Záhady | Ostrov dubů - události let 1966 až 1969

12.10.2012; další ze série článků o Ostrově dubů
Pokud neznáte předchozí díly, je pro lepší zážitek vhodnější přečíst si nejprve je.

1966
- Jak předpokládaný průnik vody zespodu, tak především počasí, které k Dunfieldově smůle zimní měsíce příliš nepřipomínalo, nakonec další postup v oblasti jámy pokladů zcela znemožnily. Hned z kraje roku došlo k opětovnému sesutí půdy. Následky byly tentokrát ještě dramatičtější. Dvě staré šachty se zhroutily úplně, Chappellova částečně, a hrozila i ztráta Heddenovy šachty, jejíž ze dvou stran nahoře obnažená výdřeva se nyní začala nebezpečně posouvat na západ, do sesuvem vzniknuvšího volného prostoru. Byl to neutěšený pohled. Na místě jámy pokladů zel obrovský kráter o průměru zhruba 80 stop (viz obr. 1).
- Především kvůli záchraně Heddenovy šachty, která je nyní ohnuta a ve své horní části posunuta o přibližně 4 stopy západním směrem, se nakonec rozhodli k razantnímu preventivnímu kroku. Večer 3. ledna, ve stejný den, kdy bylo očekáváno uvedení do provozu 22tunového mobilního rypadla určeného k nasazení v Jižním zálivu, výkop až do výše zhruba 11 stop pod původní úroveň povrchu úmyslně znovu zaplnili. Použili k tomu vrchní vrstvu půdy, takže by se jim, podle Dunfielda, měla následně snadno vyjímat. On sám k tomu řekl: "Na Ostrově dubů jsme neskončili, ale zaútočíme na problém s jiným přístupem."

Obr. 1 - Násep, Dunfieldův výkop, Chappellova a Heddenova šachta, jáma pokladů

- Nyní se chtěl soustředit na pláž, kde hodlal zkoumat záplavový systém. Před dalšími výkopy v jámě pokladů ho chtěl mít vyřazený z provozu. I když na tuto práci nasadil 2 stroje, neočekával, že ono hloubení v hlavní oblasti zájmu začne dřív než na jaře. Mělo by však už probíhat ve stabilní půdě.
- 12. ledna byla na ostrov dopravena vrtná souprava. S její pomocí měli v úmyslu odebrat jádrové vzorky o průměru 6 palců v oblasti jámy pokladů z hloubek od 135 do 180 stop. Když o tom Dunfield informoval média, prohlásil: "Zašli jsme s tím tak daleko a nehodláme se vzdát."
- Během maximálně několika dní zahájili samotné vrtání. Ve 139 stopách údajně narazili na 2 stopy silnou vrstvu dřeva a pod ní na velkou dutinu se dnem v hloubce 184 stop. Na úrovni oné dutiny byl na ploše zhruba 1 m² nalezen beton připomínající materiál. Jádrové vrty vynesly na povrch rovněž kousek kovu. Zmíněná vrstva dřeva by mohla představovat strop dutiny, dutina samotná pak byla považována za tu, na kterou roku 1955 narazil George Green. Onen kousek kovu byl poslán na analýzu do Montrealu, vzorky betonu podobného materiálu pak do University of Southern California v Los Angeles, kde měl být proveden chemický rozbor a za pomoci spektrografického mikroskopu určeno jejich stáří.
- Začátkem února si Dunfield dopřál 5denní dovolenou na Bermudách. Po jeho návratu, patrně na základě výsledků zmíněných analýz, se v tisku objevují informace, že se v oné dutině vyskytovala sádra, kterou podle Dunfielda použil původní stavitel jako primitivní beton. Stále byl přesvědčený, byť "s výhradami", jak řekl, "že tam něco je."
- Dál pokračují práce na eliminaci záplavového systému. Dunfield očekával realizaci přerušení přísunu vody jílovou ucpávkou v řádu několika dnů. Bylo to však spíš pouze jeho přání nebo jedno z tradičně optimistických, o pravém stavu věcí jen málo vypovídajících vyjádření pro média, než na faktech založené realistické zhodnocení situace. Kromě toho Dunfield rovněž naznačil svou představu o podobě nové jámy pokladů, kterou plánoval jakožto svůj poslední pokus na ostrově. Má mít průměr 100 stop do hloubky přes 100 stop, a pak se zužovat při kopání směrem k samotné dutině či komoře s pokladem. Za hranici kam až je ochoten postupovat, před tím než by se vzdal, označil hloubku 184 stop.
- Došlo i na výkopy v propadlé jámě. Cílem bylo zkontrolovat, zda část vody neproniká do jámy pokladů právě odsud. V hloubce 68 stop uvízla svěrná lžíce rypadla. To znamenalo zdržení, protože se muselo čekat na jiné podobné zařízení, s jehož pomocí by ji dostali ven. Snad narazili na nějaké dřevo v hloubce 68 stop, ale co se vody týče, tu dosud žádnou nezaregistrovali.
- V polovině března byla hloubka jámy 108 stop. Během výkopových prací údajně nalezli na hloubku 100 stop zaražené dřevěné pilíře, a snad i jakési 2 palce silné bednění. Dunfield, který má v plánu pokračovat až do 120 stop, je nadále přesvědčený, že se tam dole něco nachází, i když naznačuje, že by se mohlo jednat pouze o jakýsi neobvyklý skalní útvar. V tu dobu však již náklady na jeho operace přesáhly částku 120.000 $ a Dunfield sám to komentuje slovy: "Všechno má své meze."
- Zhruba o týden později jsou práce na Ostrově dubů zastaveny. Dunfield nyní považuje podzemí ostrova za součást tzv. Windsorských skalních útvarů. Ohledně toho, zda se v něm nachází hledaný poklad, je přitom značně vyhýbavý. Svou snahu ovšem nepokládá za zbytečnou a přesto přese všechno prohlašuje, že jeho pátrání není u konce.
Windsorské skalní útvary jsou geologická formace, jejíž část se nachází i pod Ostrovem dubů. Zjednodušeně je lze popsat jako nepříliš celistvý materiál se sklonem k vytváření puklin a dutin. Podle geologické studie pro oblast Mahone Bay z roku 1981 od P. S. Gilese prochází Ostrovem dubů, zhruba v místě bažinaté oblasti, v této své části přibližně severojižním směrem orientovaná hranice mezi dvěma geologickými formacemi, megumským blokem (Meguma Group) na západě a windsorským blokem (Windsor Group) na východě. Windsorský blok, do něhož spadá i samotná jáma pokladů, je tvořen vápencem, sádrovcem a lupkem či jílovou břidlicí. Ten megumský pak kompaktní břidlicí a metadrobou.
Při hloubení v oblasti jámy pokladů až do hloubky 140 stop se Dunfield podle svých slov nesetkal s jinou než z povrchu pocházející vodou, a tak nepovažoval za hlavní příčinu spodního pronikání vody zátopový kanál či kanály, které již podle něj byly víceméně vyřazeny z provozu, nýbrž právě Windsorský skalní útvar.
- (Není zcela jasné, kdy k této události došlo.) Frederick Nolan zahradil přístup na Dunfieldem vybudovaný násep spojující Ostrov dubů s pevninou. Dunfield odmítl umožnit Nolanovi násep používat a teď sám nemá, jak by se na něj dostal...
Spor mezi Dunfieldem a Nolanem, jehož počátky sahají do roku 1965, se tento rok ještě vystupňoval. Dunfield údajně, aby Nolanovi používání náspu opravdu znemožnil, neváhal postavit na něj ozbrojenou stráž. Tato jeho neochota domluvit se, víc než hraničící s děláním naschválů, se však nakonec obrátila proti němu. Nolanovi se totiž po získání opomenutých pozemků na Ostrově dubů z před pár let podařil z taktického hlediska další brilantní kousek, když koupil pozemky v místě zvaném Crandall’s Point obklopující pevninské vyústění Dunfieldova náspu. Od té doby sice Dunfield měl svůj násep, ovšem byl to Nolan, kdo k němu kontroloval přístup.
- Dunfield opouští ostrov. Dle jeho slov by se měl vrátit, "až bude lepší počasí."
- Začátkem dubna byla zveřejněna informace, že před 7 měsíci objevili 3 muži, Harvey MacLeod, Alex Storm a Dave MacEachern, nedaleko Louisbourgu poklad z potopeného vraku francouzské lodě Le Chameau. Nález byl úmyslně držen v tajnosti, dokud se nestanoví jeho předběžná cena. Ta je nyní odhadnuta na 700.000 $. Okamžitě se objevili spekulace v tom smyslu, že by se mohlo jednat o část pokladu ukrytého na Ostrově dubů. Ani Chappell, majitel většiny ostrova, ani Dunfield, který předpokládá návrat na ostrov a obnovení pátrání, jak sám řekl, během "několika týdnů", však tento názor nesdílejí.
- V očekávání Dunfieldova návratu, naplánovaného na přelom června a července, proběhly na místě přípravné práce. Kvůli nepředvídaným okolnostem k němu sice nedošlo, on sám však stále prohlašuje, že předpokládá pokračování výkopových prací do několika týdnů.
- Na samém konci června se po necelém roce opět zapojil do pátrání po pokladu Peter Beamish. Spolu s ním se expedice účastní i odborníci na potápění Mike Renton a John Dalgleish, John Mantanus mající na starosti zaznamenávání průběhu pátrání, a na 40 studentů. Později je očekáván ještě příjezd Dr. Herolda Edgertona z MIT (Massachusetts Institute of Technology), experta na oceánografický průzkum, a starého známého z loňské výpravy Donalda Barretta. Ke studentům z Phillips Academy, kteří mají jasnou většinu, se tentokrát přidali, byť v mnohem menším počtu, i zástupci jiných škol (Governor Dummer, Hotchkiss, Lawrenceville, Trinity College a Upper Canada College). Za operační základnu byl zvolen Frog Island, menší ostrov ležící východně od Ostrova dubů. I když oba ostrovy odděluje jen asi 700 m volného moře, působí toto rozhodnutí na první pohled poněkud zvláštně. Ve skutečnosti ovšem bylo velmi praktické. Expedice totiž neměla v úmyslu zaměřit své pátrání výhradně na Ostrov dubů, a Frog Island přitom disponoval vlastním zdrojem sladké vody.
Cílem expedice bylo, slovy Petera Beamishe, "nalézt 30.000.000 $ nebo prokázat, že tam nejsou." Jinak řečeno chtěli buď záhadu Ostrova dubů vyřešit, nebo předložit důkazy, že žádná neexistuje. Aby toho dosáhli, měli v úmyslu prověřit 2 různé teorie ohledně lokalizace pokladu. Jámy pokladů se netýkala ani jedna z nich. První říkala, že je uložen v nevelké hloubce na Ostrově dubů nebo na některém z blízkých ostrovů, druhá že na místo nikdy nedorazil, protože se i s lodí potopil někde v okolních vodách. Do té druhé teorie alespoň částečně zapadá pověst kolující po Mahone Bay, podle níž byla v zálivu opakovaně spatřena přízračná loď, jak nedaleko Ostrova dubů klesá v plamenech ke dnu. Beamish věřil, že za vznikem této legendy by mohla stát nějaká skutečná loď, která se v těch místech kdysi dostala do problémů. Dával jistou šanci tomu, že se poklad nacházel právě na její palubě, a byl rozhodnut pokusit se ji najít. Čekal je průzkum, který neměl co do komplexnosti a rozsahu v celé historii pátrání na Ostrově dubů obdoby. Nejenže chtěli provést geofyzikální průzkum Ostrova dubů. Oni hodlali to samé učinit i na 5 dalších ostrovech (Apple Island, Frog Island, Mash Island, Sams Island a Squid Island), které ho obklopují, a k tomu ještě vykonat oceánografický průzkum tamních vod.
Studenti museli za svou účast na expedici zaplatit, čímž automaticky získali právo na část ze zisku z pokladu. Dalších více než 2000 podílů bylo prodáno lidem mimo expedici. Díky takto získaným penězům si mohli dovolit pronájem několika speciálních zařízení pro geofyzikální průzkum vyrobených kalifornskou firmou DETECTRON.
Při geofyzikálním průzkumu používali v podstatě 2 druhy přístrojů. Ten menší z nich, rozeznal kov do hloubky zhruba 1 stopy a byl určen k použití na plážích. Větší z obou přístrojů dosahoval i větších hloubek. Jednalo se o 2cívkové kov detekující zařízení s vertikálním dosahem řádově 10 až 20 stop. Jeho horizontální pokrytí bylo kolem 6 stop. Každý z ostrovů si rozdělili na malé sekce a ty pak paralelně s pomocí přístrojů prohledávali. Pro práci s oním větších hloubek dosahujícím zařízením museli nejprve v porostu vysekat 6 stop od sebe vzdálené linie. Po těchto liniích se pak pohybovali, když pomocí přístroje prováděli samotný průzkum. Propátrání jedné sekce zabralo kolem 5 dní.
- Během prvního týdne si na Frog Islandu postavili tábor. Jeho hlavním rysem byl velkoprostorový "cirkusový" stan využívaný k vaření a zároveň sloužící jako skladiště.
- Po vybudování zázemí zahájili samotný průzkum. První byl na řadě Frog Island. Zhruba v polovině průzkumu tohoto ostrova dorazil na místo Dr. Herold Edgerton se svým oceánografickým vybavením. Jím vedený průzkum vod zálivu trval přibližně týden a probíhal paralelně s tím pozemním. Bylo nalezeno několik anomálií a zachyceno pár nepřirozeně se tvářících dat. Bohužel pro Beamishe, který věřil v průlom právě na této frontě, se však žádný důkaz potvrzující správnost teorie potopené lodi získat nepodařilo.
- Po Frog Islandu byl prozkoumán Squid Island a následně i podstatně menší ostrovy Apple Island, Mash Island a Sams Island. K žádnému důležitému objevu nedošlo.
- Kolem poloviny července se pustili do toho nejdůležitějšího z geofyzikálních průzkumů, do průzkumu Ostrova dubů. Této fáze pátrání se účastnil i připojivší se Donald Barrett. Jejich úsilí vedlo k objevu velké, nějakých 100 až 200 let staré kotvy na jihozápadním břehu ostrova. Spočívala v hloubce kolem 2 stop. Jinak se ovšem zdejší výsledky podobaly těm z předchozích ostrovů, když snad až na onu jednu výjimku nebylo ani zde nalezeno nic významnějšího.
- Koncem července pátrání Petera Beamishe skončilo. Neodjíždělo se jim zrovna snadno. Všechny ostatní dojmy totiž u většiny účastníků expedice přebil z nenalezení pokladu pramenící pocit obrovského zklamání.
V průběhu Beamishovy expedice bylo vykonáno více než 10 000 člověko-hodin průzkumné práce. Vedlo to k nálezům takových kovových předmětů jako šrouby, hřebíky, olověná střešní krytina, hliníková fólie, údajně i kusy kamen a podobně, přičemž žádný z ostrovů nevyšel v tomto ohledu úplně naprázdno. Nic z toho, snad kromě oné kotvy na Ostrově dubů, však nevykazovalo takové atributy, aby si to bylo aspoň teoreticky možné spojit s pokladem. Přesto se časem objevily informace naznačující, že Beamish hodlá ve svém pátrání pokračovat. Ve skutečnosti se ovšem už nikdy s žádnou expedicí na Ostrov dubů nevrátil.
Oněch zmíněných 10 000 člověko-hodin působí opravdu impozantně, ovšem to neznamená, že pro úspěch expedice bylo uděláno naprosto všechno. Zdá se, že aspoň u některých účastníků nesplnila realita pátrání jejich očekávání a oni se buď nechtěli, nebo nedokázali soustředit pouze na něj. Příkladem budiž uspořádání závodu nafukovacích lehátek z Frog Islandu přes záliv do cca 3,5 km vzdáleného Chesteru, kterého se účastnila celá polovina chlapců. Pouhé rozptýlení? Patrně ano, ovšem otázkou zůstává, komu je vůbec třeba nějakého rozptýlení, když má časově omezenou příležitost účastnit se pátrání na Ostrově dubů. Jeden ze studentů, Walt Mintkeski, se vyjádřil v tom smyslu, že na hledání nebylo vynaloženo dostatečné úsilí, že věnovali příliš mnoho pozornosti jiným aktivitám než hlavnímu cíli, tedy nalezení pokladu, a že průzkum neprováděli a přístroje nepoužívali podle svých nejlepších schopností. Zřejmě se bohužel jedná o vcelku výstižný popis skutečnosti. Dílčí příčinou takového přístupu určitě byla dosti zromantizovaná či alespoň podstatně zjednodušená představa, kterou o takovém pátrání po pokladu minimálně část účastníků expedice na začátku měla. Realita pak zákonitě musela působit jako tvrdé procitnutí z krásného snu. Jeden z těch, kdo si byl nucen poopravit svůj náhled na věc, k tomu uvedl: "Kdybychom jednou provždy chtěli dokázat, že tam je nebo není nějaký poklad, museli bychom se mnohokrát vrátit a dělat průzkum znovu a znovu."
- Beamishova expedice skončila, ale ta Dunfieldova byla stále ještě ve hře. Jak vyplynulo z vyjádření Murraye Killmana, podílníka v projektu pátrání na Ostrově dubů, uvažoval Dunfield o nasazení zmrazovací metody. Tento přístup zvažoval už před ním Robert Restall, který ho však zavrhl pro přílišnou finanční náročnost. Při aplikaci tohoto postupu jsou hluboko do země zaraženy trubky, v nichž pak obíhá silně podchlazená slaná voda. Ta je jako nosné médium ideální, protože může být, v závislosti na množství v ní obsažené soli, ochlazena dostatečně hluboko pod bod mrazu obyčejné vody, aby tato zamrzla, a sama přitom zůstala v kapalném stavu. Podle Killmana se měl Dunfield na Ostrov dubů brzy vrátit a tuto metodu vyzkoušet.
- K nasazení zmrazovací metody nikdy nedošlo. Podle nejistých informací je ovšem možné, že na ostrově nakonec, pod Dunfieldovým vedením, koncem srpna nějaké práce skutečně probíhaly. Pokud ano, nebylo při nich objeveno nic zásadního.
- Každopádně začátkem září Dunfield na Ostrově dubů nebyl a ani nevěděl, jestli se tam vrátí. K 31. srpnu totiž vypršel kontrakt s Chappellem, který nebyl obnoven, a navíc s ním vedl jednání o koupi ostrova. Právě na výsledcích těchto jednání závisela budoucnost jeho cesty za pokladem.
Po předchozí hořké zkušenosti, kdy, kromě jiného, utratil do konce srpna odhadem na 131.000 $, už Dunfield neměl v úmyslu nést tíhu pátrání na svých bedrech sám. Do jednání o koupi ostrova proto vstoupil spolu s několika společníky. Nebyl to jednoduchý proces. V jednu chvíli už se zdálo, že by vše mohlo být hotovo v polovině září, ovšem nestalo se tak. Ani tehdy, ani jindy. Dunfield nakonec Ostrov dubů nikdy nekoupil.
Nejpozději začátkem září také projevil zájem o získání povolení k práci na ostrově, aby kompletně vyřešil tamní problém, Rupert Furneaux. Tento autor několika knih, který se ve své literární tvorbě zabývá kromě jiného i tématem Ostrova dubů, měl za to, že mu k takovému úkolu postačí 2 dny. 2 dny! Jak realistické pak asi musí být názory předkládané čtenářům v jeho knihách...
- Dunfield není schopen pokračovat v pátrání. Šanci tak dostává David Tobias, který už dříve spolupracoval s Robertem Restallem. Skupina kolem Tobiase požádala Dunfielda, aby jim byl nápomocen jako projektový manažer. Dunfield souhlasí. Součástí plánu jsou jádrové vrty a další průzkum ve dvou oblastech. Kdy přesně projekt začne, není ještě v tuto chvíli známo.
Ostrov dubů byl stále na prodej a objevila se informace, že úřady provincie zvažují jeho koupi za účelem zřízení jakési rezervace. Další pátrání by tím však údajně nemělo být ohroženo.

1967
- (Není zcela jasné, kdy k této události došlo, mohlo to být i před koncem roku 1966.) Tým Davida Tobiasa, spojivšího se s Danielem Blankenshipem, jenž byl i nadále ochoten investovat čas a peníze, zahájil průzkum Dunfieldem objevené jámy na břehu Jižního zálivu. Podařilo se jim dostat hlouběji než Dunfieldovi a dokonce se dostavily i zajímavé nálezy. V 60 stopách narazili na ručně kovaný hřebík a (není jisté, zda ve stejné hloubce) na něco, co snad mohla být kovová podložka či matice. Od 65 do 77 stop se pak zřetelně střídaly vrstvy červené písčité půdy a modrého jílu, který údajně považovali za jakousi člověkem vytvořenou ucpávku. Následovalo 8 stop černého bláta a 5 stop oblých žulových kamenů spočívajících v černé stojaté vodě. Oproti Dunfieldovým 54 stopám, tedy úrovni považované tehdy za dno jámy, se tak dostali podstatně dál, do hloubky 90 stop, ale pak došlo k závalu a práce na šachtě byla ukončena.
- Svou pozornost nyní zaměřili na jámu pokladů. Byla najata společnost Becker Drilling Inc., aby v té oblasti provedla sérii průzkumných vrtů. Kromě toho údajně najali i společnost Huntec Limited, specialistu na seizmickou a geofyzikální problematiku.
Vrty, označené kvůli přehlednosti číslem odrážejícím pořadí tak jak postupně vznikaly, prokázaly začátek skalního podloží v oblasti jámy pokladů v hloubce zhruba 167 až 171 stop pod úrovní původního povrchu. Za velmi zajímavý objev pak lze považovat jílem vyplněnou šachtovitou dutinu ne zcela přesně definovaného tvaru procházející skalním podložím do hloubky víc než 200 stop. V onom jílu, jenž dutinu, někdy chápanou jako spodní část jámy pokladů, vyplňoval a který pokládali za jistou formu těsnící ucpávky, byly údajně nalezeny dubové pupeny. Další výsledky některých konkrétních vrtů, ty které je snad možné prohlásit za vcelku pozoruhodné, jsou podrobněji rozepsány dále.
- Vrt 21 vynesl nahoru z hloubky 187 stop (vůči původnímu povrchu) nebo výše kousek zkrouceného tenkého mosazného plechu.
Na základě analýzy provedené později v STELCO (Steel Company of Canada) odborníci stanovili, že byl vyroben někdy před polovinou 19. století.
- Vrt 24 narazil ve 203 stopách na 4 palce silné dřevo. Následovalo 12 palců jílu, další 4 palce dřeva a pak prázdná nebo nekompaktní půdou vyplněná dutina se dnem na úrovni 210 stop.
Datování radiokarbonovou metodou v Geochron Laboratories z Cambridge, Massachusetts, zasadilo stáří dřeva do roku 1575 ±85 let. Není ovšem zcela jasné, zda je v uvedeném rozsahu zohledněna rovněž nejistota daná druhem samotného materiálu. U dřeva je totiž pro přesné určení data poražení touto metodou ještě nutné vědět z jaké části kmene ve vztahu k dosaženému věku stromu testovaný vzorek pochází. Nejstarší dřevo z jádra kmene by vykazovalo jiné údaje než to nejmladší při jeho obvodě. Maximální velikost tohoto rozdílu je dána stářím stromu v době, kdy došlo k jeho pokácení. Pokud tedy nevíme, z jaké části kmene dřevo pochází a neznáme věk stromu, potom je pří dataci takového vzorku radiokarbonovou metodou kromě standardní chyby třeba počítat i s odchylkou dosahující výše věku obvyklého pro daný druh stromu.
- Vrt 25 lokalizoval dutinu v hloubce od 202 do 209 stop. Pak údajně následovala 1/2 palce silná železná deska. Dostali se skrz, ale pokračovat dál už nebylo možné. Z dutiny získali vzorky porcelánu, dřeva a betonu. Materiál oné desky byl identifikován na základě charakteristického zvuku masivním kovem procházejícího ostří vrtacího nástroje, vzorky kovu samotného se získat nepodařilo.
Kousky betonu analyzovali v Canada Cement Lafarge Ltd., a na základě svých zjištění ho popsali jako primitivní druh běžně používaný v 16. a 17. století.
- Vrt 35 prošel dřevem od 189 do 191 stop a pak vstoupil do jakési dutiny. Z této dutiny byly před dosažením konečné hloubky 203 stop získány fragmenty dřeva, dřevěného uhlí a škváry či slínku.
- Ještě během vrtacích prací pozvali na ostrov jednoho z předních kanadských důlních inženýrů a znalce historie podzemních prací, Colina Campbella.
Campbell po zhlédnutí lokality a prostudování výsledků jak předchozích průzkumů tak i aktuálních operací Becker Dribling Inc. sestavil situaci zhodnocující a další postup doporučující zprávu. Podle jeho názoru byly práce původního stavitele natolik složité a dobře naplánované, že je rozumné předpokládat ukrytí pokladu vysoké hodnoty, takové hodnoty, která vynaložené úsilí ospravedlňovala. Po dokončení díla, jak tvrdí Campbell, došlo k úmyslnému zaplavení horních pater vodou. Přítomnost betonu tak zdůvodňuje snahou stavitele o utěsnění otvorů v níže položeném skalním podloží. Hloubení nové šachty v oblasti jámy pokladů by podle Campbella vyžadovalo složitá bezpečnostní opatření. Navrhuje proto prozkoumat skalní podloží pod jámou pokladů a v jejím těsném okolí horizontálními vrty prováděnými z šachty vyhloubené ve stabilní půdě nějakých 100 stop od oblasti zájmu. Domnívá se, že je nutné zaměřit pátrání do ještě větších hloubek, než kam se dostali předchozí hledači.

Následující události se nepodařilo v rámci roku přesněji zařadit a jsou proto shrnuty až na samém jeho konci. Jejich uvedení zde tak neodráží časovou souvztažnost k událostem popsaným výše.
- Frederick Nolan postavil na Crandall’s Point muzeum a vystavil v něm některé nalezené předměty.
- Blankenship a Tobias uzavřeli s Nolanem dohodu umožňující jim po dobu 6 měsíců vstupovat na Crandall’s Point a tím i používat násep. Stálo je to 1.000 $.
Na rozdíl od vztahu Nolan-Dunfield je zde patrná jistá snaha o rozumnou domluvu. Později dokonce Nolanovi údajně nabídli podíl na tom, co bude nalezeno v jámě pokladů, přičemž na oplátku chtěli, aby pro ně vykonal zeměměřičský průzkum na jejich části ostrova. Nikdy k tomu však nedošlo.

1968
- Nic podstatného se na Ostrově dubů neodehrálo.

1969
- V dubnu vyústila zákulisní jednání podpořená poměrně zajímavými výsledky pátrání z před 2 let v založení společnosti Triton Alliance Ltd. v čele s Davidem Tobiasem. Provozní záležitosti dostal na starosti Dan Blankenship.
Podle článku Treasure seekers all business od Davida Bentleye, vyšlého 21.3.1970 v The Financial Post, bylo jejími podílníky 24 seriózních osobností, mezi nimi, kromě starých známých Davida Tobiase, Dana Blankenshipa a Mella Chappella, i ředitel Helix Investments Limited Donald C. Webster, a dále dva bankovní ředitelé, ředitelé výrobních společností, ředitel společnosti dodávající stavební materiály, či provozovatel předního obchodního řetězce. Jedním z prvních podílníků se stal i Robert Dunfield.
Kromě samotného vykopání pokladu měli rovněž v úmyslu provádět na ostrově aktivity historické a archeologické povahy. V tomto ohledu svým přístupem k pátrání v podstatě navázali na odkaz Roberta Restalla. Byli si velmi jisti úspěchem, Tobias se dokonce, poněkud tajemně, vyjádřil v tom smyslu, že jsou první lidé, kteří vědí, co mají hledat a co při tom mohou očekávat.
- Na ostrově proběhly další vrtací práce. Pro nově zformovanou Triton Alliance je provedla společnost Warnock Hersey International Limited. Dosažená hloubka se pohybovala až kolem 250 stop vůči původní úrovni povrchu v oblasti jámy pokladů. Ve skalním podloží přitom narazili na zóny nekompaktní půdy, zóny hutné půdy, a také na dutiny, které buď mohly obsahovat velmi nekompaktní půdu, nebo být dokonce prázdné.
- Jejich 10. vrt, jehož poloha 176 stop severovýchodně od jámy pokladů byla pravděpodobně ovlivněna, kromě jiného, doporučením Colina Campbella, vstoupil v zhruba 180 stopách od povrchu do skalního podloží, a pak, v 230 stopách hloubky, narazil na přibližně 5 stop vysokou dutinu.
I když to tak zatím nevypadá, bude tomuto místu, které vstoupí později ve známost pod označením Vrt 10-X, věnováno v budoucnu ještě mnoho pozornosti. Dokonce tolik pozornosti, že mu v tomto ohledu může v celé historii pátrání na Ostrově dubů konkurovat snad jen samotná jáma pokladů. Protože se to časem ukáže být věcně správnější, bude zde, z praktických důvodů už nyní, vypuštěno z uvedeného označení slovo "Vrt" a jakožto název sloužící pro identifikaci tohoto místa chápáno pouze ono 10-X.

Následující události se nepodařilo v rámci roku přesněji zařadit a jsou proto shrnuty až na samém jeho konci. Jejich uvedení zde tak neodráží časovou souvztažnost k událostem popsaným výše.
- Křehké příměří mezi Frederickem Nolanem a Tobiasem s Blankenshipem skončilo. Není zcela jasné čí vinou, ale vášně opět vzplály. Nolanovi znovu nebylo umožněno používat násep a on znovu reaguje tím, že na něj zablokuje přístup z pevninské strany.
Jenže tentokrát Nolanovi odpůrci vybudovali jeho pozemky na Crandall’s Point obcházející malou cestu, čímž si přístup k náspu, byť omezený, udrželi, zatímco on se dál musel přepravovat na ostrov lodí. Bylo to ovšem jen dílčí vítězství. Jediná přístupová cesta z ostrovní části náspu do oblasti s jámou pokladů totiž vedla přes Nolanovy pozemky. A Nolan odpověděl po svém. Zahradil ji. Kovbojové Ostrova dubů zkrátka zase předváděli své nejlepší rodeo a Triton Alliance nakonec nezbylo, než aby si s nemalou finanční i časovou ztrátou vybudovala cestu novou, která po břehu Jižního zálivu Nolanovy pozemky obcházela. Napětí mezi konkurenčními hledači by se opět dalo krájet.

PETER BEAMISH / ROBERT DUNFIELD, výsledky činnosti

Peter Beamish vyzkoušel při pátrání po pokladu Ostrova dubů přístup, který se od přístupů ostatních expedic podstatně lišil. A to nejméně ve dvou aspektech. Zaprvé rozšířil okruh pátrání i na okolní vody a přilehlé ostrovy, zadruhé přitom aplikoval, kromě jiného, vědecké metody geofyzikálního průzkumu odpovídající technologickým možnostem té doby. Podle jeho vlastních slov přitom objevil více než 1000 zajímavých artefaktů, z nichž některé pocházejí z období před rokem 1795. To zní sice slibně, ale pravdou je, že se povětšinou jednalo o nepříliš velké kovové předměty, u kterých není díky jejich univerzálnímu charakteru možné spojitost s ukrýváním pokladu jednoznačně prokázat. To, že souvisejí s budováním skrýše původním stavitelem, zůstává jen jedním z možných vysvětlení jejich původu a rozhodně nelze zodpovědně říci, že je to vysvětlení nejpravděpodobnější. Dokonce i ony 2 kotvy se mohly na místo dostat úplně jiným způsobem a za podstatně banálnějších okolností. Ano, jsou to zajímavé nálezy, ale pouze z hlediska historického či archeologického. V otázce rozkrývání záhady Ostrova dubů bohužel nic nového nepřinesly.
Robert Dunfield provedl přesně to, co jeho přímý předchůdce a po jistou dobu i spolupracovník Robert Restall kategoricky zavrhoval. Aplikoval hrubou sílu. Nic zásadního neobjevil, ale stihl při svém pátrání zničit několik starých šachet, včetně té Chapellovy, a svými gigantickými výkopy a dalšími terénními úpravami zjizvit tvář Ostrova dubů k nepoznání. Případným potenciálně důležitým vodítkům věnoval jen málo péče i pozornosti. Namísto toho hloubil stále větší a hlubší jámy. Stopy jeho činnosti jsou ostatně na ostrově viditelné do dnes. Některé z nich, jako snížený terén v oblasti jámy pokladů, obrovský vodou naplněný kráter v místě propadlé jámy a další o něco menší na břehu Jižního zálivu, jsou přitom opravdu nepřehlédnutelné. Nasazení těžké techniky, se sice zdá být ke zdárnému odhalení záhady Ostrova dubů nevyhnutelné, ale způsob jakým to Dunfield udělal je neomluvitelný. Při takto destruktivním zásahu do lokality totiž musí být výsledkem pátrání jednoznačný závěr. Pozitivní nebo negativní, ale rozhodně definitivní. Jestliže k tomu nedojde, jsou vzhledem ke zmíněné destruktivnosti takových operací šance dalších expedic na vyřešení záhady mnohem nižší. A Dunfield tuto podmínku nesplnil. Na jeho obranu je přitom možné říci snad jen to, že mu extrémně nepřálo počasí. Pokud se vůbec dá v Dunfieldově odkazu najít něco pozitivního, bude to patrně vybudování náspu, kterým spojil Ostrov dubů s pevninou. Přestože se najdou lidé, kterým vadí, a přestože jeho užívání vedlo k velmi ostrým sporům, nelze popřít fakt, že chovají-li se dotčené strany rozumně, pak existence náspu znamená mnohem jednoduší přístup na ostrov.

< předchozí > | < pokračování >