, že to samo o sobě k vyřešení záhady Ostrova dubů nestačí, ale byl to nesporný pokrok. Následné sondy v jámě pokladů naznačily, že se v hloubce 153 až 160 stop nachází něco jako člověkem vytvořená komora. Ještě důležitější však bylo, že upozornily na možnou existenci dalšího záplavového systému. Pozdější testy barvivem odhalily jeho ústí na několika místech jižního pobřeží. Tento objev však přišel příliš pozdě. Pustit se do jeho řešení by znamenalo další nemalé náklady, na jejichž pokrytí už bohužel neměli dostatek finančních prostředků. Zajímavý je i objev fragmentu popsaného pergamenu a také kamenného trojúhelníku, kterému ovšem z nepochopitelných důvodů nevěnovali téměř žádnou pozornost. To je asi jediný moment, který lze z pohledu budoucích hledačů OAK ISLAND TREASURE COMPANY vytknout.

< předchozí > | < pokračování >