Záhady | Ostrov dubů - události let 1960 až 1965

25.4.2011 (aktualizováno 14.2.2013); další ze série článků o Ostrově dubů
Pokud neznáte předchozí díly, je pro lepší zážitek vhodnější přečíst si nejprve je.

V závěru minulého dílu Restall sice odjíždí i se svou ženou Mildred z ostrova, je to ale jen na chvíli. Samotná cesta za pokladem teprve začíná. Dlouhé zimní večery trávili Restall i jeho syn Bobby znovu procházením všeho, co měli o Ostrově dubů k dispozici. Každičkou informaci se snažili uvést do souvislostí s dosud patrnými stopami po aktivitách minulých expedic. Pokud by tyto stopy dokázali správně zařadit v prostoru i čase, mohlo by je to, jak doufali, posunout blíže k cíli. Došli k závěru, že narazí-li při svém pátrání na známky lidské činnosti, bude vhodné věnovat takovému místu svou pozornost a naopak, jestliže se, třeba i během již probíhajících prací, setkají s nedotčenou půdou, bude to signál, že musí hledat jinde. Evidentně měli v úmyslu jít po stopách dávného stavitele a odkrýt nejen poklad (nebo cokoli zde ukryl), ale pokud možno i systém vybudovaný k jeho ochraně. Kdyby se to podařilo, byl by podle Restalla Ostrov dubů oprávněně srovnáván se sedmi divy světa. Doufal, že on bude tím, kdo to dokáže. Tento díl se téměř celý věnuje právě jeho pátrání.

1960
- Restall a Fred Sparham podepisují 19. ledna smlouvu, v níž Sparham souhlasí s poskytnutím 6.000 $ Restallovi výměnou za 25 % z jeho podílu na pokladu.
Sparham byl sice úspěšný, ale nijak bohatý podnikatel. Tuto investici je tedy možné brát jako důkaz jeho víry v existenci pokladu a Restallovy schopnosti ho získat. Oba se dlouho znali pracovně ze STELCO a navíc byli i dobrými přáteli. Restall předpokládal, že přeruší zátopový kanál a vyzdvihne poklad v řádu měsíců. Domníval se, že se svými prostředky a s Fredovou investicí by to mohl zvládnout snadno. Čas ukáže, jak se mýlil. Každopádně je to právě Fred Sparham, kdo jim v těžkých časech bude na Ostrov dubů opakovaně posílat několik desítek dolarů, aby měli aspoň co jíst.
- Koncem ledna, poté co v Hamiltonu vyřídil vše potřebné, přijíždí Restall za Bobbym na Ostrov dubů.
- (Není zcela jasné, kdy k této události došlo, mohlo to být i před koncem roku 1959.) Aby měli kam ukládat nářadí a vybavení, vybudovali v průběhu zimních měsíců nedaleko pláže další boudu.
- Pustili se do práce v jámě na pláži Smithova zálivu (je možné, že se jí krátce věnovali už před koncem roku 1959 a zima je přinutila průzkum přerušit). Nacházela se na spojnici propadlé jámy a místa, kde se sbíhaly drenážní kanálky. Jáma na pláži měla rozměry 8 na 4 stopy, přičemž svou delší stranou protínala předpokládanou trajektorii zátopového kanálu. Někdo tam pracoval už před nimi, rozsah původního výkopu byl dobře patrný. Množství kamenů, znatelně zpomalujících jejich postup, ukazovalo na to, že by se mohlo jednat o příkop objevený v polovině 19. století během pátrání TRURO COMPANY. Protože onen zasypaný příkop vyplňoval prostor nad zátopovým kanálem, neměl by být problém tento kanál lokalizovat. Vztyčili podpěry pro zdviž a jámu opatřili výdřevou. Mezi bedněním a mořem objevili několik velmi starých a ztrouchnivělých, asi 5 stop dlouhých kusů dřeva. Nacházely se ve svislé poloze. Na první pohled se jednalo o trámy, ale ukázalo se, že jsou to prkna 8 na 1 palec sestavená do tvaru trubky čtvercového průřezu. Nějaký druh dutého pilíře, žlabu nebo ochrany starých vrtů, domnívali se. V jámě se postupně dostaly do hloubky nejméně 18 stop, to je 7 stop pod úroveň odlivu. K ničemu to však nevedlo a tak svou pozornost obrátili přímo do prostoru jámy pokladů.
Restall si uvědomil, že pro získání správné představy o zátopovém kanálu je třeba převést hloubky dosažené předchozími hledači, kteří je měřili od povrchu, na údaje vztahující se k hladině oceánu. Když tak učinil, zjistil dvě zajímavé věci. Tou první byl fakt, že hloubky zátopového kanálu na pláži, v místě, kde roku 1897 odpálili 5 vrtů dynamitem, a v jámě pokladů ukazují na celkové převýšení pouhých 5 stop. Druhá byla ještě překvapivější. Hloubky ve dvou zmíněných místech a na dalších třech nacházejících se mezi nimi, v šachtě, vyhloubené (lépe řečeno prohloubené) roku 1896 OAK ISLAND TREASURE COMPANY na úroveň 78 stop od povrchu, v šachtě z poloviny 19. století, kde v hloubce 33 stop pod povrchem narazila na obrovský balvan a pod ním na vodu TRURO COMPANY, a v propadlé jámě, naznačují, že zátopový kanál má nejen malé převýšení, ale navíc na své trase stoupá a klesá jako horská dráha. Obojí je technický nesmysl. Podle Restalla má tyto nesrovnalosti na svědomí chybná interpretace výsledků prostředního z oněch 5 dynamitem odpálených vrtů. Domníval se, že vrták zátopový kanál buď minul nebo jím prošel, aniž by to zaregistrovali, a že hloubka 80 stop (od povrchu), v níž narazili na vodu, nerovná se hloubce zátopového kanálu. Ten už by pak svou trasou horskou dráhu nepřipomínal a také jeho převýšení by dosahovalo rozumných hodnot.
Podobně se Restall snažil zanalyzovat i situaci v prostoru jámy pokladů. Ohledně železa, na nějž v různých hloubkách narazili dřívější hledači, dospěl k závěru, že se pravděpodobně jedná o staré vrtací pouzdro a další trosky, které se v okolí jámy pokladů vyskytují ve velkém množství. Příběh o železné desce ve 171 stopách považoval za mýtus. Do stejné kategorie řadil i druhou část záplavového systému ústící na jižní straně ostrova. Zpočátku pro něj byly výsledky testů s barvivem, nebral‑li v úvahu jejich pozdější zpochybnění, roku 1898 záhadou, ale časem nabyl přesvědčení, že dochované informace nejspíš skutečně nezachycují tehdejší události s potřebnou přesností. Kromě nevěrohodných svědectví z té doby ho v jeho názoru utvrzovaly i vlastní zkušenosti. Podle nich byl totiž nejvyšší dosažitelný rozdíl tlaku kolem 2 at, a to se na protlačení vody z jámy pokladů na pobřeží skrz pískem zanesený záplavový systém ukázalo být příliš málo. Na druhou stranu je třeba říci, že se podmínky pokusu v roce 1898 od těch v době Restallova pátrání mohly i významně lišit a tak dojít k jednoznačnému závěru v podstatě není možné. Navíc případná druhá část záplavového systému, ta vedoucí z jámy pokladů na jižní stranu ostrova, by pískem vůbec zanesena být nemusela, protože pokud existuje, nebyla dosud nikým narušena její filtrační funkce. Otázkou v tomto případě zůstává, zdali by k zanesení této jižní větve mohlo dojít z druhé strany, od filtrační funkci již neplnícího Smithova zálivu, přes jámu pokladů. Pokud ano, pak by to Restallově argumentu dodalo váhu.
- Nad Heddenovou šachtou vybudovali mostek příhradové konstrukce, jehož hlavním úkolem bylo nést váhu čerpadla a ulevit tak výdřevě, která již nebyla v zrovna nejlepší kondici.
Kromě čerpadla, které spouštěli do hloubky 145 stop, nesl mostek také váhu zdviže sloužící k dopravě nářadí a dalšího potřebného vybavení. Kuriózním nákladem byly potraviny. Chladné a teplotně stabilní prostředí šachty totiž umožňovalo její využití na způsob ledničky.
- Počátkem června, zhruba v době dokončení mostku, už měli k dispozici i čerpadlo po předchozích hledačích, které za 1.000 $ zakoupili cca 2 měsíce před tím, ale kvůli nepřízni počasí se ho nepodařilo dopravit na ostrov dřív. Navzdory slanému prostředí v němž pracovalo, bylo díky zakonzervování rybím tukem v dobrém stavu.
- Během třetího červnového týdne se na ostrov vrátila i Mildred. Tentokrát s ní byl rovněž mladší syn Ricky. Lepší období si pro svůj příjezd snad ani nemohla vybrat. Příroda hýřila barvami a vzduch byl prosycen vůní divokých růží. Útrapy z konce loňského roku byly zapomenuty.
- Vyprázdnili boudu na nářadí a zřídili v ní lůžka pro Bobbyho s Rickym. Rodiče i děti tak získali víc prostoru a soukromí.
- V průběhu léta se na jižní straně ostrova zdržuje záhadná loď. Nepřibližuje se ke břehu, přičemž nikdo neví co jsou zač ani co tam dělají.
Později se Chappellovi podařilo zjistit bližší informace. Údajně to byli dva potápěči snažící se objevit začátek tunelu vedoucího do jámy pokladů a měli prohlašovat, že se jim to podařilo.
- Kolem poloviny července zkompletovali a uvedli do chodu čerpadlo. Během jeho následného provozu zjistili, že do šachty přitéká 1700 litrů vody za minutu. Kapacitně by to sice mělo být zvládnutelné, ale panovaly obavy z poškození hřídele. Kdyby přestali čerpat, voda by jámu opět rychle zaplavila. Její znovu vyčerpání by zabralo 3 dny a spotřebovalo by se přitom téměř 1000 litrů paliva. To bylo ekonomicky neúnosné a tak se rozhodli pro jiný postup.
Nejen kvůli finanční náročnosti nebylo vhodné udržovat čerpadlo v chodu nonstop. Vysoká rychlost a velký objem proudící vody by totiž pravděpodobně způsobily zhroucení rozsáhlého labyrintu tunelů v okolí jámy pokladů a to rozhodně nebylo žádoucí.
- Rozhodli se lokalizovat zátopový kanál. Restall chvíli uvažoval, že by k tomuto účelu použil fluoreskující chinin, který je natolik citlivý na UV záření, že světélkuje i na slunečním světle, ale musel od svého záměru upustit. Jak se totiž ukázalo, obsahují vody zálivu velké množství této látky přirozeného původu a pokus by tak neměl žádný smysl.
I kdyby se jim zátopový kanál podařilo lokalizovat, stále by ještě bylo nutné nějak zastavit příval vody. V Restallovi rostlo přesvědčení, že musí existovat místo, kde je možné záplavový kanál přerušit a zároveň se domníval, že objevil způsob, jak toho chtěl původní stavitel dosáhnout. Podle něj měl v úmyslu vyjmout nějaký kámen či půdu, popřípadě oboje, na jejich místo položit plachtovinu a naplnit ji jílem. To by měla být pro mořskou vodu dostatečná překážka. Sám se chtěl vydat stejnou cestou, jen namísto plachtoviny a jílu měl v úmyslu použít beton.
- Svou pozornost tedy obrátili ke Smithovu zálivu. Cíl byl jasný: najít zátopový kanál a vyřadit ho z provozu. Jevilo se to jako nejekonomičtější a zároveň bezpečná cesta k pokladu.
- Aby tehdy devítiletý Ricky nemusel začátkem září nastoupit do školy, zažádali pro něj o možnost studia formou korespondenčního kurzu. Bylo jim vyhověno a tak mohl zůstat na ostrově s nimi. Jeho výuku si vzala na starost Mildred.
- Práce na pláži potvrdily existenci umělého pobřeží, včetně oblasti plnící funkci jakéhosi rezervoáru. Ten, jak se zdálo, měl za úkol zadržet v sobě dostatečné množství vody na to, aby v případě potřeby dokázalo zaplavit jámu pokladů.
Konzultací s několika bývalými Heddenovými pracovníky vyšlo najevo, že jejich přístaviště, jehož prostory využívali i Restallovi, bylo vybudováno vyjmutím severní třetiny zbytků kesonové stěny z poloviny 19. století.
Ačkoli byla funkce umělého pobřeží předchozími hledači narušena, rezervoár v sobě stále dokázal zadržovat tolik vody, že to činilo práci v té oblasti velmi obtížnou.
- 28. září objevil Restall ve Smithově zálivu vrtaný kámen. Ležel na čáře odlivu zhruba 4 stopy (patrně jižně) od přístaviště, aspoň tak to popisuje Bobby (kromě poznámky "patrně jižně") ve svém deníku. Byl to již třetí takový kámen, dva podobné nalezl v jiných částech ostrova Hedden roku 1937. Kámen objevený Restallem bývá někdy ztotožňován s jedním z těch Heddenových, tomu ale neodpovídá jeho poloha.
Již zmíněný rezervoár tvořilo několik na sebe položených vrstev velkých kamenů. Právě ve spodní části této oblasti se měly nacházet ony drenážní kanálky (Restallovi se do jejich odkrytí kvůli pravidelnému přílivu nepouštěli), objevené již v polovině 19. století během pátrání TRURO COMPANY. Přístaviště, respektive molo vybíhající do oceánu, využívané Restallovými, prakticky kopírovalo severní hranu tohoto rezervoáru.
- 15. října se na ostrově znovu objevil Laverne Johnson, další zájemce o hledání pokladu. Tentokrát dorazil spolu s Chappellem. Obhlíželi situaci a dolaďovali detaily smlouvy.
Restall pracoval metodicky, ale pomalu. Alespoň Melu Chappellovi to tak připadalo. V důsledku toho umožňoval pátrat po pokladu i dalším zájemcům. Na rozdíl od některých jiných hledačů měl Restall k dispozici poměrně skromné finanční prostředky a každý svůj krok tak musel pečlivě vážit. Všechno stálo peníze a on si plýtvání nemohl dovolit. Kdyby půl roku sice intenzivně, ale bezhlavě, prováděl výkopové práce, ocitl by se brzy na mizině a výsledek by přitom byl nejspíš nula, jen díra v zemi. Restallovými zbraněmi byly pečlivost a systematičnost. Mel Chappell to uznával, ale zároveň byl netrpělivý. Není se mu co divit. Kvůli vysokému věku a podlomenému zdraví pro něj hrál čas důležitou roli.
Když se tento rok Laverne Johnson vrátil na Ostrov dubů, měl poškozené oko a nebyl tak schopen plnohodnotné práce. Žádné velké pátrání se tedy nekonalo. Kromě jeho ženy Murle s ním kvůli jeho zdravotnímu omezení byl i jeden z místních, Johnny Zwicker, aby mu pomáhal s povrchovým průzkumem. A právě on, byť jen díky náhodě, znovu nalezl navrtaný kámen objevený roku 1937 severně od jámy pokladů Heddenem. Nálezové okolnosti v podstatě svědčí o tom, že mu od dob Heddena nejspíš nikdo nevěnoval větší pozornost. Cestou ke břehu lopata, kterou Zwicker jen tak táhl po zemi, zachytila o drn a obrátila ho. Jeho pozornost následně upoutal výstupek na spodní části drnu. Jak zjistil, jednalo se o otisk prohlubně v horní straně kamene na němž drn původně ležel, a který nijak nevyčníval nad úroveň terénu. Paradoxně je tento nález učiněný, aniž by po něčem pátrali, vlastně jediný za zmínku stojící výsledek jejich snažení. Johnson byl omezen svou zdravotní indispozicí a tomu odpovídal i druh a rozsah prováděné činnosti. Ta skutečná expedice za pokladem teprve přijde.
- V noci na 25. října udeřila na Ostrov dubů prudká bouře. Výsledky dosavadní práce ve Smithově zálivu tím byly ztraceny, muselo se začít znovu.
Někdy v té době pořídili Rickymu psa, fenku belgického ovčáka. Měla být ostrým hlídačem, udržujícím nezvané hosty v dostatečné vzdálenosti, ovšem jak to tak bývá, vyklubal se z ní snad ten nejpřátelštější tvor na světě. Dostala jméno Carney.
- Práce dál pokračovala na pláži. Příliv a odliv jim tentokrát pomáhal. Odplavoval lehčí částečky a kameny zanechával na místě, průzkum tak byl o něco snazší. Jejich velikost se pohybovala v rozmezí od pštrosího vejce až po fotbalový míč a všechny měly nejméně jednu stranu zploštělou.
- Ve Smithově zálivu, na jižní hraně rezervoáru, v místě původně zakrytém pískem a rozkládajícími se rostlinami objevila Mildred 6. listopadu kámen s vyrytým číslem 1704.
Zpočátku se domnívali, že se jedná o žert někoho z místních, ovšem postupně se na věc začali dívat jinak. Jaký vtipálek by takový kámen umístil mezi spoustu jiných pod vrstvu písku na pláži, když jeho objevení by se pak rovnalo náhodě? Navíc stav rýh ukazoval na to, že byly vytvořeny už před nějakou dobou. Jak se při pozdějším zkoumání, prováděném kvůli potvrzení autenticity, zjistilo, jsou číslice 7 a 4 vyryty stylem obvyklým v Anglii na přelomu 17. a 18. století. Nakonec se tedy přiklonili k tomu, že se jedná o letopočet s přímou vazbou na původního stavitele. Kámen s vyrytým datem 1704 je dodnes ve vlastnictví jejich rodiny.
- Přes nesporné dílčí úspěchy ve Smithově zálivu se jim ten hlavní cíl, najít zátopový kanál, dosud splnit nepodařilo.
Restallovi provedli průzkum umělého pobřeží v takovém rozsahu a s takovou pečlivostí jako nikdo před nimi. Na základě jejich zjištění si tak můžeme udělat představu o míře vynalézavosti, hloubce technických znalostí a objemu vykonané práce původního stavitele. Jak již bylo uvedeno dříve, část umělého pobřeží tvořila oblast s několika na sebe položenými vrstvami velkých kamenů, tak zvaný rezervoár. Restallovi předpokládali, že v jeho spodní části se nachází oněch 5 dřívějšími hledači zmíněných drenážních kanálků. Rezervoár se rozprostíral minimálně od čáry přílivu k čáře odlivu (jak naznačují některé indicie, zřejmě tyto linie ještě o něco přesahoval), byl kolem 140 stop široký a zhruba 5 stop hluboký. Pravděpodobně měl za úkol shromáždit v prostoru mezi kameny dostatečné množství vody, jež pak byla drenážními kanálky sváděna do zátopového kanálu, a ten ji následně přivedl až do jámy pokladů. Přes oblast rezervoáru, jehož boky oddělovalo ode dna přirozeného původu jakési těsnění tvořené zhutněnou směsí kamenů a tvrdého jílu, byla položena ještě jedna vrstva kamenů, která ji údajně přesahovala na všech stranách o přibližně 50 stop, a směrem do vnitrozemí ostrova o ještě více. Následovala velmi důležitá filtrační vrstva. Její popisy shodně uvádějí přítomnost kokosových vláken a mořské trávy, ale v dalších detailech se, a to dokonce i v rámci jednoho zdroje, nepatrně rozcházejí. Nicméně nejdůležitější je fakt, že existovala. Vypadala pravděpodobně takto: Od čáry přílivu ji směrem k oceánu tvořily mořské řasy (Zostera marina neboli Vocha mořská) následované kokosovými vlákny, směrem do vnitrozemí ostrova pak směs křoví, trávy z pobřeží (patrně tráva rodu kamýš neboli Ammophila) a vlastně čehokoliv co bylo po ruce včetně dubových větví i s žaludy (v době Restallova průzkumu už měla většina z toho podobu rozkládající se černé hmoty). Vše bylo nakonec překryto vrstvou písku a štěrku, takže na existenci důmyslného zařízení (viz obr. 1) pod mořským dnem nic neukazovalo.

Obr. 1 - Informativní řez umělým pobřežím v místě rezervoáru

- Co dál? Blížil se konec roku a s ním i vypršení smlouvy s Chappellem. Po analýze všech dostupných informací nabyl Restall přesvědčení, že ví, kde se nyní poklad nachází. Tím místem měl být tunel vedoucí ze 118 stop hluboké šachty, do nějž při pátrání v polovině 19. století pronikl ve směru od jámy pokladů, chvíli před jejím zhroucením, příval bahna. Právě tam, ve změti trosek, je podle Restalla třeba poklad hledat. Vypadalo to opravdu slibně, po této stopě se dosud nikdo nevydal. A byl tu ještě jeden důvod k optimismu. Dobře vyztužený a bez větších problémů přístupný tunel profesora Hamiltona, obkružující Chappellovu šachtu ze tří stran v hloubce 115 stop, totiž podle všeho procházel jen kousek od míst, kam chtěl Restall upřít svou pozornost. Pokud by se jeho teorie ukázala jako správná, měl by poklad doslova na dosah. Stačilo by proniknout jen pár stop za stěnu Hamiltonova tunelu...
- Koncem prosince Chappell prodlužuje Restallovi smlouvu do 31. března.

1961
- I když Restall věřil, že ví kde poklad hledat, musel nejdříve přerušit přísun vody. Zima byla krutá, údajně nejhorší za posledních 40 let. Půda zmrzla, stěny a žebříky v prostoru jámy pokladů byly pokryty ledem. Zaznamenali vítr, jehož rychlost přesáhla 50 km/h, teplota v noci klesala téměř k −20 °C a přes den nevystoupala po několik týdnů výš než na −10 °C. Přesto i v těchto podmínkách pokračovaly výkopové práce na pláži Smithova zálivu.
- Zdá se, že jáma na pláži dosáhla hloubky 11 stop od úrovně odlivu, 22 stop od jejího okraje a 23 stop od místa, kde vytahovali loď na pláž. Podle všeho se nyní pustili do ještě jedné jámy o rozměrech 8 na 4 stopy, navazující na severní hranu té původní, a v ní dosáhli hloubky o 8 stop menší.
- 11. února spustili čerpadlo a snížili hladinu vody v prostoru jámy pokladů zhruba na 70 stop. Doufali, že díky záměrně vyvolané nevyrovnanosti tlaku uslyší v jámě na pláži vodu proudící zátopovým kanálem, a budou ho tak moci snáze lokalizovat. Pokus skončil zklamáním. Neslyšeli nic.
- Koncem března prodlužuje Chappell Restallovi smlouvu do 10. května.
Chappell, kontaktován dalšími zájemci a nejistý jak postupovat dál, zvolil toto datum, protože tehdy očekával svůj nástup do nemocnice, a do té doby chtěl mít ve věci jasno. To ovšem Restallovi příliš nepomohlo. On potřeboval mít smlouvu podepsanou na delší dobu, v opačném případě by jen těžko sháněl investory. Nikdo totiž nebude chtít vložit peníze do podniku u něhož neví jestli bude fungovat dostatečně dlouho na to, aby měl vůbec šanci na úspěch.
- Na návrh Freda odjíždí Restall do Hamiltonu, kde provádí prezentaci pro skupinu potencionálních investorů. Ačkoli vzbudil nadšený zájem, okamžitý finanční efekt to nepřineslo. Cesty využil k tomu, aby zařídil trvalé uskladnění nábytku v Hamiltonu.
- 29. dubna na Ostrově dubů proběhlo za účasti televizních kamer natáčení CBC (Canadian Broadcasting Corporation).
Kromě možného přilákání pozornosti potencionálních investorů to pro Restalla mělo i přímý finanční efekt. O tři týdny později obdržel za reportáž šek na 100 $.
- Smlouva s Chappelem vypršela 10. května. Restallovi pokračují v práci dál i bez kontraktu.
- Pustili se do hledání 118stopé šachty z níž vedl směrem k jámě pokladů onen tunel, zavalený v polovině 19. století, v němž se podle Restalla nyní poklad nachází. Nalezli přitom různé drobnosti jako hřebíky, starou 3/4palcovou závitnici, drát apod., ale nic zásadního a tak práce v této oblasti brzy ukončili.
- Vrátili se na pláž Smithova zálivu. Chtěli nalézt navrtaný balvan objevený Heddenem roku 1937, aby mohli zaměřit některé body a šachty. Uspěli, nacházel se asi 6 stop jižně od předpokládané pozice.
- 2. června objevili zhruba 8 stop jihovýchodně od onoho navrtaného balvanu malou klenbu z plážových kamenů a pod ní prázdný prostor.
- Po několik dalších týdnů se soustředili právě na tuto lokalitu. Zjistili, že je to jakási šachta o průměru 12 až 13 palců, po obvodu vyložená kameny. Polovina klenby a také část lemujících kamenů se během let zhroutila. Šachtu tak bylo možné pečlivě prozkoumat jen do hloubky kolem 6 stop. Doufali v její spojitost se zátopovým kanálem a aby ji potvrdili, museli se dostat níž. Proto šachtu vyztužili 12stopými trámky 2 na 4 palce a pronikli 3/4palcovou trubkou do hloubky 43 stop pod úroveň odlivu. Nezaznamenali při tom žádné větší problémy, zato narazili na volný prostor. Jeho strop odpovídal úrovni na níž se drenážní kanálky spojovaly dohromady a dno, domnívali se, by mohlo korespondovat s hloubkou zátopového kanálu směřujícího do vnitrozemí. Rovněž tak test s čerpadlem dopadl nadějně. Po snížení hladiny v prostoru jámy pokladů se jim prostřednictvím oné trubky zdálo, že dole slyší zvuk pohybující se vody. Konečně odkryli něco nového a významného, něco, co předchozí hledači neobjevili. Podle jejich názoru se jednalo o dílo původního stavitele sloužící k zastavení přísunu vody do jámy pokladů. Zavedli pro něj označení "vertikální šachta".
Zbývalo pokusit se vyřadit zátopový kanál z provozu. Beton, jehož tuhnutí není závislé na vzduchu a ztvrdne tak i pod vodou, se zdál být vhodným řešením. Pravda ovšem je, že už předem očekávali možné komplikace. V polovině 19. století totiž došlo k narušení umělého pobřeží Smithova zálivu a do záplavového systému se tak kromě vody dostával i písek. Právě ten by podle Restalla mohl způsobit, že nedokáží utěsnit zátopový kanál v celém jeho průřezu. Při vhánění betonu pod tlakem do vertikální šachty, navíc nastaly i technologické problémy. Při následném testu pronikalo do prostoru jámy pokladů 1300 litrů vody za minutu. Její přísun se tedy snížil, ale nijak významně. Ať už byla příčina jakákoli, ucpat zátopový kanál se nepodařilo.
- Někdy během léta přijíždí na ostrov Cyril Robinson s fotografem Louisem Jacquesem, aby získali příběh a obrázky pro Weekend Magazine.
- Pomocí vrtné soupravy profesora Hamiltona prováděli víc jak měsíc průzkum vertikální šachty a přilehlého okolí. Nešlo to snadno. Jak se ukázalo, beton už tam nebude možné použít znovu. Restall byl velmi zklamaný, že svým pokusem lokalitu narušil.
- Začal stoupat zájem médií. Objevili se reportéři například z The Chronicle-Herald nebo International Harvester Truck News.
- Jeden bohatý muž z Bostonu nabídl Chappellovi finanční podporu Restallova pátrání. Ovšem ukázalo se, že má v úmyslu řídit operace a to Chappella odradilo. Nechtěl, aby Restallovi někdo říkal co má dělat. To jasně ukazuje, jak velkou důvěru měl v jeho schopnosti.
- Přes onu jasně projevenou důvěru Chappell nepřestával komunikovat s dalšími zájemci. Jedním z nich byl zámožný podnikatel z Oklahomy, který na Ostrov dubů přiletěl spolu se synem a ochrankou soukromým letadlem. Neměl v úmyslu podporovat Restalla, naopak chtěl vést své vlastní pátrání. Po shlédnutí situace řekl, že dává přednost použití lanového rypadla a třídícího zařízení, a otevření jámy přes celý konec ostrova. Tato představa Chappella vyděsila a jednání ukončil.
- Severnější z obou jam na pláži prohloubili na úroveň té druhé. K objevení zátopového kanálu to ovšem nevedlo a tak se rozhodli ho hledat více na jihu. Za tímto účelem prorazili z jižní jámy 8 stop dlouhý tunel jižním směrem. Jak se ukázalo, pohybovali se v půdě, kde před nimi nikdo nepracoval a to byl špatný signál. Zkoušeli i vrty procházející pod mírným úhlem skrz dno tunelu, ale bez úspěchu. Zátopový kanál nebyl k nalezení a vypadalo to, že se nachází ve větší hloubce, než předpokládali.
- Přes to přese všechno působil Restall optimisticky, jakoby si byl jistý blížícím se úspěchem. Svěřil se Fredovi, že si nechal pro jistotu z Montrealu poslat revolvery a rovněž ho instruoval v tom smyslu, aby případné zájemce o investici sice neodmítal, ovšem přijmou maximálně 1.000 $, přičemž stačit by mohla i polovina.
- Zhruba v té době se ozval David Tobias z Montrealu, provincie Quebec, a vyjádřil svůj zájem o financování operací.
- Restallův zmíněný optimismus se ukázal jako předčasný, žádné zásadní výsledky se nedostavily.
- Pravděpodobně někde mezi jámami na pláži a propadlou jámou (snad 19 stop od jam na pláži) narazili na něco, co jim připadalo jako 14 až 15 stop široký zasypaný příkop vybudovaný původním stavitelem. Napříč příkopem provedli několik vrtů do hloubky 10 až 11 stop. Některé z nich narazili na blízko sebe ležící kameny ve 3 stopách a níže. V jednom případě byl kámen natolik tvrdý, že se ho nepodařilo provrtat. Vysvětlit šířku příkopu, jež se jim zdála zbytečně velká, se podařilo pouze na úrovni spekulací. Podle Restalla byl zátopový kanál patrně vybudován na jeho severní straně, zatímco prostor na jih snad využívali pro pracovní účely.
- Chappell naléhal, aby od 1. prosince začali hledat přímo v prostoru jámy pokladů.
- 10. prosince přiletěl Tobias. Jednal s Restallem a prohlédl si probíhající operace. Evidentně má zájem investovat, ale stále není jasné za jakých podmínek.
- Chappellovi se patrně snažili vyhovět v jeho požadavku soustředit se na prostor jámy pokladů, ale nakonec usoudili, že bude lépe podstoupit peripetie s hledáním zátopového kanálu, než pracovat s nonstop běžícím čerpadlem.
- 13. prosince odletěl Restall na Tobiasovy náklady do Montrealu, aby probrali situaci a pokud možno se dohodli na nějakých smluvních podmínkách.
Tou dobou Tobias naznačoval, že je připraven poskytnout velkou finanční podporu pro rozhodující útok. V roce 1961 se nepodařilo sehnat žádné peníze od investorů a financování operací leželo zcela na bedrech Freda Sparhama. Restallovi žili dobrovolně v bídě, ale čerpadlo bylo doslova žrout na peníze. Vybavení a služby, to vše něco stálo a rovněž tak bylo nutné najmout a zaplatit dělníky. Podle Fredova syna Eddieho byl během pátrání často postoj jeho otce následující: "Dvacet dolarů pro nás, dvacet pro Restallovy. Nemůžeme je tam nechat vyhladovět k smrti.". Po takto hubeném roce jim Tobiasův zájem připadal jako sen. Byli přesvědčeni, že pokud onu finanční podporou dostanou, neexistuje nic co by je mohlo zastavit.

Následující události se nepodařilo v rámci roku přesněji zařadit a jsou proto shrnuty až na samém jeho konci. Jejich uvedení zde tak neodráží časovou souvztažnost k událostem popsaným výše.
- Frederick Nolan, poté co, jak bylo zmíněno dříve, získal Chappellův souhlas, provedl během roku 1961, patrně s přesahem do roku 1962, podrobný průzkum ostrova. Tento počin ho stál, nehledě na spoustu vynaloženého úsilí a času, několik tisíc dolarů. Bylo vysekáno mnoho linií skrz porost ostrova a rozmístěno 23 betonových, do země zapuštěných základen pro teodolit s bronzovými kotouči pro jeho přesné usazení. Nolan tak přes ostrov položil jakousi virtuální síť souřadnic, s jejíž pomocí bylo možné důkladně zaznamenat polohu jakéhokoli objektu. Tato rozsáhlá průzkumná činnost vedla i k novým objevům. Kromě jiného údajně narazil na nejvyšším místě ostrova, severně od jámy pokladů, na 2 trojúhelníky tvořené 4 velkými kupami kamenů. Vše významné bylo pečlivě zaměřeno a zaznamenáno.

1962
- Bylo třeba získat další kapitál, samozřejmě výměnou za část z pokladu. V souvislosti s tím Fred 11. ledna souhlasil se snížením svého podílu z 25 na 19 %.
- K získání Tobiasovy finanční účasti na operacích potřeboval Restall smlouvu s Chappellem. Nicméně Chappell s obnovením smlouvy váhal. Slíbil Restallovi, že při cestě do Montrealu, kterou měl v úmyslu podniknout za účelem návštěvy své sestry, si domluví s Tobiasem schůzku. K žádné ale nedošlo. Místo toho provedl finanční šetření Tobiase, což samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Restall měl obavy, že se Tobias urazí, ale ten, pokud se tak stalo, to na sobě nedal nijak znát.
- S Chappellem souvisela i další komplikace. Předtím než by Tobias do riskantního podniku vložil peníze, chtěl kopii Chappelovy licence na hledání pokladu a kopii dokumentu potvrzujícího jeho právní nárok na pozemky. Chappell odmítl.
- Tou dobou chtěl podle všeho Chappell pověřit pátráním po pokladu onoho podnikatele z Oklahomy, jehož nabídku před tím neakceptoval. Během setkání s právníkem, 22. ledna, dal Restallovi jasně najevo, že nemá v úmyslu jeho kontrakt obnovit, nechá ho sice pracovat bez něj, ale pouze do doby, než podepíše smlouvu se zmíněným podnikatelem. Na jeho lanové rypadlo přitom už zřejmě zapomněl. Nebo mu prostě jen přestalo vadit. Restall vzrušeně Chappella vyzval, aby ostrov ušetřil. Zahrál na správnou strunu. Chappell nechtěl být tím, kdo povolí destrukci ostrova a nakonec souhlasil s obnovením smlouvy.
Kontrakt nově omezil Restallovo pátrání pouze na jižní část ostrova. Hranici této oblasti tvořila linie položená 100 stop severně od spojnice jámy pokladů s propadlou jámou (viz obr. 2). Nebude-li nalezeno nic v hodnotě nejméně 10.000 $, vyprší platnost smlouvy k 31. prosinci 1962.
- Tato zima nebyla zdaleka tak studená a drsná jako ta minulá. Pátrání po zátopovém kanálu pokračovalo prakticky nepřetržitě až do 3. února. Poté se počasí zhoršilo. Jedna sněhová bouře střídala druhou a Restallovi tak byli nuceni věnovat se údržbářským a přípravným pracím.
- Během prvních týdnů podpořilo pátrání, po snad ročním váhání, několik investorů částkami od 200 do 500 $. Nakonec se připojil i Tobias, když 8. února podepsal s Restallem smlouvu.
S novým kontraktem, účastí investorů a zvláště značnou hotovostní injekcí od Tobiase, se mohl Restall pustit do pátrání agresivněji.
- Jakmile to počasí umožnilo, obnovili pátrání po zátopovém kanálu.
- (Není zcela jasné, kdy k této události došlo.) Frederick Nolan dokončil svůj průzkum a tak znovu kontaktoval Chappella. Navrhoval převzetí pátrání po pokladu a údajně nabízel i koupi ostrova. Byl odmítnut.
Za záhadou Ostrova dubů se skrývá víc než jen jáma pokladů, mnohem víc, o tom výsledky průzkumu Nolana jednoznačně přesvědčily. Dokonce dospěl k závěru, že se poklad ve skutečnosti nacházel ne na jednom, ale na několika místech, a že některá z nich už byla objevena. Velmi těžce tak nesl Chappellovo odmítnutí. Pravděpodobně ho s podobnou žádostí kontaktoval opakovaně. Jeho nedočkavost nakonec Chappella rozčílila natolik, až mu, alespoň podle Nolana, řekl "jdi k čertu". Jak čas ukáže, měla tato zdánlivě nevýznamná rozepře v budoucnu přinést velmi nepříjemné komplikace.
- (Není zcela jasné, kdy k této události došlo, nejpozději v prvních dubnových dnech.) Zmíněné omezení působnosti Restallova kontraktu umožňovalo Chappellovi uzavřít smlouvu s jinými hledači na paralelní pátrání ve zbylé části ostrova. A tak se na scéně znovu objevil Laverne Johnson.
Místo, kde se podle Johnsona poklad nacházel, sice leželo severně od Restallem kontrolované oblasti, ale aby ho mohl určit přesně, potřeboval do ní vstoupit a provést tam pečlivá měření. Oba muži se ovšem nepohodli a toto souběžné pátrání rozhodně neprobíhalo v přátelském duchu.
Johnson vypracoval teorii, která říká, že je třeba hledat jinde než v samotné jámě pokladů. Ta podle něj sice sloužila k ukrytí pokladu, ale k jeho vyzvednutí stejnou cestou už určena není. Ve svých úvahách se nechal inspirovat některými zvířaty, jež hloubí chodby do pozoruhodné hloubky, aby pak pokračovala vzhůru až do úrovně blízko pod povrchem, kde si vybudují doupě. A stejně podle Johnsona postupoval i ten, kdo něco ukryl na Ostrově dubů (viz obr. 3). Aby vše dávalo smysl, muselo se ono doupě, představující v tomto případě skrýš s pokladem, nacházet nad úrovní hladiny oceánu. Byl-li ovšem původní přístup do skrýše ze spodu, potom na povrchu neexistovaly žádné stopy po kopání, které by naznačovaly její polohu. Kde ji tedy hledat? Johnson se domníval, že na skutečné místo úkrytu ukazuje jakýsi geometrický kód tvořený navrtanými kameny, jámou pokladů a kamenným trojúhelníkem. Kód, který se mu, podle jeho přesvědčení, podařilo rozluštit (viz obr. 2).
Aby mohli svůj plán realizovat, potřebovali identifikovat záměrné body a pro kontrolu porovnat jejich polohu s tím, jak ji zaznamenal Charles Roper v roce 1937. Navrtaný kámen severně od jámy pokladů i kamenný trojúhelník se nacházeli na svém místě, navrtaný kámen na pláži Smithova zálivu byl možná oproti původní poloze lehce posunut. Není úplně jasné co tuto nejistotu vyvolalo, ale každopádně to odpovídá zjištění Restallových z loňského roku. Zbýval poslední záměrný bod, jáma pokladů. Johnson dokonce předpokládal přítomnost jakési značky na vrstvě dlažebních kamenů, na které v roce 1795 při jejím hloubení narazili. Faktem ovšem je, že se o takové značce nedochovaly žádné zprávy. Ve skutečností nemohli vyjít ani ze samotné jámy pokladů, protože ta původní v té době už neexistovala. Její poloha tak musela být určena pouze odhadem. Zeměměřič poté, v souladu se schématem na obr. 2, zaměřil místo předpokládaného úkrytu. Pustili se do kopání. Půda byla tak tvrdá, že museli k jejímu uvolnění použít dynamit. Nálezy ale nepřicházely. Detektor kovů sice zachytil nějaké signály, ale k ničemu to nevedlo. Nakonec, aniž by cokoli objevili, po dosažení hloubky 30 stop, kterou považovali za dostatečnou, pátrání ukončili.
Johnson sám později tuto expedici popsal jako špatně připravenou i organizovanou, poznamenanou nedostatkem času i peněz. Pokusil se rovněž definovat příčiny neúspěchu. Podle Johnsona možná nebyli při zaměřování dostatečně pečliví, možná se některé záměrné body nenacházely přesně ve své původní poloze, možná došlo k nepřesnosti už při ukládání pokladu. Každopádně je při pohledu na obr. 2 zřejmé, že byť jen malé posunutí jednoho, natož pak více záměrných bodů povede k dramatické změně polohy místa určeného pro kopání. To si uvědomoval i Johnson a za hlavní omyl co se průběhu prací týče tak označil fakt, že se pokusili lokalizovat úkryt přímo, místo toho, aby se zaměřili na příčné přetnutí původního přístupového tunelu, který by pak už vcelku pohodlně stačilo sledovat až k pokladu. Nezbývá než souhlasit. Jejich postup v podstatě připomínal hraní pexesa s tím, že na odhalení správné karty měli pouze jeden pokus. Johnson nakonec zpochybnil i onu dosaženou hloubku. Ukázalo se totiž, že povrch vyvýšeného místa, kam byla jejich šachta situována, se nachází zhruba 43 stop nad hladinou oceánu. Před 300 lety, tedy v době předpokládaného ukrývání pokladu, byla navíc tato hladina pravděpodobně ještě o 3 stopy níže. Dno skrýše tak mohlo být vybudováno až 46 stop pod povrchem a přitom by stále nedošlo k jejímu zaplavení. Ve světle této skutečnosti je jasné, že i kdyby kopali na správném místě, nemuselo jimi dosažených 30 stop hloubky k nalezení pokladu stačit.
Přestože nic neobjevili, stále tu byla možnost, že je Johnsonova teorie správná. On sám se za několik let, odhodlán prokázat její pravdivost, ještě na Ostrov dubů vrátí.

Obr. 2 - Hranice Restallovy oblasti; Johnsonův geometrický kód; bažinatá oblast

Obr. 3 - Schéma přístupu k místu úkrytu dle Johnsona

- Restallovi testovali přečerpáváním vody spojení jámy pokladů s dírami vyvrtanými 8 stop směrem do vnitrozemí za vertikální šachtou napříč zasypaným příkopem. Nic prokazatelného se ale zjistit nepodařilo (voda proudící do jámy pokladů sice obsahovala hlínu, ale k pohybu vody v dírách nedošlo).
Všechny díry, bylo jich celkem 6, procházely měkkou půdou od zhruba 20 stop do přibližně 32 stop, přičemž 2 z nich, poté co pronikly skrz kameny, vstoupily do tvrdé půdy ostrova v 38 stopách a 6 palcích. Výška prostoru v němž se nacházely ony kameny téměř přesně (je o 2 palce vyšší) odpovídá výšce zátopového kanálu objeveného roku 1937 při kopání Heddenovy šachty.
- Po odčerpání vody z prostoru jámy pokladů klesla hladina jak v 78 stop hluboké šachtě, vyhloubené (lépe řečeno prohloubené) roku 1896 OAK ISLAND TREASURE COMPANY, tak v šachtě z poloviny 19. století, kde v hloubce 33 stop narazila na obrovský balvan a pod ním na vodu TRURO COMPANY. Jakoby všechny tři šachty byly nějakým způsobem propojené. Zjistili, že do 78stopé šachty proudí voda přibližně na úrovni 35 stop a zastaví se ve stejné chvíli, kdy přestane klesat v oné šachtě s balvanem. Při zkoumání šachty po TRURO COMPANY, poté co v ní hladina klesla na 36 stop a 6 palců, narazili na (a) tunel se stropem ve 32 a podlahou ve 36 stopách, podle všeho s prkny 3 na 8 palců každých 8 až 10 palců; ona prkna snad mohla představovat jakousi výztuž; směr, kterým tunel vedl, není znám (b) tunel v jihozápadním rohu šachty se vstupem v její jižní stěně; záznamy hovoří o tom, že byl 6 palců pod vodou, ale není zcela jasné zda se údaj vztahuje k podlaze nebo ke stropu (c) několik vrtaných děr v jižní a severní stěně začínajících ve 30 stopách a rozmístěných do vrstev vzdálených od sebe 14 palců.
Nálezový stav šachty po TRURO COMPANY je dokladem toho, že některé práce, a není jich zrovna málo, nebyly v době vzniku vůbec zaznamenány, popřípadě se tyto informace nedochovaly nebo aspoň nejsou k dispozici. To samozřejmě už tak dost složité pátrání po pokladu ještě více komplikuje. Jedná se především o vrtané sondy, kdy je prakticky nemožné určit s dostatečnou jistotou narazily-li na pozůstatky původního díla nebo na stopy činnosti vyvíjené při pátrání po něm. Je známo, že se v této šachtě pokoušela TRURO COMPANY neúspěšně zastavit příval vody objevivší se po odstranění velkého balvanu v hloubce 33 stop, ale to je vše. Žádná zmínka o tunelech, výztuhách ani bočních sondách. Přesto na ně Restalovi narazili...
- Lokalizovali navrtaný žulový balvan objevený roku 1937 severně od jámy pokladů Heddenem a 21 stop jižně od něj ještě jeden navrtaný kámen, tentokrát břidlicový.
Je to sice vůbec první zmínka o navrtaném břidlicovém kameni, ale přesto není úplně jasné, zda se jedná o zcela nový objev nebo pouze o jeho znovunalezení. Restall si v tomto ohledu totiž žádné prvenství nenárokuje a na druhou stranu, je-li pravdivá ta druhá možnost, nejsou k dispozici informace, komu by se mělo přičítat.
- Na nalezení zátopového kanálu a jeho znefunkčnění se jim stále rezignovat nechtělo, ale situace nebyla jednoduchá. Vertikální šachta, od které si v tomto smyslu hodně slibovali znamenala velké zklamání. Podzemní prostor v jejím okolí Restall přirovnal k "moři polévky". Je jasné, že v takto nestabilních podmínkách není možné dosáhnout spolehlivých výsledků.
Injektáž v těch místech podle všeho nepřipadala z technologických důvodů v úvahu a zmrazení půdy nebo výstavbu vyztužené šachty následně vyplněné betonem si zase nemohli dovolit kvůli finanční náročnosti takových operací.
- Výše zmíněné problémy s terénem v okolí vertikální šachty je přiměly zkusit to jinde. Přesunuli se na pláž a nedaleko místa, kde v roce 1897 bylo 5 vrtů odpáleno dynamitem, postupně provedli nejméně 3 vrtané sondy. Z místa kdysi někdo evidentně odstranil zeminu, aby následně výkop zasypal bez použití hlíny kameny a štěrkem.
První sonda pronikla skrz zásyp a vstoupila do hlíny po zhruba 20 stopách, druhá sonda, 4 stopy severně od první, po přibližně 22 stopách a stejně tak i ta třetí situovaná 1 stopu jižně od druhé.
- V průběhu dubna se velmi ochladilo. Sněžilo, padaly kroupy a poté se přidal i vydatný déšť. Květen byl, jak se vyjádřila Mildred, pochmurný a depresivní.
- Chappell přivedl na ostrov ženu s jistým utajovaným přístrojem na hledání kovů. Byla to pěkná fraška, což výmluvně dokládají Restallova slova: „Zařízení se skládalo z plastových hadic s kusy kovu uvnitř. Vše bylo zavěšeno na řetězu. Také měla zařízení připomínající dva parohy. Dala si to na čelo a chodila kolem jako los.“.
- Tou dobou byla Restallova představa o zátopovém kanálu následující: Domníval se, že prochází pod jámami na pláži v hloubce 27 stop a zdá se být neaktivní, poté se stáčí k vertikální šachtě do hloubky 34,5 stopy a pokračuje opačným obloukem k propadlé jámě, přičemž 8 stop za vertikální šachtou dosahuje hloubky 38,5 stopy. Oblast od vertikální šachty směrem do vnitrozemí ostrova a kolem ní, kterou metaforicky přirovnal k moři polévky, tvoří měkká hlína, díky níž dochází k průniku vody v úrovni od 4 do 14 stop nad zátopovým kanálem.
Všechny údaje ohledně směru a hloubky zátopového kanálu jsou ovšem pouhou dedukcí založenou na analýze průzkumných vrtů nikoli nezvratně prokázanými skutečnostmi.
Stejně je na tom i následující úvaha. Rozdíl 4 stop v hloubce zátopového kanálu na 8 stopách jeho délky je příliš velký na to, aby definoval úhel klesání. Mohl by být ale vysvětlen změnou struktury zátopového kanálu. Zatímco záznamy vztahující se k polovině 19. století hovoří o zátopovém kanálu na pláži jako o volném prostoru pod obloukovou klenbou, tak informace z let 1867 a 1937 uvádějí, že zátopový kanál, tentokrát v půdě ostrova i přímo v prostoru jámy pokladů, je vyplněný kameny. Pokud jsou tyto údaje pravdivé, tak někde na trase musel zátopový kanál změnit svou podobu. Takovým místem by klidně mohla být Restallovými objevená vertikální šachta, v jejíž blízkosti byla zjištěna zmíněná nesrovnalost v klesání, respektive v hloubkách kanálu. Zároveň, pokud původní stavitel někde připravil možnost vyřazení záplavového systému z provozu, pak to pravděpodobně učinil právě zde, v prostoru onoho přechodu. Vertikální šachta tedy mohla být jakýmsi uzavíracím ventilem do nějž zátopový kanál vstupoval v podobě obloukové klenby a za ním pak pokračoval už vyplněný kameny. Konstrukce tohoto ventilu by přitom mohla vyžadovat rozdílnou hloubku vstupního a výstupního kanálu, což by vysvětlovalo onu výše zmíněnou nesrovnalost.
- 8. července dorazil na Ostrov dubů Karl Graeser, provozovatel přístavu na Long Islandu, aby se představil a nabídl spolupráci. O dva dny později podepsal s Restallem smlouvu o finanční podpoře.
Graeser se s nadšením účastnil prací na ostrově. Často ho navštěvoval, aby si prohlédl, co se podařilo odhalit nebo aby pracoval spolu s Restallovými. Znovu a znovu investoval peníze s cílem udržet pátrání v chodu. Vyhledával informace, někdy na Restallův podnět, jindy na svůj vlastní a rovněž se pokoušel získat zájem dalších investorů. Jak šel čas, stal se hlubokým osobním přítelem Restalla, Mildred i chlapců.
- Během prázdnin na ostrov přijela dcera Restallových Lee spolu s manželem Dougem a jejich třemi dětmi. Měli v úmyslu zdržet se delší dobu. Pro takové množství lidí už jedna bouda nebyla schopna poskytnout dostatek prostoru a proto postavili ještě jednu. Restall s Mildred se přestěhovali do nové, zatímco Lee s rodinou měla k dispozici tu starou, u které byla původní velikost 8 na 12 stop rozšířena o plochu 3 na 6 stop z předu a 2 na 4 stopy z boku.
- Byli na ostrově sotva několik týdnů, když se stala sice nebezpečně, ale jinak poměrně nevinně vyhlížející nehoda, ovšem s nepříjemnými následky. Při vytahování lodě na břeh elektrickým navijákem se náhle uvolnilo oko přišroubované na její přídi. Zasvištělo vzduchem a šroubem se zarylo do Dougovy nohy. Rána příliš nekrvácela, ale byla vidět kost. Po ošetření v nemocnici dostal antibiotika, ale přesto se u něj po několika dnech objevily hned vedle rány obrovské boláky. V nemocnici, kam se vrátil, mu sdělili, že se jedná o stafylokokovou infekci a antibiotika vyměnili za jiná. Jenže boláky se brzy rozšířily prakticky po celém těle. Antibiotika nezabírala a nikdo nevěděl co s tím. Restall navrhl vyzkoušet léčbu podle Bernarra McFaddena (propagátor tělesné kultury a zdravé výživy v USA). Nasadili dietu a na každý bolák aplikovali obklad z ovesné kaše. Během týdne skoro všechny zmizely.
- Pokračovaly práce na pobřeží. Jáma na pláži, opatřená kvalitní výztuží, dosáhla hloubky 25 stop.
Není zcela jasné, zda jsou v záznamech obě sousedící jámy, severní a jižní, považovány za jámu jedinou, a v případě že ne, tak ke které z nich se uvedené informace vztahují.
- Připravovali se na rozhodujícího útok, aspoň tak o tom smýšleli, přímo v prostoru jámy pokladů. Za tímto účelem dolů nainstalovali systém pro dopravu čerstvého vzduchu a také sestrojili bezpečnostní zařízení, které v případě zastavení čerpadla upozorňovalo zvukem houkačky na vzniklé nebezpečí.
- Nastal čas prověřit onu Restallem hýčkanou teorii, že byl poklad při katastrofálním zhroucení jámy pokladů v polovině 19. století vehnán spolu s dalšími troskami do tunelu vedoucího ke 118stopé šachtě. Pátrání vedli z tunelu profesora Hamiltona, který, jak se domnívali, procházel jen kousek od místa jejich zájmu. Vyřízli ve výztuži tunelu několik oken a systematicky prováděli vrty různými směry, snažíc se podle složení zkoumané půdy určit polohu onoho závalu.
- Kromě jiného se potýkali i s nepřízní počasí. Bouře 30. prosince poškodila přístaviště.
- Výsledky pátrání po zavaleném tunelu byly rozpačité. Protože se žádný významný objev učinit nepodařilo, platnost Restallovy smlouvy s Chappellem koncem roku vypršela.

1963
- Hned z kraje roku došlo prostřednictvím dopisů ke slovní přestřelce ohledně prodloužení Restallovy smlouvy zhruba v tomto smyslu: Žádné objevy?, žádné prodloužení (Chappell) / Žádné prodloužení?, žádné objevy (Restall)
- Restallovi pokračovali v průzkumu podzemí. Během něj narazili na starý tunel protínající tunel profesora Hamiltona. Dno bylo tvořeno tvrdým žlutým jílem a pod ním se nacházel hnědý slín. Došli k závěru, že se nejedná o hledaný tunel, vedoucí ze 118stopé šachty, ale o jiný, s ním sousedící.
Není zcela jasné, zda nalezli starý tunel nebo starou šachtu (záznamy jednou hovoří o tunelu a podruhé o šachtě). Pokud to byla šachta, tak podle Restallových nesousedila s hledaným tunelem, jak je uvedeno o odstavec výše, ale se 118stopou šachtou. Z hlediska případného úspěchu nezáleželo na tom, zda narazí přímo na 118stopou šachtu nebo na z ní vedoucí zavalený tunel. Objeví-li jedno, brzy budou mít i to druhé.
- Po několika měsících strávených na ostrově, během nichž pomáhali v pátrání, odjíždí 8. ledna Lee s rodinou zpět do Hamiltonu. Díky osobním zkušenostem, které v průběhu svého pobytu získali, byli ohledně pokladu, na rozdíl od Restallových, spíš pesimističtí. Rozhodně si nemysleli, že se jeho nalezení blíží. Ztratili víru, ale nechali si to pro sebe.
- Na základě jednání, které proběhlo 15. ledna v Halifaxu, provincie Nové Skotsko, za účasti Chappella, Restalla a Tobiase, byla Restallova smlouva s Chappellem prodloužena do 30. června.
- Aby Chappell smlouvu prodloužil, musel Restall souhlasit se soustředěním pátrání do prostoru jámy pokladů a to vyžadovalo spolehlivější provoz čerpadla. Brzy se proto vydal do Hamiltonu s cílem pokusit se sehnat vhodný dieselgenerátor. Spolu s Fredem jeden takový objevili. Byl na torpédoborci.
- Kvůli získání finančního prostoru pro další investory, souhlasil Fred se snížením svého podílu z 19 na 12,5 %. A noví zájemci skutečně přicházeli, nedostatek peněz přestal být hlavním problémem.
- Objevil se potencionální investor z Bostonu. Zajímal se o daňové dopady, které chtěl znát před tím, než učiní nějaké rozhodnutí.
Z toho je vidět, že pro někoho představovalo pátrání po pokladu především investiční příležitost. Vzrušující dobrodružství degradované na pouhý business...
- 15. dubna apeluje Tobias dopisem na Restalla, aby udržoval Chappella v obraze a navrhuje pozvat ho v průběhu prací na ostrov. Ono pozvání prozatím odložili. Dieselgenerátor totiž kvůli nepřízni počasí stále ještě nebyl na ostrově a v podstatě by tak Chappelovi neměli co ukázat.
- V pátek 26. dubna dorazil na ostrov motor (patrně 440voltový elektromotor o výkonu 75 HP pro pohon čerpadla) a o den později i dieselgenerátor. Začaly práce na jejich zprovoznění.
- Při uvádění zařízení do chodu se objevily komplikace. Ve skutečnosti jeden problém střídal druhý a tak mohli zahájit efektivní čerpání vody až začátkem června. Práce pokračovaly i přes četné poruchy, které provoz čerpadla doprovázely.
Díky transformátoru měli k dispozici 110 V, takže mohli provozovat i jakýkoli běžný spotřebič.
Dieselgenerátor, elektromotor a čerpadlo tvořily výkonnou sestavu. S její pomocí byli schopni, navzdory faktu, že voda stále pronikala do prostoru jámy pokladů rychlostí přes 1000 litrů za minutu, dostat se na dno Heddenovy šachty zhruba do 24 hodin po zahájení čerpání.
- Na základě konzultace s profesorem Hamiltonem a členy jeho týmu vyřízli Restallovi do výztuže jeho tunelu další okna. Nalezli starou rozpadající se výdřevu a velké trámy. Mohlo by se jednat o onu hledanou 118stopou šachtu, domnívali se, ovšem s jistotou se to určit nepodařilo. Připadalo jim, že se tamní jíl posouvá směrem k Chappellově šachtě rychlostí několik palců za rok. V takovém případě by se poklad nacházel někde mezi ní a tunelem profesora Hamiltona. Z nějakého důvodu, a tak trochu překvapivě, pátrání tímto směrem ukončili.
- Od základu změnili strategii. Restall byl nakloněn teorii vábničky, tedy rozdělení pokladu, kdy menší část slouží k odvedení pozornosti případných hledačů, zatímco ta hlavní je ukryta jinde. Poklad, který se podle Restalla při katastrofálním zhroucení v polovině 19. století přesunul do tunelu vycházejícího ze 118stopé šachty, byl podle něj jen onou vábničkou. Nyní byl rozhodnut ponechat jej zatím svému osudu a pustit se do pátrání po jeho větším bratříčkovi.
- Nedlouho poté, 19. června, přijeli na ostrov Tobias s Chappellem. Za jejich přítomnosti praskla hřídel (snad k čerpadlu). Chappell vidíc provozní problémy na vlastní oči uznal tyto za objektivní příčiny nevýrazného pokroku a umožnil Restallovi pokračovat v pátrání do 31. prosince (není zcela jasné, zda se jednalo o prodloužení smlouvy nebo o ústní dohodu). Tobias souhlasil, že po celou tuto dobu, ukáže-li se to jako nutné, bude výměnou za podíl z pokladu hradit náklady na provoz dieselgenerátoru, asi 600 $ za měsíc.
- Po opravě hřídele pokračovali v pátrání. Rozhodli se věnovat pozornost rampě na jejíž část měli roku 1931 narazit tehdejší kopáči v jihozápadním rohu Chappellovy šachty. Podle nedlouhého úseku, který Restallovi viděli (zřejmě ten v jihozápadním rohu), to vypadalo, že se jedná o jakousi spirálu se středem v původní jámě pokladů. Vrty na severní straně narazily na rampu v hloubkách 124 a 136 stop. To krásně zapadá do teorie spirály, neboť na opačné straně v jihozápadním rohu Chappellovy šachty to bylo 118, 130 a 142 stop. Na základě průzkumu se zjistilo, že záhadná rampa má průměr zhruba 32 stop, stáčí se dolů ve směru hodinových ručiček, je plná plážového písku a štěrku, nemá výdřevu a její podlahu tvoří víc jak 6 stop tvrdého hnědého slínu. Na severní straně v hloubce 124 stop byla širší než obvykle. Vrty tam ukazovaly na šířku kolem 11 stop. Podle Restalla by se mohlo jednat o místo, kde do rampy ústí nějaký vstupní tunel. Domníval se, že by mohl být přibližně 230 stop dlouhý a stoupat mírně vzhůru (jak k těmto údajům dospěl není zcela jasné). Na dolním konci spirály, buď přímo v rampě nebo mimo ní, pak očekával hlavní poklad.
- Práce na rampě pokračovaly, ale konkrétní výsledky se ne a ne dostavit. V dopise Fredovi z 11. srpna se Restall přiklání k variantě polohy pokladu mimo rampu, byť, jak přiznává, to nemá jak doložit, a spekuluje ohledně jeho hloubky. Ta je podle něj rozhodně větší než oněch 142 stop, jichž rampa dosáhla v jihozápadním rohu Chappellovy šachty. Předpokládá, že rampa pokračuje dál a uvažuje buď o 145 stopách v případě, kdy přístup k pokladu odbočuje z rampy tečně na západní straně, nebo o 148 stopách pokud přístup k pokladu odbočuje z rampy kolmo na straně severní.
Je evidentní, že Restall nemohl nabídnout víc než domněnky a dohady. Pravděpodobně jim technologické problémy neumožnily hledat na severní straně pokračování rampy ve větší hloubce, ale každopádně tam její existenci neměli potvrzenou. Pátrat po ní na východní straně nemělo smysl, protože se v těch místech nachází Heddenova šachta a jestli se o to pokusili na západní straně není známo. Veškeré informace o rampě, kromě oblasti v jihozápadním rohu Chappellovy šachty, získali pouze prostřednictvím sond. Neměli jasnou představu kam rampa vede ani k jakému účelu sloužila. Nic hmatatelného k potvrzení teorie o hlavním pokladu na jejím konci k dispozici nebylo.
Pravděpodobně v souvislosti s pátráním po rampě provedli průzkum i v místě, kde Nixon roku 1934 narazil na prázdný prostor. Podle jejich zjištění byla tato oblast vyplněna pískem a štěrkem, skrz které proudila slaná voda. Při hrubých vrtacích metodách, jež Nixon podle všeho použil, to ovšem jako prázdné skutečně vypadat mohlo.
- Nakonec pátrání po hlavním pokladu zanechali a vrátili se k tzv. vábničce. Restall to zdůvodnil tím, že nalezením vábničky získají provozní kapitál a budou tak moci zabetonovat záplavový systém definitivně, což jim následně umožní pustit se za hlavním pokladem. Působí to trochu alibisticky, jakoby zapomněl s jakými problémy se při pátrání po pokladu‑vábničce předtím potýkal. Během tohoto obnoveného pátrání nalezli kusy dřeva o nichž se domnívali, že pocházejí z plošin nacházejících se původně pod a nad pokladem‑vábničkou, a další, s rohovými spoji, které považovali za součást výztuže. Stav dřeva, jež i po těch letech vypadalo překvapivě zdravě, naznačoval, že k jeho zničení byla potřeba obrovská síla. Pak znovu praskla hřídel, tentokrát na jiném místě. Rozhodli se pro složitější opravu, která v konečném efektu znamenala lepší uložení hřídele a měla by takovým nehodám do budoucna zabránit.
- 22. září přijeli na ostrov reportér a fotograf ze Star Weekly, víkendové přílohy časopisu Toronto Star.
- Pokračovaly práce na opravě hřídele, ale nešlo to tak rychle jak by si přáli. Navíc problémům neměl být konec. Po nezbytném zaběhnutí, kdy vše vypadalo nadějně, spustili čerpadlo na delší dobu. To ovšem nebylo v provozu víc jak 3,5 hodiny a došlo k zadření. Opravy mohly začít nanovo.
- Zhruba v té době udeřil na pobřeží Nového Skotska hurikán Ginny a nevyhnul se ani Ostrovu dubů. Restallovi jeho řádění sice přečkali bez újmy na zdraví, ale přišli o přístaviště. Bouře ho úplně zničila a po několik následujících měsíců se tak budou muset obejít bez něj.
- Koncem listopadu už čerpadlo běželo, takže mohli sestoupit dolů do prostoru jámy pokladů, aby zkontrolovali aktuální stav věcí. Vyčerpali vodu a zjistili, že na ně na dně čeká spousta bahna.
- Ještě než se podzemní práce mohly rozeběhnout naplno, objevily se problémy s dieselgenerátorem. Vybudovali tedy kolem něj přístřešek a na dobu kdy neběžel, tam zapínali ohřívač. Problémy přestaly, jenže to už byla polovina prosince. Zase další zdržení.
- Pátrání po pokladu pokračovalo, ale kvůli špatnému počasí byl postup prací pomalý.
- Menší finanční částky od investorů sice stále přicházely, nicméně 31. prosinec se neúprosně blížil. Na žádné zásadní objevy do konce roku to nevypadalo a tak se Restall musel soustředit na prodloužení smlouvy. Odjel za Chappellem do Sydney, provincie Nové Skotsko. Ovšem jednání se nevyvíjelo podle jeho představ. Chappell byl rozhodnut, v případě, že poklad nebude nalezen okamžitě, svěřit pátrání do rukou onomu podnikateli z Oklahomy, který o to usiloval již dříve, a smlouvu s Restallem neprodloužil.

Následující události se nepodařilo v rámci roku přesněji zařadit a jsou proto shrnuty až na samém jeho konci. Jejich uvedení zde tak neodráží časovou souvztažnost k událostem popsaným výše. Je dokonce možné, že k nim, anebo k části z nich, došlo už roku 1962.
- Chappellem odmítnutý Frederick Nolan se v jakési předtuše, či snad hnán pouhým zoufalstvím, rozhodl prověřit jeho nároky na pozemky Ostrova dubů. Navštívil proto příslušný úřad v Chesteru. Měl neuvěřitelné štěstí, neboť tam skutečně objevil jisté nesrovnalosti. Jak se ukázalo, pozemky 5 a 9 až 14 včetně nebyly nikdy na Chappella převedeny. Technicky stále patřily dědicům po Sophii Sellersové. Fakt, že část z nich ležela v bažinaté části ostrova (viz obr. 2) Nolana neodradil a stávajícím vlastníkům patrně naopak pomohl v rozhodování, zda mají za ně nabízených 2.500 $ přijmout. Pozemky změnily majitele (viz obr. 4).

Obr. 4 - Nolanem nabyté pozemky

- Nyní měl Nolan, alespoň podle jeho mínění, pro vyjednávání s Chappellem mnohem lepší pozici. Kontaktoval ho a nově nabyté pozemky nabídl výměnou za právo hledat v oblasti jámy pokladů. Překvapený, Nolanovou prohnaností až rozzuřený Chappell opět odmítl. Namísto toho pověřil svého právníka, Reginalda Harrise, autora knihy The Oak Island Mystery, aby celou záležitost vyřešil. Ani přes jeho veškerou snahu se však situaci zvrátit nepodařilo. Po právní stránce vše vypadalo v pořádku a Chappellovi, který se do té doby mylně považoval za výhradního vlastníka ostrova, tak nezbývalo než přijmout fakt, že se o něj bude muset dělit.

1964
- Restallovi byli nyní bez smlouvy, ale přesto pokračovali v pátrání. Své úsilí soustředili do prostoru jámy pokladů.
- Začátkem ledna se Restall dověděl, že podnikatel z Oklahomy, ten kterého chtěl Chappell pověřit pátráním, je insolventní. Chappell byl o tom informován, nicméně k prodloužení smlouvy se neměl. Místo toho začal mluvit o prodeji ostrova.
- Zhruba tou dobou pracovali na novém tunelu, který razili z tunelu profesora Hamiltona. Oba tunely byly na sebe přibližně kolmé, přičemž ten nový vedl zhruba severozápadním směrem k místu, kde předpokládali zavalený tunel vycházející ze 118stopé šachty.
- Počasí rozhodně nebylo ideální. Někdy se dalo dostat na ostrov pěšky po zamrzlé hladině, jindy se musela použít loďka. Jedna sněhová bouře střídala druhou, ale práce přesto pokračovaly.
- Tobias dal v dopise Restallovi najevo, že již překročil částku, kterou měl v úmyslu do hledání pokladu investovat a neměl by tak mít dál na starosti účty za provoz dieselgenerátoru.
Celkové zanevření na Ostrov dubů to ale v žádném případě neznamenalo. Vztah obou mužů zůstal srdečný a Tobias se i nadále intenzivně zajímal o probíhající práce.
- Pátrání v podzemí po zavaleném tunelu stále probíhalo a tentokrát bylo úspěšné! Onen nový tunel vedoucí severozápadním směrem na něj totiž skutečně narazil. Oproti zavalenému tunelu měl dno zhruba o 8 palců níž a k tomu, aby prošel celou jeho šířkou mu stačilo pouhých 7 stop celkové délky. Byl tak blízko a přitom jim tak dlouho unikal. Nyní se plni optimismu pustili do jeho zkoumání. Prováděli množství vrtů různými směry a došli závěru, že není možné, aby se truhlice dostaly až za jejich tunel, ovšem soudek rozbitý náporem vody, to je něco jiného. Jeho trosky i s vysypaným obsahem se mezi Restallovým tunelem a 118stopou šachtou klidně nacházet mohou. Nicméně prováděné sondy to nepotvrdily. Získali množství vzorků starého dřeva, písku, smíchaného modrého a žlutého jílu, ale z pokladu nic. Jistým omezením bylo, že nemohli postupovat tak daleko jak by si přáli, protože se obávali komplikací, jež hrozily nastat kdyby došlo k podkopání Hamiltonova tunelu. Sondy samozřejmě realizovali i v druhé části zavaleného tunelu směrem k Chappellově šachtě. Tento úsek patrně prozkoumali v celé jeho délce. A výsledek? Žádné truhlice, žádné stopy po pokladu. Restall dospěl k závěru, že se mohly nacházet jedině ve 4 stopách onoho zavaleného tunelu bezprostředně přiléhajících k Chappellově šachtě. Pokud tam při jejím hloubení v roce 1931 skutečně byly, tak proč je tam nyní nenašel? Podle Restalla to lze vysvětlit podzemními tlaky a jediným místem pro uvolnění tlakové energie byla Chappellova šachta. To mohlo vyvolat průnik zeminy skrz prasklé nebo jinak netěsnící bednění. Tento jev Restallovi potvrdil i profesor Hamilton, který každé jaro doplňoval na povrchu několik stop materiálu uniklého z prostoru mezi výztužemi Chappellovy a Heddenovy šachty. Pokud by k tomu po několik desítek let docházelo i v prostoru pod pokladem, mohlo by to mít za následek jeho pokles spolu s jílem a kameny do neznámé hloubky.
- Koncem února začaly být problémy s dopravou mužů i zásob na ostrov neúnosné a tak práce na několik týdnů přerušili.
- Ohledně prodloužení Restallova kontraktu se nic nezměnilo, zato Chappellův přístup ke zmiňovanému podnikateli z Oklahomy ano. Jak se zdálo, nechce s ním nyní podepsat žádnou smlouvu, vyjma té o prodeji ostrova. Pro případ, že by to začalo být aktuální, uzavřel Restall s Chappellem dohodu, podle níž to měl být právě on, kdo dostane šanci jako první.
Restall v podstatě dostal možnost sehnat takového kupce Ostrova dubů, aby v honbě za pokladem mohl pokračovat. Nicméně peníze na pátrání opět docházely a představa shánění ještě dalších finančních prostředků mu zřejmě nedopřávala příliš klidné spaní.
- Protože nebylo jasné, zda se poklad‑vábnička propadl o 2 stopy nebo o 50 stop, nemělo smysl v jeho hledání pokračovat. Náklady by totiž podle Restalla dosáhly takové výše, že by stejná suma víc než postačila k vyzdvižení hlavního pokladu. Ohledně směru pátrání tak následovalo další čelem vzad. Znovu přehodili výhybku a místo za vábničkou se rozhodli vydat za hlavním pokladem. Přesněji řečeno chtěli se za ním vydat. Protože neměli prakticky žádné peníze, nemohli si dovolit provozovat čerpadlo a práce v prostoru jámy pokladů tak nebyla možná. Vrátili se tedy k průzkumu na pláži, snažíc se vyřešit problém se záplavovým systémem, opravovali přístaviště a prováděli potřebnou údržbu.
Snad v tomto období, v souvislosti s pátráním po záplavovém systému, narazili průzkumnými sondami na volné kameny, mezi kterými se nacházelo neobvykle velké množství jemného písku. Byli přesvědčeni, že se jedná o zátopový kanál, kde prostor mezi kameny, původně prost písku, sloužil k přívodu vody do jámy pokladů, zatímco kameny samotné efektivně zabraňovaly zhroucení kanálu. Písek podle všeho pocházel z pláže a jeho přítomnost zde lze považovat za důsledek narušení filtrační funkce umělého pobřeží předchozími hledači.
Zdá se, že aspoň některé z těchto sond provedli mezi jámou pokladů a propadlou jámou. Hloubka v níž narazili na zátopový kanál přitom patrně Restallovy překvapila. Podle všeho byla nižší než předpokládali, protože na jejím základě došli k závěru, že vrty v propadlé jámě z konce 19. století musely zátopovým kanálem projít, aniž by si toho kdo všiml, a hloubka v níž tehdy narazili na vodu tak úroveň zátopového kanálu nepředstavuje, neboť ten se podle nich nachází o něco výše. Na základě rozhovoru s jedním ze svých předchůdců, profesorem Hamiltonem, rovněž změnili názor na hloubku zátopového kanálu, tak jak ji určili roku 1897 v místě 5 dynamitem odpálených vrtů. Profesor Hamilton je přesvědčil, že tehdy onen prostřední vrt nenarazil v hloubce 80 stop na zátopový kanál, ale na pod Smithův záliv vedoucí tunel po OAK ISLAND ASSOCIATION. Jak bylo uvedeno dříve, Restall se už před tím domníval, že prostřední vrt buď zátopovým kanálem prošel nepovšimnut nebo ho zcela minul a tvrzení profesora Hamiltona jeho závěr krásně doplňovalo. Hloubka tunelu i hloubka v níž roku 1897 narazili na vodu se shodovala, ano, tato teorie dává smysl.
- V minulosti bylo různými hledači provedeno hned několik pokusů o přerušení zátopového kanálu, navíc důmyslně vybudované umělé pobřeží Smithova zálivu nemělo být kvůli narušení pátracími pracemi už schopno plnit svou funkci, a přitom voda do prostoru jámy pokladů pronikala dál. Jak je to možné?, kladl si otázku Restall. Postupně začínal být přesvědčen o existenci jakéhosi bypassu, překlenovací drenáže, díky které je prostor jámy pokladů zaplavován i po vyřazení zátopového kanálu z činnosti.
Restall si dokonce pohrával s myšlenkou, zdali jimi nalezený kámen s datem 1704 neměl sloužit k lokalizaci právě překlenovací drenáže. Existenci této vazby se nikdy nepodařilo jednoznačně prokázat ani vyvrátit.
- Restallovi se podařilo přimět Chappella k prodloužení smlouvy do konce roku.
- Během léta přijel na ostrov David MacDonald, reportér připravující článek o hledání tamního pokladu.
- Při kopání na pláži Smithova zálivu objevili pod úrovní terénu cosi připomínajícího prkenné hráze. Skrz jednu z nich procházelo jakési hradítkem vybavené dřevěné koryto tvořené prkny 2 na 14 palců nahoře a dole, a 2 na 4 palce po stranách. Jednalo se vlastně o trubku obdélníkového průřezu se světlostí 4 na 10 palců. V jižní části pláže narazili na rozbité staré nádobí. Leželo v 5 stop hluboké vrstvě zeminy spočívající na vrstvě dlažbu připomínajících kamenů (podle všeho se jedná o tutéž vrstvu popsanou již dříve jakožto položenou přes a obklopující rezervoár, součást umělého pobřeží Smithova zálivu). Pod nimi, v hloubce 6 stop, se nacházel už jen tvrdý jíl. Z nalezených střepů dokázali za pomoci lepidla sestavit do jasně rozpoznatelné podoby talíř a dva džbánky. Bylo tam i mnoho kousků nějakého šálku, které se slepit nepodařilo. Muž a žena navštívivší ostrov (snad jedni ze zvědavých turistů), kteří se podle svých slov v nádobí vyznali, prohlásili, že šálek a jeden ze džbánků pocházejí z Anglie 17. století. Podle Restalla patřily stavitelům záplavového systému.
V souvislosti se Smithovým zálivem Restall také dospěl k názoru, že kesonová stěna z roku 1866 byla pravděpodobně vybudovaná na troskách té z poloviny 19. století, následkem čehož se u ní patrně vyskytly problémy s průnikem vody.
- Finanční situace byla opravdu špatná a tak dál pokračovali v průzkumu pláže. Na provoz čerpadla v prostoru jámy pokladů jednoduše nebyly prostředky.
- Během léta dorazil na Ostrov dubů geofyzik Peter Beamish se svým přítelem, také geofyzikem, Donaldem Barrettem. Po zhruba 2 týdny zkoumali možnosti použití různých zařízení pro detekci v půdě ukrytých anomálií. Barrett byl synovcem Mela Chappella, takže získat povolení pro takovou činnost bylo poměrně jednoduché. Jako nejvhodnější do zdejších podmínek se ukázala být elektromagnetická zařízení. Dosažené výsledky nakonec vedly k rozhodnutí provést podrobný průzkum ostrova příští rok.
- Někdy v polovině října Restall zjistil, že se Chappellovo podnikání dostalo do ekonomických problémů. Konečně mu věci začaly dávat smysl. Nedokázal totiž pochopit, proč Chappell zvažuje prodej ostrova a toto by, podle něj, mohlo být vysvětlení.
- Chappell upřesnil podmínky, za kterých je ostrov na prodej. Požadoval 100.000 $ za pozemky a svá práva na hledání, a 10 % z jakéhokoli objevu.
- Zájem několika velmi bohatých investorů, kteří si přáli podílet se na pátracích pracích, vyvolal inzerát v New York Times, podaný z vlastní iniciativy Karlem Graeserem. Bohužel to žádný užitek nepřineslo. Graeser jednal v dobré víře, ale kvůli neznalosti všech do hry vstupujících faktorů nabízel podmínky, jež, jak mu Restall následně vysvětlil, nebylo možné splnit.
- Nejméně jeden z těch, kdo reagovali na zmíněný inzerát, projevil zájem o koupi ostrova. Ukázalo se, že jde o zprostředkovatele, jenž vyhledával zajímavé investiční příležitosti pro bohaté klienty z Anglie. Nicméně Chappel se odmítl písemně zavázat k prodeji a jednání tak nebyla dotažena do konce.
- V prosinci, snad někdy z kraje měsíce, byla podepsána smlouva s Karlem Graeserem. Zohledňovala však jen částky poskytnuté v letech 1963 a 1964, které nepokrýval kontrakt z 10. července 1962. Žádné další peníze v tuto chvíli do projektu nevložil.
- Restall odjíždí začátkem prosince do Hamiltonu v pokusu sehnat nějaké investory, kteří by poskytli finanční prostředky, jichž se zoufale nedostávalo. Vánoce strávili Mildred, Bobby a Rick na ostrově bez něj.
- Restallovým přicházely dopisy nabízející radu jak postupovat výměnou za podíl na pokladu. Je to reakce na lednové číslo Reader’s Digest ročníku 1965, které se k některým čtenářům dostalo ještě před vánoci 1964. Vyšel v něm článek o Ostrově dubů od Davida MacDonalda, který ostrov navštívil v létě tohoto roku.
- 28. prosince vyšel v Chronicle Herald článek zabývající se Ostrovem dubů.
- Restallovi se opět nepodařilo přimět Chappella k včasnému prodloužení smlouvy a její platnost tak k 31. prosinci skončila.

1965
- Druhý lednový týden se Restall vrátil z Hamiltonu na Ostrov dubů. Jeho tamní mise příliš úspěšná nebyla, podařilo se získat pouze 500 $.
- Lednové vydání časopisu Reader’s Digest, krátce zmíněné u prosince 1964, dostalo svým článkem Oak Island‘s Mysterious "Money Pit" příběh pokladu na Ostrově dubů do povědomí širší veřejnosti. Byla to zestručněná verze jiného článku na to samé téma a od stejného autora, Davida MacDonalda, který vyšel pod názvem The Strange Case of the "Money Pit" v lednovém čísle měsíčníku The Rotarian.
- Reakcí čtenářů přibývalo. Jejich přívalu nebyl, kromě Restallových, ušetřen ani Chappell. Telefonovali mu uprostřed noci, posílali telegramy, psali dopisy. Všichni nabízeli vyřešit záhadu Ostrova dubů. Právě díky množství těchto sebevědomých prohlášení si Chappell uvědomil, že rychlé řešení, ve které doufal, neexistuje. Slib typu "jen já si dokáži s nástrahami záhadné šachty poradit a nikdo jiný" brzy zevšedněl i pro něho.
- Chappellovo rozčarování vyústilo 20. ledna v prodloužení smlouvy s Restallem do konce roku 1965. Mildred, a možná nejen ona, se sice domnívala, že ke zdárnému dokončení projektu potřebují ty roky nejméně dva, ale pořád to bylo lepší než pracovat bez kontraktu, kdy je kdokoli mohl v případě dohody s Chappellem vyřadit ze hry. Všechno to úsilí, čas a peníze, které do pátrání dosud vložili by tak přišly vniveč. Chappell navíc souhlasil s postoupením 30 % částky, kterou za poklad obdrží, Restallovi a ten tak mohl zbytek svého podílu nabídnout novým investorům. Prodej ostrova přestal být aktuální.
- Restall oslovil dvě až tři desítky potencionálních zájemců, ale bez valného ohlasu. To ho přimělo přehodnotit pohled na finanční situaci, kterou už koncem února neviděl tak optimisticky jako v době podpisu smlouvy s Chappellem, kdy v ní nespatřoval větší problém. Kvůli špatnému počasí není možné pokračovat v pátrání a tak se věnují převážně údržbě.
- Zájem o Ostrov dubů vyvolaný médii neopadával. Restallovi obdrželi na stovky dopisů. V jednom z nich, s datem 26. března, je čtenářka Reader’s Digest upozorňuje na článek z říjnového čísla ročníku 1964 tohoto časopisu pojednávající o pařížské kanalizaci, kde problém s prosakováním vody vyřešili zmrazením okolní půdy kapalným dusíkem. Jednalo se o článek Nitrogen ‑ The Marvelous Stuff That Does Nothing, jenž byl zkrácenou verzí článku Nitrogen: Industrial Cinderella, který vyšel 8. srpna 1964 v týdeníku Science News Letter.
Zmrazovací metodu navrhovali i další lidé. Často přitom zmiňovali její úspěšné použití při těžbě potaše v kanadské provinci Saskatchewan. V této lokalitě pronikala do šachet podzemní voda a konvenční dobývací metody si s ní nedokázaly poradit. Velmi to připomínalo situaci na Ostrově dubů. Technici nakonec saskatchewanský problém v 60. letech 20. století vyřešili. Klíčem k úspěchu byl tzv. blairmorský prstenec neboli Blairmore Ring. Jednalo se o z několika mohutných kovových odlitků sešroubovaný prstenec o průměru 5 m, výšce přibližně 1,5 m a váze kolem 28 t. Aby ho bylo možné použít, musela se dočasně zmrazit půda. Poté se vykopala krátká šachta a blairmorský prstenec se do ní vložil. Prstence se postupně vrstvily na sebe, takže vytvářely jakousi obří, po utěsnění jednotlivých segmentů vodu nepropouštějící, do země zapuštěnou trubku sahající do hloubky až několik set metrů (viz obr. 5).
Restall věděl o možnosti zmrazit půdu už dříve. Uvažoval o ní minimálně v roce 1962 v souvislosti s nestabilní půdou v okolí vertikální šachty. Avšak stejně jako tehdy byla i nyní tato metoda s ohledem na jeho rozpočet příliš nákladná.
Některé z dopisů psali technici a bylo evidentní, že vypracování svých řešení věnovali spoustu času a úsilí. Kromě těchto seriózních návrhů přicházeli i naivní. Například obrázek dvou povídajících si mužů uvnitř obří výkopové lžíce, kde byl prostor pro nejméně 10 osob stojících vedle sebe a dalších 10 na jejich ramenou. Nebo další z této kategorie, který navrhoval jít vstupním tunelem (který, pokud tam někde je, dosud nebyl objeven), postavit se přímo pod jámu pokladů a zatáhnout za železnou desku (jejíž existence nebyla nikdy jednoznačně prokázána) směrem k sobě; k obrázku znázorňujícímu poklad spočívající na oné železné desce pak byla připsána instrukce: "Táhněte dolů a držte se stranou"...
Někteří z pisatelů chtěli za své služby dostat zaplaceno, jiní se jen snažili pomoci. Byli mezi nimi i tací, co nabízeli, že budou na ostrově pracovat zdarma.

Obr. 5 - Blairmorský prstenec (Blairmore Ring); montáž (vlevo) a památník (vpravo)

- Než skončila zima, prošli si Restallovi klasickou ponorkovou nemocí. Život pohromadě po tak dlouhou dobu a na tak malém prostoru jim prostě občas přerůstal přes hlavu. Pak se hádali i kvůli maličkostem.
Svou roli v tom nejspíš sehrál také fakt, že Restallovi jakoby v té době záleželo pouze na hledání pokladu. Vlastně tím byl doslova posedlý. Všechny peníze vložil do pátrání a na nic jiného, snad kromě jídla, už nechtěl dát ani cent. Zdá se to jako logický a pochopitelný krok, ale pro ostatní členy rodiny, především pak pro Milred, to rozhodně nebylo příjemné. Už tak dost spartanská realita pobytu na ostrově se tímto přístupem představám normálního života té doby ještě více vzdalovala.
- (Není zcela jasné, kdy k této události došlo.) Během jara se na Ostrov dubů vrátil Laverne Johnson, aby po 3leté pauze pokračoval v pátrání po skrýši, která je podle něj situovaná mimo jámu pokladů.
Výchozím bodem průzkumu byla šachta vyhloubená při Johnsonově poslední expedici roku 1962. V souladu s analýzou tehdejšího nezdaru bylo nyní primárním cílem objevit původní přístupový tunel vedoucí podle Johnsonova přesvědčení z jámy pokladů někam do prostoru oné šachty. Pokud měl Johnson s teorií geometrického kódu a jeho výkladem pravdu, dával mu nový přístup mnohem větší šanci na úspěch. Stačilo nalézt tunel a ten už by je přivedl až k pokladu.
Johnson se zavázal provést sérii průzkumných vrtů s tím, že nalezne-li něco významného, dostane k dispozici finanční prostředky pro pokračování v pátrání takovým způsobem, jaký bude považovat za vhodný.
S vrtáním začali zhruba 20 stop od šachty, lehce mimo předpokládanou trasu přístupového tunelu. Vzhledem k ročnímu období byla půda nasáklá vodou. Když dosáhli hloubky 27 stop, hrozilo, že vrták uvízne v blátě. Zastavili ho, ale kompresor zůstal spuštěný. Vzduch, kterému bláto nedovolovalo proniknout kolem vrtáku na povrch, mizel neznámo kam. Po chvíli Johnson přešel k oné 3 roky staré šachtě. Když odstranil jedno z prken, jež ji zakrývaly, uviděl ve vodě, která do ní pronikla, vír o průměru téměř 2 stopy. Nemohli uvěřit svým očím. Kde se tam ten vír vzal? Vždyť půda byla v této oblasti tak tvrdá, že při hloubení šachty museli použít dynamit! Že by vzduch dokázal touto formací proniknout, se nezdálo příliš pravděpodobné. A přece tam byl. Jeho vyvěrání skrz vodu v šachtě dokonce pokračovalo celou třičtvrtěhodinu poté, co vypnuli kompresor. Jakoby nahnali velké množství vzduchu do nějakého podzemního prostoru, a ten pak odtamtud postupně unikal ven.
Celkem provedli na 40 vrtů. Většinu z nich v rámci pátrání napříč předpokládanou trajektorií přístupového tunelu. Promáčená půda jim však v podstatě znemožňovala proniknout do potřebné hloubky. Kvůli blátu hrozilo uvíznutí vrtáku a tak se ve většině případů nedostali dál než jen do zhruba 30 stop. To samozřejmě nemohlo stačit, neboť přístupový tunel by určitě vedl pod úrovní hladiny oceánu a ta se v předpokládané době ukrývání pokladu nacházela kolem 46 stop pod povrchem. Vzduch vháněný kompresorem často ukazoval na spojení vrtů s šachtou, ale i vrtů navzájem. Na vzdálenosti jakoby přitom nezáleželo, ta někdy dosahovala až 100 stop.
Jednou, poté co pronikli do hloubky 27 stop, došlo k ucpání vrtáku. Když obsluhující technik vrták za účelem vyčištění vytahoval nahoru, neúmyslně jeho 20 stop dlouhou část upustil, a ta zmizela zpátky v díře. Měla by se tedy nacházet zhruba 7 stop pod povrchem. To za normálních okolností nepředstavuje žádný problém. Stačí ztracený konec odkrýt, našroubovat další tyč a celek pak jednoduše vytáhnout ven. Jenže následné kopání proniklo až do hloubky 9 stop a vrták stále nikde. Díra samotná během záchranného výkopu zmizela, po vrtáku jakoby se slehla zem. Že by se propadl do onoho hledaného tunelu? Aby to vůbec přicházelo v úvahu, musel by zůstat prostupný. Johnson se přitom, nehledě na možnost závalu, přiklání spíš k názoru, že tunel, jehož rozměry neočekává větší než u zátopového kanálu, byl po uložení pokladu do skrýše úmyslně opět zasypán.
Jak podle Johnsona ukázala praxe, měli v daných podmínkách použít raději jemnější vrtací zařízení. S tím už se ale nedalo nic dělat. Nyní, po vykonání vrtů, byli na řadě investoři. Jenže těm podle všeho nepřipadaly výsledky, kterých se podařilo dosáhnout, dostatečně přesvědčivé. Každopádně k poskytnutí prostředků, aby mohly operace pokračovat, nedošlo. Johnsonova expedice skončila. Příležitost k dalšímu pátrání na Ostrově dubů už nikdy nedostal.
- Navzdory kritické finanční situaci, která byla tak špatná, že jim během jara Restallův přítel, Fred Sparham, opakovaně vypomáhal posláním několik desítek dolarů, pokračovali v pátrání. Na pláži Smithova zálivu se pustili do nové šachty. Při jejím hloubení, nedlouho po zahájení prací, údajně narazili na kořeny dubu a žaludy.
- V polovině května přišla významná finanční injekce, nový investor vložil 2.000 $. Restall měl slíbeny ještě další částky od jiných investorů, a i kdyby je nakonec neobdržel všechny, byl nyní přesvědčen, že to bude na financování pátrání stačit. Poplatil dluhy a vše najednou vypadalo optimističtěji.
Zhruba od průzkumu spirálovité šachty si Restallovi v podstatě byli jisti kde hledat hlavní poklad. V tomto roce, poté co vyřadí z provozu zátopový kanál, měli v úmyslu se k němu prokopat. Až dosud jim v tom bránil nedostatek peněz, ale nyní se zdálo, že konečně nastal čas, kdy svůj plán budou moci realizovat.
- A mělo být ještě lépe. Geolog Robert Dunfield z Canoga Parku, Kalifornie, kterého problematika Ostrova dubů zaujala po přečtení novinového článku na toto téma už jako chlapce, se sice nejdříve obrátil na Chappella v naději, že pro sebe získá kontrakt na rok 1966, ale ten už patrně plánoval svěřit pátrání v tom roce někomu jinému. A tak, aby se dostal do hry, kontaktoval Dunfield nakonec Restalla s nabídkou spolupráce. Chtěl provést přesné zaměření lokality a navrhoval použít víceramenný drapák pro práci v prostoru jámy pokladů a k zadržení vod oceánu štětovou stěnu. Pro Dunfielda byl problém čas, nikoli peníze.
Není zcela jasné, jestli zmíněná štětová stěna měla být vybudována ve Smithově zálivu, aby tam plnila funkci kesonové stěny, nebo kolem prostoru jámy pokladů, kde by vyřadila z provozu záplavový systém jeho přehrazením. Ať tak či tak, jednalo se pouze o plán předložený Restallovi, nikoli o skutečně provedené práce.
- 15. července podepisují Restall a Dunfield smlouvu. Dunfieldova investice 5.000 $ je vložena na bankovní svěřenecký účet, přičemž kontrakt zahrnuje opci na dalších 5.000 $.
- Restall už nehledal zátopový kanál, o němž se domníval, že není v provozu, ale překlenovací drenáž, respektive místo, kde by ji mohl přerušit. Nakonec za tím účelem začali pracovat na nové jámě. Nacházela se za vertikální šachtou směrem do vnitrozemí ostrova, přímo na cestě spojující prostor jámy pokladů se Smithovým zálivem. Objevili přitom žaludy, velmi silné dubové dřevo i kameny. Všechny indicie naznačovaly, že jsou na správném místě.
- Zhruba v té době se objevil další zájemce s nabídkou investice 5.000 $, podnikatel z Floridy, Dan Blankenship. Byl však Restallem odmítnut s tím, že k dokončení prací už další peníze nepotřebuje. Finance, jak se zdálo, přestaly být hlavním problémem.
- Počátkem srpna dosáhla jáma i s výztuží hloubky kolem 17 stop a výsledky vrtů naznačovaly, že v 62 stopách se skutečně nachází překlenovací drenáž.
V souvislosti s tímto pátráním po překlenovací drenáži se záznamy zmiňují o jakémsi měkkém materiálu. Pravděpodobně je to popis půdy ve které se pohybovali. Měkká neudusaná zemina naznačuje, že tam pracoval už někdo před nimi.
- Na ostrov byl dopraven buldozer. Bobby do svého deníku zaznamenal přesnou polohu navrtaného kamene na pláži, aby, po té co buldozer vykoná svou práci, mohl být vrácen na původní místo. Pátrání nabíralo na obrátkách a podle všeho se schylovalo k finálnímu útoku na tajemství Ostrova dubů.
- Za účelem uvolnění dalších procent z pokladu pro nové investory se David Tobias vzdal podílu, jenž mu připadl za jeho výdaje na provoz dieselgenerátoru zhruba z před dvou let.
Podobně i Fred Sparham souhlasil se snížením svého procentního podílu z 12,5 % na 10 %. Tyto události jsou poněkud v rozporu s Restallovým tvrzením, že už další peníze nepotřebuje. Možná se ale jednalo o některé z částek, které měl slíbeny už před tím, než podepsal smlouvu s Dunfieldem, a tito váhaví investoři se pod dojmem finišujících příprav odhodlali přidat právě nyní.
- Ve stejný den, kdy dal Tobias k dispozici kvůli novým investorům část svého podílu, 10. srpna, se po zhruba roce vrátil na Ostrov dubů geofyzik Peter Beamish. Spolu s ním se expedice účastnilo 19 studentů Phillips Academy, školy, na níž Beamish vyučoval. S organizací mu pomáhal jeho učitelský kolega Richard Barber. Každý z chlapců přispěl na pokrytí nákladů částkou 215 $ a v případě úspěchu měl nárok na podíl z pokladu.
Beamish věřil, že je třeba hledat jinde než v tzv. jámě pokladů. Z toho důvodu hodlal provést geofyzikální průzkum ostrova. Pro tento úkol byli vybaveni následujícími druhy zařízení: detektor kovů (pro hledání mincí na pláži apod.), přenosný magnetometr a 2 typy elektromagnetických přístrojů, z nichž první měl rámcově vymezit oblast zájmu, ten druhý (s mnohem menším dosahem) pak určit přesnou polohu pro kopání. Kromě toho chtěli prozkoumat i okolní vody. Počítalo se tedy rovněž s potápěním.
- Hned příští den zahájili pátrání. Zmíněné zařízení pro rámcový průzkum zatím ještě neměli k dispozici a tak začali prohledáváním pláže a nejbližšího okolí tábora, který si na ostrově zřídili. Za méně než hodinu objevili s pomocí detektoru spousty kovových objektů. Kromě plechovek a lahvových uzávěrů to byly i hřebíky a další předměty, které podle Beamishe naznačovaly přítomnost vraku nějaké lodi.
- Na místo dorazil Donald Barrett, synovec Mela Chappella, aby se připojil k Beamishově expedici. Zařízení pro rámcový průzkum přivezl s sebou. Každá z jeho dvou obruč připomínajících cívek byla schopna propátrat okolí v okruhu 60 stop. Bylo proto rozhodnuto od břehu ke břehu prosekat napříč ostrovem v intervalu 100 stop rovnoběžné průzkumné pásy, z nichž pak probíhalo samotné měření. Tím byla daná oblast pokryta kompletně, bez hluchých míst.
- Povzbuzeni slibnými nálezy z pláže spustili i potápěčskou část Beamishovy expedice. Jen v řádu hodin byla při průzkumu mořského dna nalezena kotva, několik kusů porcelánu neurčitého stáří a snad i kovové obruče.
- Rámcový elektromagnetický průzkum objevil západně od bažiny, poblíž dubu, který popsali jako nejstarší na ostrově, významnou anomálii. Nasazení magnetometru je však nepřivedlo k pokladu, jak doufali, ale ke 2 kamenům z nedaleko stojící staré zdi. Jeden byl z magnetovce a druhý obsahoval železo. Pokračovali nicméně v pátrání a ve vzdálenosti pouhých 20 stop od zmíněného dubu zaregistroval magnetometr další anomálii. Následující den, 14. srpna, zbavili terén porostu. Měření přesnějším elektromagnetickým zařízením ukázalo na 2 místa vzdálená od sebe 6 stop. Nyní přišly na řadu lopaty a krumpáče.
- Restallovi hloubili za pomoci buldozeru příkop na pláži. Postupně se dostali do hloubky kolem 13 stop. Pak do něj pronikla voda.
Špatné znamení? Ne nutně. Byl to důkaz, že onu překlenovací drenáž lokalizovali a také, že je stále funkční. Stačí ji vyřadit z provozu a cesta k pokladu bude otevřena.
- Pak, 17. srpna, došlo k šokující tragédii. Restall byl připraven k cestě na pevninu, kde potřeboval vyřídit nějaké záležitosti v bance. Pohledem ještě zkontroloval jak postupuje čerpání vody v jámě na pláži. Údajně se jednalo o nejnovější šachtu, snad vyhloubenou v době, kdy měli na ostrově k dispozici buldozer. Dosahovala rozměrů 10 na 30 stop a byla kolem 27 stop hluboká. Z ničeho nic Restall do jámy spadl. Bobby, vidouc to, spěchal, aby mu pomohl. Spadl do ní také. To samé potkalo ještě Karla Graesera, který tam shodou okolností byl na jedné ze svých spontánních návštěv, Cyrila Hiltze, Andrewa Demonta (bratrance Cyrila Hiltze) a Leonarda Kaizera. V tu chvíli byly v šachtě 3 až 4 stopy vody. Ricky běžel, aby sehnal pomoc u Beamishovy expedice. Část chlapců pracovala na anomálii, další se zabývali přípravou terénu. Obě skupiny se, každá tou nejkratší cestou, hnali do Smithova zálivu. Dorazili tam téměř současně. Podle Beamishova odhadu uběhlo od nehody zhruba půl hodiny. Zdálo se, že z nějakého důvodu není možné v šachtě normálně dýchat. Měli sice v táboře akvalung z potápěčské výbavy, ale nedokázali by se vrátit dřív než za 12 minut. Tolik času ti dole neměli. Bylo nutné jednat okamžitě. Edward White, požárník z Buffala, stát New York, navštívivší ostrov se svou rodinou, si uvázal kolem obličeje provizorní roušku a nechal se spustit dolů do jámy. Leonard Kaizer spadl přes trám a díky tomu zůstal nad vodou. White kolem něj upevnil lano a zachránci na povrchu ho vytáhli ven. Ač u ústí šachty v podstatě nic cítit nebylo, tak z bahnité vody na dně vycházel zdrcující hnilobný zápach. White se ze všech sil snažil neztratit vědomí. Přesto dokázal vyprostit i Andrewa Demonta, rovněž zaklesnutého mimo dosah vody. Pak pochopil, že další už zachránit nedokáže. Ten den zemřeli čtyři lidé: Karl Graeser, Cyril Hiltz, Restall a jeho syn Bobby. Pátrání Restallových po pokladu Ostrova dubů skončilo.
Pozdější pitva stanovila jako příčinu smrti utonutí. Plyn, který unikal z šachty a způsobil, že upadli do bezvědomí, se identifikovat nepodařilo. Svědci jeho odér shodně přirovnávali k zápachu zkažených vajec. Jimmy Kaizer, který s Restallem na ostrově během let mnohokrát pracoval a účastnil se vyprošťování těl z šachty, popsal jak zápach ulpěl na jeho šatech a nebylo možné se ho zbavit ani opakovaným praním. Přibližně po roce, když nepříjemný odér stále odolával veškerým pokusům Kaizerovy ženy ho odstranit, ono oblečení vyhodili. Nikdo původ zmíněného plynu nezná, ale má se za to, že se jednalo o přírodního jev uvolněný kopáním osudové šachty. Někdy se sice uvažuje také o zplodinách spalovacího motoru čerpadla, ale minimálně vzhledem k popisu očitých svědků se to nezdá být příliš pravděpodobné. Ať za oním plynem stálo cokoli, s jistotou všechny přiotrávil a ti poté, už bezvládní, utonuli ve vodě na dně šachty. Restall a Bobby byli pohřbeni na malém anglikánském hřbitově Western Shore Cemetery.
Kromě projevů soucítění se někteří lidé snažili Mildred pomoci také penězi. Mezi nimi byl i Dan Blankenship, floridský podnikatel, kterého Restall odmítl, když se chtěl připojit k pátrání. Přicházely rovněž vzkazy od můžů nabízejících Mildred spolupráci na dalších pracích nebo žádajících o informaci na koho se mají obrátit, aby mohli zahájit svou vlastní honbu za pokladem. Ještě dalších 10 let se trousily dopisy od lidí, kteří chtěli vědět jak pátrání pokračuje popřípadě nabízeli, výměnou za procentní podíl, svoje vlastní řešení.
Tragická událost sice znamenala konec pátrání Restallových po faktické stránce, ovšem z právního hlediska tomu bylo jinak. Restallův kontrakt s Chappellem, platný do konce roku 1965, přešel na hlavního vykonavatele pozůstalosti, jeho ženu Mildred. Situace se pro investory vyvíjela krajně nepříznivě. Restall, muž do jehož schopností vkládali své naděje, byl po smrti, pátrání na ostrově, tedy nezbytná činnost pro to, aby se jim jejich investice vůbec mohla vrátit, paralyzováno, a před nimi 4 měsíce po jejichž uplynutí s největší pravděpodobností už své peníze nikdy neuvidí. Někteří z investorů tak došli k závěru, že pátrání musí pokračovat okamžitě.
- I přes tragický konec Restallova pátrání a hrůzný zážitek, který to nepochybně pro všechny zúčastněné znamenalo, zůstala Beamishova expedice na ostrově a pokračovala v průzkumu. Když v místě oné anomálie poblíž nejstaršího dubu dosáhli hloubky 4 stop, rozhodli se zpřesnit její polohu. Jenže 12 měření provedených během 3 minut překvapivě nedospělo k průkaznému výsledku. Něco bylo špatně. Nakonec za příčinu označili kovové zakončení zipu Beamishových kalhot. To vedlo k poněkud úsměvné situaci, kdy aby nadále nedocházelo k nežádoucímu ovlivňování elektronických obvodů měřícího zařízení, prováděl další průzkum ve spodním prádle.
- Jak se jáma v místě anomálie stávala hlubší, mohlo v ní pracovat stále méně chlapců najednou. Několik z nich proto bylo požádáno, aby s využitím detektorů kovů provedli průzkum nedaleko ruin Gravesova domu. Objevili při něm na několik kusů rozbitá stará kamna. Po vyjmutí ze země se jim je podařilo složit a dokonce i uvést do provozu.
- Čas vymezený pro expedici se chýlil ke konci a anomálie stále nevydala své tajemství. Poslední den před odjezdem proto Beamish pronajal buldozer. To postup prací samozřejmě urychlilo a odpověď na otázku co způsobuje onu odchylku měřícího přístroje nakonec dostali. Zjištění, které učinili, je ale nepotěšilo. Narazili totiž na naleziště vodivého sulfidu. Žádný poklad, žádný historicky zajímavý artefakt. Zklamání bylo obrovské. Nicméně 3 chlapci se ještě rozhodli provést poslední průzkum na Gravesově pozemku. Tento zoufalý, chtělo by se říci zbytečný, pokus nakonec tak trochu nečekaně vedl k zajímavému nálezu. Při pátrání na pláži u starého Gravesova přístaviště objevil Amos Galphin silnou krustou pokrytou minci. Nadšení všech neznalo mezí, ovšem bylo už pozdě, čas vymezený jejich průzkumu se naplnil. S myšlenkami na návrat příští den Ostrov dubů opustili, Beamishova expedice pro tento rok skončila.
Bostonský specialista, firma J. J. Teaparty, dokázal navzdory silné korozi minci identifikovat. Byl to španělský maravedí z roku 1598.
Během svého pátrání nalezli přes 300 kovových předmětů. Kromě těch již zmíněných to byli například sekerové hlavice, z nichž největší, silně zkorodovaná, měla rozměry 5 na 9 palců, pilníky nebo stará pouta.
- Druhá, hlavní expedice musela naopak, navzdory tragédii, která ji nedávno postihla, svou činnost co nejdříve znovu zahájit. Došlo ke schůzce Mildred, Lee, Douga, Dunfielda, Sparhama a dalších dvou investorů v kanceláři Restallova právníka v Halifaxu. Dunfield, jako jediný z těch co byli do pátrání na ostrově zapojeni, projevil zájem o vedení operací. Prohlásil, že pokud ho pověří řízením, bude pokračovat přesně stejným stylem jako pracoval Restall, s maximálním důrazem na zachování ostrova. Navzdory některým nestandardním okolnostem, kdy například právník zastupoval jak Mildred, tak Dunfielda, což v podstatě představuje střet zájmů, nebo faktu, že vše projednávané bylo evidentně s protistranou Restallových domluveno předem, se zdálo být Dunfieldovo převzetí kormidla logickým a pravděpodobně jediným schůdným plánem. Nakonec tedy souhlasili.
Kromě jiného ukládala smlouva Dunfieldovi povinnost vynaložit veškeré úsilí k získání prodloužení existujícího kontraktu v Restallově jménu, a zakazovala mu uzavřít smlouvu týkající se ostrova v jeho vlastním jménu po dobu 5 let. Ohledně samotného pátrání pak stanovila, že ho může vést jakýmkoli způsobem, který uzná za vhodný.
Dunfield rovněž na schůzce nastínil podmínky svého kontraktu s Restallem. Nejednalo se pouze o rozdělení pokladu, Dunfield měl také právo na 2,5 % zisku plynoucího z médií. To se vztahovalo i na aktivity Mildred. I když se tento bod nakonec ukázal jako bezpředmětný, protože by vstoupil v platnost pouze v případě objevení pokladu pod kontraktem mezi Restallem a Chappellem, byla z něj Mildred velmi sklíčená. Chápala to jako test loajality a její manžel v něm neobstál. Byl to další důkaz toho, jak hluboce se Restallovi dostal poklad Ostrova dubů pod kůži.
Schůzka se také dotkla otázky Mildrediny nejbližší budoucnost. Poměrně překvapivě se rozhodla žít spolu s Rickym dál na ostrově. Jednou, během jejich nepřítomnosti, někdo odcizil nějaké Restallovo nářadí a všechna rodinná fotoalba. Zůstaly jim jen fotografie v Bobbyho vlastním fotoalbu a ty, které měl Restall vyhotoveny dvakrát. Později z Ostrova dubů odešli. Nebylo to ale nikam daleko, usadlili se ve Western Shore, jen 2 km vzdálené vesničce na pobřeží.
- Předpokládalo se, že tato fáze pátrání bude velmi nákladná. Kvůli udržení operací v chodu, poskytli část Restallova podílu na pokladu novým investorům.
Ani Dunfield, který co se výdajů týče rozhodně nebyl tak opatrný jako Restall, nezůstal dlouho pozadu a brzy uplatnil svou opci na vložení dalších 5.000 $. Podle Dunfieldova vyjádření jsou v této době hlavními podílníky, kromě jeho samého, ještě další tři investoři: Jack Nethercutt (Beverly Hills, Kalifornie), G. R. Laperle (Bakersfield, Kalifornie) a Restallem odmítnutý Dan Blankenship (Miami, Florida).
- Pomocí buldozerů připravoval Dunfield povrch ostrova na příjezd obrovského rypadla, které měl v úmyslu při hledání pokladu použít. V oné přípravě údajně zarovnal a o několik stop snížil okolí jámy pokladů, přičemž přebytečnou zeminu nahrnul na pláž Smithova zálivu.
Parametry rypadla, hmotnost 70 t a délka ramena 90 stop (27,5 m), byly skutečně úctyhodné (někdy se uvádí hmotnost 100 t a objevuje se také patrně zmatečná informace 50 stop ohledně délky ramena). Vybaveno na laně zavěšenou svěrnou lžící dokázalo toto zařízení údajně vykopat díru o průměru 100 a hloubce 200 stop. Při ideálních podmínkách pak bylo schopno přemístit na 600 m³ za hodinu. Takovémuto vybavení nemůže, a tím si byl Dunfield opravdu jistý, záhada Ostrova dubů odolat.
- Nahrnutí zeminy do Smithova zálivu samozřejmě znamenalo zkalení vody v této oblasti. Jenže pří následném čerpání z jámy pokladů dostali vodu křišťálově čistou. Podle všeho tam tedy musela pronikat odjinud.
- V říjnovém čísle časopisu The Atlantic Advocate vyšel článek zabývající se Ostrovem dubů. Kromě jiného tam byla poměrně široce vysvětlena teorie, proč by jáma pokladů neměla být dílo vytvořené člověkem, nýbrž pouhá hříčka přírody. Překlad si můžete přečíst po kliknutí zde (soubor PDF).
- Dopravit zmíněné ocelové monstrum po vodě se ovšem ukázalo jako problém. Vybudovali proto násep spojující Ostrov dubů s pevninou. Dokončen byl 17. října, po 10 dnech práce. Přístup na ostrov, a to nejen pro techniku, se tím podstatně zjednodušil. Dunfield nyní předpokládal, že k vyřešení záhady nebude potřebovat víc než 3 týdny. Přestože každý z jeho předchůdců byl přesvědčený o svém úspěchu a všichni nakonec odešli poraženi, jsme znovu namísto pokory a opatrných prohlášení svědky bezbřehého sebevědomí. V tomto případě to ovšem lze částečně pochopit, neboť do pátrání měla být zapojena mechanizace v míře jako nikdy předtím.
Dunfield údajně arogantně odmítl Fredericku Nolanovi, majiteli části pozemků a dalšímu rozkrývači místní záhady v jedné osobě, povolit nový násep používat. I přes spojení ostrova s pevninou tak Nolan dál zůstal odkázán pouze na přepravu lodí.
- Na rozdíl od Restalla Dunfield věřil v existenci druhého zátopového kanálu a tak ve snaze o jeho přerušení poslal rypadlo pracovat na jižní břeh ostrova. Původně předpokládal, že to zabere jen několik dní, ale akce se nakonec protáhla na zhruba 2 týdny. Vyhloubili přitom na 200 stop dlouhý a kolem 20 stop (někdy se uvádí 15 stop) hluboký příkop. To vedlo k objevu šachty o průměru 8 stop nacházející se přibližně 25 stop jižně od kamenného trojúhelníku. Šachta se zdála být někým znovu zasypána. Jasně zřetelný kruhový tvar jejího průřezu a na stěně dokonce patrné stopy nástroje, snad krumpáče. Nebylo pochyb, kdosi tam kopal už před nimi. Protože šachta nebyla opatřena výztuží a jelikož podle dostupných informací nikdo z předchozích hledačů v této oblasti dosud žádné výkopy neprováděl, zdálo se, že je to dílo původního stavitele. Bez jakýchkoli nálezů postupovali až do hloubky 54 stop (někdy se uvádí hloubka přes 40 stop). Tam usoudili, že se dostali na dno šachty a tak v dalším hloubení už nepokračovali. Jakoby původní stavitel práci na šachtě ukončil, aniž by ji s čímkoli propojil. Přestože žádné konkrétní důkazy o existenci zátopového kanálu na jižním břehu ostrova nenalezli, domnívali se, že vzhledem k rozsahu provedených prací ho určitě, pokud tam někde je, úspěšně zablokovali.
Kdyby přesto voda do prostoru jámy pokladů pronikala, byli připraveni nasadit čerpadlo schopné objemového výkonu na 400 000 litrů za hodinu.
Dunfield údajně nalezl kámen s vyrytými písmeny DH. Není však zcela zřejmé, jestli k tomu došlo v souvislosti s pracemi na jižním pobřeží nebo jinde na ostrově, a dokonce ani to, zda se tak nestalo ještě v době kdy se účastnil pátrání spolu s Restallem. Písmena DH přitom nápadně připomínají iniciály jednoho z hledačů 1. poloviny 20. století, Heddena (G. D. H.). Samotný kámen tedy s původním stavitelem jámy pokladů možná vůbec nesouvisí. Jisté tak je pouze to, že k nálezu došlo nejpozději v říjnu tohoto roku.
- Násep vybudovaný v polovině října měl spojovat Ostrov dubů s pevninou pouze dočasně, aspoň v tom smyslu se tehdy Dunfield vyjadřoval. Ovšem 2 týdny po jeho dokončení to už vidí jinak. Ke změně názoru ho přimělo na 1000 turistů pokusivších se od té doby dostat na ostrov, aby si prohlédli výkopy. Podle Dunfielda si lidé přejí násep zachovat, po dokončení prací by tedy nemusel být odstraněn a z ostrova by se tak mohla stát atrakce pro turisty.
Z náspu nicméně rozhodně nebyli nadšeni všichni. Turistům sice vyhovoval, ovšem například místní rybáři kvůli němu Dunfielda doslova nenáviděli. Buď jak buď, násep nakonec zůstal a spojuje Ostrov dubů s pevninou dodnes.
- Po víceméně přípravných pracích na jižním pobřeží přesunuli počátkem listopadu rypadlo k hlavní oblasti svého zájmu, jámě pokladů.
Měli v úmyslu na veškerý materiál pocházející z hloubky větší než 140 stop použít třídící zařízení, které za pomoci vody oddělí hlínu od kamenů a dalších objektů. Dunfieldovým záměrem bylo dostat se na úroveň 155 stop, přičemž rozhodně nepředpokládal, že půjde dál než do 180 stop hloubky (pokud ovšem nenaleznou něco zajímavého, samozřejmě).
- Bezprostředně na sever od Chappellovy šachty objevili dobře čitelnou 1/2 až 2/3 průřezu původní jámy pokladů. Podle Dunfielda nalezli během výkopových prací kousky starého dubového dřeva a další blíže nespecifikované artefakty. Navzdory mechanickým problémům, především s čerpadlem a rypadlem, se jim ještě před koncem listopadu podařilo proniknout do hloubky 152 stop. Nacházeli se pouhé 3 stopy od původního cíle. Bylo to však neskutečně drahé pátrání. Každý den stál Dunfielda, podle jeho vlastního odhadu, kolem 2.000 $. V souvislosti s touto fází operací se někdy objevují spekulace, že 2denní déšť způsobil zhroucení výkopu. Dunfield to však rezolutně popřel slovy: "Jáma je ve vynikající kondici." a dodal: "Stěny drží přesně tak, jak jsme očekávali."
- Práce pokračovaly dál, ovšem pod onou úrovní 152 stop se nacházely vrstvy smrkového a dubového dřeva, které proniknutí do větší hloubky poněkud komplikovaly.
- Koncem listopadu vydal Dunfield pro investory stavovou zprávu. Důvody k optimismu rozhodně neposkytovala. Podle ní se v prostoru jámy pokladů dosud nepodařilo dosáhnout požadované hloubky a práce obecně neprobíhaly tak rychle, jak se očekávalo. To vedlo ke kritické finanční situaci. Zpráva uváděla, že od chvíle, kdy Dunfield převzal vedení operací, se připojili někteří noví investoři a do pátrání bylo investováno víc než 60.000 $. Další procenta z pokladu už na prodej nebyly a tak 4 hlavní investoři dali dohromady, a vložili do pátrání, něco málo přes 27.000 $ (není zcela jasné, zda je tato suma započítána v oněch investovaných 60.000 $ nebo jestli to jsou peníze navíc) bez nároku na navýšení svého podílu. Částka jim měla být vyplacena zpět přednostně po nalezení pokladu. Asi jedinou pozitivní informací z celé stavové zprávy tak bylo oznámení, že se Dunfieldovi podařilo prodloužit Restallův kontrakt do 31. srpna 1966.
Kvůli zmíněné špatné finanční situaci byli dřívější investoři požádáni, aby, po vzoru Tobiase a Sparhama, vrátili část svého podílu na pokladu k dalšímu prodeji. Hodně z nich souhlasilo.
- Na samém konci listopadu se objevily další problémy s technikou, tentokrát s dieselgenerátorem. Během vynuceného krátkodobého přerušení pátracích prací aspoň upravili svěrnou lžíci rypadla tak, aby se jim snáze překonávala ona zmíněná bariéra z navrstveného dřeva.
- 1. prosinec byl na Ostrově dubů opravdu hektický. Podařilo se jim proniknout hloub o další 4 stopy, ovšem zrevidované propočty stanovily dosaženou hloubku na pouhých 140 stop namísto dříve uvažovaných 152. Do jámy byla rovněž spuštěna kamera (není zcela jasné, zda to bylo před anebo po onom prohloubení o 4 stopy). Nevedlo to sice k žádnému novému objevu, ale její záběry aspoň ukázaly, že se výkop nachází v dobrém stavu. Patrně také právě v tento den (možná dříve, ale rozhodně ne později) vynesli nahoru ručně otesanou kládu, o které se přítomný odborník domníval, že by to mohla být tsuga (neboli jedlovec), což je dřevo nepocházející z této oblasti. Dunfield o tomto nálezu prohlásil: "To musela být původní podlaha." Intenzivně pracovali i na vyřešení problému s diesegenerátorem, který byl potřebný pro ponorné čerpadlo a noční svícení. Noc z 1. na 2. prosince totiž představovala poslední příležitost objevit něco významného ještě před přerušením operací kvůli plánovanému odjezdu rypadla, u kterého vypršela doba pronájmu a jeho majitel ho nyní potřeboval jinde.
- 2. prosince rypadlo z ostrova skutečně odjíždí. Vědí, že nové, podle Dunfielda ještě větší než to původní, nedorazí dříve jak za 4 dny, jámě pokladů se tak dostalo krátkého oddechu.
- Nové rypadlo nakonec dorazilo na ostrov 7. prosince. Jeho uvedení do provozu zabralo další zhruba den. Hmotnost stroje byla tentokrát 80 t a délka ramena 90 stop (někdy se uvádí délka ramena 100 stop).
- Jenže problémy nepřestávaly. Ještě do poloviny prosince došlo ke zhroucení stěn výkopu, převážně z oblasti okolo 110 stop hloubky, přetržení lana, jehož oprava znamenala zdržení o více jak 12 hodin, a práci jim rovněž zkomplikoval déšť. Přesto se jim podařilo vyjmout kolem 30 stop zeminy. To ale nestačilo. Nedokázali se dostat ani na úroveň před oním zhroucením, natož aby pokročili dále. Výkop nyní dosahoval hloubky zhruba 130 stop.
- Ještě před vánoci nepatrně pokročili, když v prostoru jámy pokladů pronikli do přibližně 137 stop. Objevili přitom stará vrtací pouzdra, o nichž byli přesvědčeni, že jsou pozůstatkem pátracích prací z konce 19. století, a blíže nespecifikované porcelánové nádobí.
- Přes původní slib pracovat i přes vánoční svátky, to nakonec obsluha rypadla, navzdory Dunfieldovu upozornění, že znovu dojde k zaplnění výkopu, odmítla.
- Bohužel došlo k naplnění Dunfieldových slov. S přispěním deště a částečné oblevy se nekompaktní půda tvořící stěny výkopu, jehož průměr v té době dosahoval 50 stop, sesula a nastavila jeho hloubku na 112 stop. Nehledě na déšť pronikala voda do jámy rovněž zespodu, takže vyřadit záplavový systém z provozu se podle všeho, navzdory pracím na jižním břehu ostrova zpřed 2 měsíců, stále nepodařilo.
- Opět se pustili do vybírání zeminy a ještě před koncem roku patrně dosáhli hloubky 124 stop. Vykázaný pokrok Dunfielda rozhodně neuspokojil, komentoval ho slovy: "Podle mě to jde příliš pomalu."
- Zřejmě poslední den roku dorazila na Ostrov dubů další technika, 22tunové mobilní rypadlo s ramenem o délce 34 stop. Mělo být nasazeno na jižní pláži ostrova, kde se chtěl Dunfield znovu pokusit o eliminaci předpokládaného zátopového kanálu.

LAVERNE JOHNSON / ROBERT RESTALL, výsledky činnosti

Laverne Johnson přišel s teorií tzv. geometrického kódu, který umisťoval hledaný úkryt mimo jámu pokladů. Do oblasti, na kterou tento geometrický kód ukazoval, pak zaměřil své pátrání. Nepodařilo se mu však objevit vůbec nic, co by správnost jeho teorie potvrdilo. Vedlejším produktem Johnsonovy činnosti pak je zjištění, že půda Ostrova dubů by podle všeho nemusela být až tak homogenní, jak se obecně předpokládá.
Robert Restall, zastánce klasického výkladu účelu jámy pokladů, nedisponoval tak bohatými finančními zdroji jako někteří jiní hledači, vlastně se téměř neustále potýkal s nedostatkem peněz. Nutnost minimalizovat výdaje ho na jedné straně přiměla o to důkladněji analyzovat obecně známé i nově zjištěné skutečnosti a uvádět je do vzájemných souvislostí, na straně druhé jistě měla negativní dopad na samotný průběh operací. Přesto se mu podařilo dosáhnout některých zajímavých výsledků. Podrobným průzkumem Smithova zálivu nejenže upřesnil a rozšířil informace ohledně umělého pobřeží, ale především potvrdil jeho existenci. Mezi propadlou jámou a oceánem pak dokonce objevil i něco úplně nového, pozornosti hledačů dosud unikajícího, tzv. vertikální šachtu. No a v neposlední řadě poskytl odpověď, byť ho jistě nepotěšila, na otázku, zda se poklad (respektive jeho část, kterou nazýval vábnička) nenachází v tunelu, do něhož mohl být spolu s dalšími troskami vehnán po zhroucení jámy pokladů v polovině 19. století. Ta odpověď zní ne, není tam, musí se hledat jinde. Kromě výše uvedeného je nutné ocenit i Restallův celkový přístup k pátrání. Nezajímal ho pouze poklad, jakožto zdroj finančních prostředků, záleželo mu i na co nejmenším poškození ostrova, chtěl, aby dílo neznámého stavitele zůstalo zachováno v té nejcelistvější možné podobě. Veškerou činnost se snažil vést tak, jakoby se jednalo o archeologické vykopávky. Použití hrubé síly, jež někteří doporučovali, odmítal. Dělal vše pro to, aby po té co z tak dlouho vzdorující pasti vyzdvihne poklad, znal i jméno jejího stavitele. Nic z toho mu však nebylo dopřáno, neboť záhadná nehoda tragickým způsobem jeho pátrání ukončila. Mildred, které se tím v jediném okamžiku zhroutily všechny její představy, sny a plány, přežila svého muže i syna o téměř 40 let. Zemřela 2. srpna 2003.

< předchozí > | < pokračování >

---

• Autorská práva ke zdrojům obr. 5 na této stránce nenáleží tomuto webu.
• Zdroje obr. 5: www.creative-fire.com