Historie

Záhady

Literatura

Z cest

Wallpapers

McDonald's

Různé

Kontakt

Home

Záhady | Ve stopách von Schrecka (3. část)

8.5.2016; třetí část článku
Pokud neznáte předchozí díly, je pro maximální zážitek nezbytné přečíst si nejprve je.

Pozn.: Po najetí myší na obrázky se k nim zobrazí podrobnější informace.

Dalším důležitým místem z von Schreckova vyprávění je železniční stanice Zagórze Śląskie, do níž dorazil mimořádný vlak, ze kterého byly vyloženy bedny určené k přepravě na hrad Grodno, jenž se nachází na temeni hory tyčící se nad zastávkou.

Těsně před dosažením cíle se silnice, po které von Schreck tehdy přijížděl, zprava přibližuje k železniční trati, aby ji vzápětí jakýmsi esíčkem překročila. Hned za přejezdem odbočuje ze silnice vpravo poměrně široká dlážděná cesta. Vede rovně podél trati. Lehoulince zalomená míří k asi 200 m vzdálené budově železniční stanice. Ještě než se k ní dojde, míjí se po levé straně věž drážního vodojemu z éry parostrojní železnice.

Tuto cestu ale von Schreck nepoužil. Podle jeho líčení museli odbočku u přejezdu ignorovat a pravotočivou zatáčkou vyjet ze zmíněného esíčka, aby minuli ze silnice vlevo odbíhající, na horu s hradem vedoucí cestu a po chvíli odbočili vpravo k železniční stanici. Rovněž touto variantou je možné dostat se ke stanici i dnes.

Popis příjezdové cesty se tedy shoduje se skutečností. A na konci cesty opravdu stojí budova malé stanice. Při pohledu na budovu se nelze rozhodnout, jestli působí víc dojmem udržovanosti nebo zanedbanosti. Jedinému detailu, který von Schreck v souvislosti s ní zmiňuje, odpovídá. Podle něj byly vlakem přivezené bedny uloženy v budově stanice. Takový scénář lze jistě uznat za možný, neboť k tomu vhodné prostory stavba bezesporu měla.

Částečně zdevastovaná budova stanice, zrušená, vegetací zarůstající trať, kočičími hlavami dlážděná cesta a zařízení spojené s provozem parních lokomotiv. Atmosféra místa přímo vybízí k putování v čase. Není těžké popustit uzdu představivosti, zavřít oči a v duchu se přenést o několik desítek let zpět: ozvalo se táhlé zahoukání strojní píšťaly, nad terénem se objevil oblak jiskrami prostoupeného tmavého kouře, vtom ze zatáčky vyjíždí černá lokomotiva s vagóny, na jejím čele lze rozpoznat štítek se služebním číslem, 8? ?1?, ne, ještě je moc daleko, zpomalující souprava se blíží k přejezdu přes silnici, už je za ní, vzápětí skřípějící masa kovu zastavuje...

Obr. 1 - Železniční stanice 1

Ještě delší cestu do minulosti může nabídnout hrad Grodno, v jehož sklepení byly ukryty ony bedny přivezené mimořádným vlakem do železniční stanice. Hrad stojí na výběžku hory Chojna, která se vypíná přímo nad stanicí. Po vystoupání lesní cestou k hradu je ještě před projitím jeho vnější bránou nutné překonat několik schodů. Vstupní portál zdobí sgrafiti, jehož součástí jsou 2 lvi - z každé strany brány jeden -, kteří svými předními tlapami jakoby podpírají ostění brány. Samotná dřevěná brána pak vede do průjezdu skrz budovu, za níž se nachází nádvoří. Vše odpovídá líčení von Schrecka. Dále byly podle něj bedny přeneseny z průjezdu za vnější bránou do chodby s táflováním v horním hradu. Dnes se táflování zmiňované von Schreckem v chodbě nenachází, ale dříve tam skutečně bylo.

Úkrytem pro bedny se stalo sklepení pod ruinou západního křídla horního hradu. Vstup do tohoto sklepení byl otvorem z malého nádvoří se studnou. Po umístění beden do připraveného úkrytu došlo k odstřelení nejprve vstupu a pak i přední stěny oné ruiny.

Toto se mi honí hlavou, když kráčím chodbou v přízemí jižního křídla horního hradu. Mířím ke dveřím po levé ruce. Na základě plánku hradu předpokládám, že vedou na vnitřní nádvoří. Je to tak. Stojím na zápraží. Před sebou mám dlážděný, trávou lehce porostlý prostor zakončený pobořenou plášťovou zdí. Její levá část v podstatě celá chybí. Mezi zdí a mnou, mírně po pravé ruce, je studna. Vpravo nádvoříčko vymezuje východní křídlo hradu - pěkně zachovalé -, vlevo křídlo západní - ruina. Přední stěna západního křídla chybí.

Nádvoří je zcela vyklizené, tzn., že na kostkách neleží nic, co by šlo označit za suť povstalou odstřelením přední stěny západního křídla, a torzo západního křídla působí zakonzervovaným dojmem (betonová podlaha, sanované zdivo), ale jinak je to scéna jako z von Schreckova příběhu. Tedy až na jedno.

Tam, kde kdysi stála přední stěna západního křídla, vystupují nad úroveň terénu 2 nápadné útvary. Připomínají betonové podstavce. Každý z nich má na sobě plechovou stříšku. Ta má zabránit stékání vody do otvoru v podstavci. Vypadá to, že otvory vedou pod zem, a to zhruba do prostoru, kde se podle von Schrecka nacházelo sklepení, kam uložili ony bedny. Podstavce v žádném případě nebyly součástí původní stavby. Pak ale přítomnost otvorů v nich, pokud skutečně vedou pod zem, existenci utajeného úkrytu v tom místě de facto vylučuje.

Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Přiznám se, že problém s věrohodností této fáze von Schreckova vyprávění mi byl v tomto případě znám už dopředu. V rámci teoretické přípravy se mi totiž dostal do rukou půdorys hradu, na němž je západní křídlo zachyceno bez přední stěny, přičemž tento půdorys pochází z knihy, která vyšla v roce 1927. Souvislost je zřejmá. K von Schreckem popisovanému odstřelení přední stěny západního křídla v roce 1945 nemohlo dojít, protože nejpozději v roce 1927 už tato stěna neexistovala.

Obr. 8 - Půdorys publikovaný v roce 1927, s dodatečným vyznačením chybějící stěny

Zamaskování vstupu do podzemí odstřelením oné zdi se tedy zcela jistě odehrálo jen ve von Schreckově fantazii. Odstřel stěny mohl být ale do vyprávění přidán jen pro efekt. Samotné ukrytí beden do sklepení a následné zamaskování úkrytu tím vyloučeno není. Jenže co ty jakoby pod zem vedoucí otvory?

Odcházím si prohlédnout další části hradu a přemýšlím, jak to s těmi otvory je. Ještě se nacházím v přízemí jižního křídla, když se objeví malá skupinka postarších turistů s průvodkyní a zamíří na nádvoří. Ha! Okamžitě vycítím příležitost. Otáčím se a jdu za nimi. Mladá sympatická průvodkyně hovoří o historii a architektuře místa. Postávám poblíž, občas popojdu a celou dobu trpělivě poslouchám, jestli nepadne nějaká informace o těch dírách. Nepadla, koho by zajímal nějaký beton s dírami. Výklad skončil, turisté se naposledy rozhlížejí, připraveni místo opustit a pokračovat v prohlídce.

Využívám příležitosti, přistupuji k průvodkyni a ptám se, co je to za díry. Ukazuji přitom na betonové "podstavce". Dozvídám se, že jsou to odvětrávací otvory. Takže tam pod zemí musí něco být, dochází mi. Hned si svůj závěr ověřuji dotazem. Mučírna, zazní bez sebemenšího zaváhání odpověď. "Mučírna?" opakuji s nedůvěřivým výrazem v tváři. Ano, původně sklepy, nyní mučírna, dostává se mi potvrzení a jsem průvodkyní vybídnut, ať ji následuji, že mi to ukáže. Samozřejmě přijímám. Příjemná průvodkyně zanechává své turistické svěřence na nádvoří a mě odvádí k mučírně. Vypadá to, že uvidím nějaký podzemní prostor nacházející se zhruba v místě, kam von Schreck údajně ukryl záhadné bedny. Jsem zvědavý, o co jde.

Netrvá to nijak dlouho a přicházíme k otevřeným dveřím ve stěně chodby. Procházíme jimi. Hned za dveřmi se nachází několik dolů vedoucích schodů. Na jejich konci se zastavujeme. "Tak tady to je, mučírna," prohlásila s úsměvem průvodkyně. To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Ne svým obsahem, ale formou. Očekával jsem nějakou temnou, za mříží schovanou, a tudíž nepřístupnou, stísněnou kobku, ale tohle byla normální expozice. Žádná mříž, nýbrž volně přístupný, poměrně rozlehlý osvětlený prostor s vystavenými předměty. "A ty otvory?" chtěl jsem mít v té věci jasno, než mi průvodkyně uteče. Tam, ty 2 výklenky vpravo nahoře, ukazuje na rozhraní stěny a stropu. Opravdu, zdá se, že vzdálenosti výklenků a oněch "podstavců" s otvory si odpovídají. Děkuji průvodkyni za ochotu. Ona odchází za svou skupinou a já přemýšlím, jak se k těmto zjištěním postavit.

Obr. 11 - Mučírna

Pokud byly bedny ukryty tam, kde to von Schreck uvedl, muselo existovat i jiné podzemí než mučírna. Aby bylo možné posoudit reálnost takového scénáře, bylo třeba zjistit polohu mučírny vůči západnímu křídlu hradu. Jako vodítko se nabízely ony odvětrávací otvory. Betonovými "podstavci" vedly kolmo dolů, ale jestli se později nestočily stranou, popřípadě o kolik, na to pouhý pohled odpovědět nedokázal. Bylo nutné vzájemnou polohu horního a dolního vyústění otvorů nějak porovnat.

Vycházím z mučírny na chodbu a krokováním zjišťuji vzdálenost vyústění otvorů do mučírny a dveří vedoucích na nádvoří. Pak ji porovnávám se vzdáleností těchto dveří od vyústění otvorů v betonových "podstavcích". Výsledek je jednoznačný. Mučírna se nachází přímo pod západním křídlem hradu, přičemž její poloha a rozměry existenci dalšího podzemního prostoru tam, kde by to odpovídalo von Schreckovu vyprávění, vylučují. Jestliže byly bedny umístěny v místě, kde to von Schreck popsal, pak tím místem musela být právě mučírna. Jenže ta má normální vchod - z chodby -, a tak dostávat se do ní otvorem proraženým z nádvoří, jak to líčí von Schreck, by byl holý nesmysl.

Možná by stálo za to vrátit se ještě k otázce ruiny, napadá mě. Podle von Schrecka byla její k nádvoří přivrácená stěna odstřelena v roce 1945 v rámci ukrývání beden, ale tato stěna přitom už není na půdorysu z publikace, která vyšla o 18 let dříve. I když to nepovažuji za pravděpodobné, autor půdorysu se mohl splést, a tak se rozhoduji zjistit, jak to s datací ruiny je.

Samozřejmě při tom myslím na svou osvědčenou průvodkyni. Sice ji nikde nevidím, ale to nebude problém. Už nějakou dobu se motám kolem mučírny, a protože kolem neprošla, tak musí být někde hloub v horním hradu. Za chvilku ji a její skupinku turistů skutečně objevuji. Teď už jen počkat na příhodnou chvíli, aby můj s aktuálním výkladem nijak nesouvisející dotaz nepůsobil příliš rušivě. Ten okamžik ovšem ne a ne nastat, takže se rozhoduji situaci trochu pomoci. Dostávám se maličko před tuto skupinu a nenápadně bloumám u okna, ze kterého je úplně náhodou vidět na ruinu. Výklad v předchozím prostoru se trochu táhne, ale já vydržím. Musím. Prohlížím si to okno už docela dlouho, takže to nejspíš vypadá, že ho považuji za tu nejzajímavější věc z celého hradu. Trpělivě číhám na průvodkyni. Už jde. Odchytávám ji u svého okna. Ukazuji ven na ruinu a táži se, jak to s ní bylo.

Ve věci datace jsem se dozvěděl, že západní křídlo se zřítilo na přelomu 18. a 19. století, přičemž s sebou strhlo i část na křídlo navazující zdi uzavírající nádvoří. Musela to být pořádná rána, protože z plášťové zdi, jak bylo zmíněno výše, toho chybí opravdu hodně.

Na hradě Grodno tak von Schreckův příběh dostal vážnou trhlinu. Jím popisované odstřelení stěny kvůli zamaskování úkrytu nemohlo nastat, protože v té době stěna už neexistovala. Hlavně ale nemohlo dojít k ukrytí beden v nepřístupném sklepení pod západním křídlem. V tom místě se sice sklepení nachází, ale není na něm nic tajného. Vstupuje se do něj dveřmi z chodby, vystavují se v něm exponáty a je normálně přístupné. Je zřejmé, že von Schreckem vylíčené události na hradě Grodno se nemohly odehrát. Akce buď probíhala jinak, anebo je zcela smyšlená.

Každopádně je jasné, že se minimálně na detaily příběhu nelze spolehnout. Výmluvné přitom je, jak se k této otázce postavila ve své knize "Tajemnice ukrytych skarbów" Joanna Lamparska, o které již byla zmínka dříve (viz 1. část článku). Jedná se o dílo, v němž publikovala příběh von Schrecka, přičemž v rámci ověřování jeho pravdivosti osobně navštívila hrad Grodno a onen kostelík s kryptou. U hradu Grodno na podporu věrohodnosti von Schrecka zmiňuje údiv zkušeného hradního průvodce nad tím, že von Schreck psal o obložení chodby dubovým táflováním, protože podle něj o někdejší existenci táflování neví nikdo kromě dětí bývalých majitelů. Dejme tomu - i když kromě dětí majitelů o tom evidentně věděl i ten průvodce -, jenže o přítomnosti sklepení pod západním křídlem pak Lamparska decentně mlčí a o oné údajně odstřelené stěně - která však na půdorysu z publikace z roku 1927 není - dokonce tvrdí, že tam před válkou skutečně stála.

Zvláštní přístup Lamparska projevila i u kostelíku, do jehož podzemní krypty byla uložena malá cenná skříňka. Název vsi, kde se kostelík nachází, úmyslně neuvádí, poskytuje však jisté informace, které jeho polohu a podobu aspoň nějak konkretizují, takže dává teoretickou naději, že by ho s trochou štěstí a velkým úsilím, bylo možné lokalizovat. Těmito informacemi je časem dojezdu definovaná vzdálenost kostelíku od hradu Grodno a to, že je postaven z červených cihel, což si lze vyložit tak, že není omítnut.

Vynechání názvu vsi je naprosto v pořádku, protože Lamparska na rovinu říká, že ho úmyslně neuvede. Oněmi polohu a podobu kostelíku naznačujícími informacemi však své čtenáře vědomě klame, neboť obě jsou naprosto zavádějící. Lamparska píše, že jízda od hradu Grodno ke kostelíku zabere cca 30 až 40 minut a že v zimě na kluzkém povrchu to může být i více, přičemž von Schreck jasně uvádí, že jim jízda z železniční stanice pod hradem trvala po zasněžené cestě 5 minut. Nějakých 40 minut a více Lamparské oproti 5 minutám von Schrecka... A ta indicie, že se jedná o kostelík z červených cihel? Možná z nich opravdu je postaven, ovšem aby to člověk zjistil, musel by nejprve otlouct jeho bílou fasádu...

V jiné věci má ale Lamparska pravdu. Podoba kostelíku neodpovídá tomu, co o něm von Schreck psal. Je to tak. Zhruba po 5 minutách jízdy od železniční zastávky se na kraji vsi Niedźwiedzica skutečně nachází malý kostelík, jenže ukrýt tam cokoli pod východní stěnu věže není možné. Věžička s nefunkčními hodinami ční k nebi ze středu střechy. Je 8boká, ze dřeva a štíhlounká jako proutek. Východní ani žádnou jinou stěnu, která by tvořila vnější obrys kostela, jednoduše nemá.

Došlo snad po válce k přestavbě kostelíku? Archivní fotografie ukazují, že ne, kostelík vypadá pořád stejně. Překvapivá neexistence věže představuje naprosto zásadní rozpor s von Schreckovým vyprávěním a velmi významně ho znevěrohodňuje. Navíc se popis akce ukrývání skříňky do krypty pod kostelem vyskytuje pouze ve 2. von Schreckově dopisu, v 1. dopisu o tom není ani slovo. Tyto skutečnosti nelze ignorovat, chtě nechtě se zdá, že si to von Schreck zkrátka vymyslel. Anebo ne?

Obr. 12 - Kostelík ve vsi Niedźwiedzica 1

Proč by přesně specifikoval místo, kde se kostelík nachází, a přitom uváděl takový popis stavby, který neodpovídá skutečnosti? Proč by si vymýšlel v tak snadno ověřitelné věci, jako je podoba konkrétního kostela? Proč by do té doby poměrně precizní von Schreck vkomponoval do samého závěru tajemné mise natolik rozporuplný element, že rázem dává i zbytku mise punc blamáže?

Kdyby von Schreck mluvil pravdu, bylo by velmi snadné do úkrytu proniknout. Lákavě snadné. Stačilo by přijet k jím uvedenému kostelíku, zdvihnout desku chodníku atd. Nástražný systém by už nejspíš nebyl funkční, ale i kdyby ano, nejednalo by se o neřešitelný problém. Možná, že von Schreck chtěl kostelík ochránit před nájezdy amatérských hledačů, ke kterým by při tak snadné lokalizaci úkrytu zcela jistě došlo, a proto uvedl jiný název vsi. Zní to logicky. Ještě logičtější by však bylo, kdyby název vsi jednoduše vynechal. Bylo by to "čisté", elegantní a pochopitelné řešení. Jenže on to neudělal. Jakoby název vsi byl z nějakého důvodu důležitý.

< předchozí > | < pokračování >

< vstup do fóra >

Zdroje informací: uvedeny pro celý článek společně v poslední části článku

---

• Autorská práva k obrázkům 1, 6, 7 a 13 a ke zdroji obr. 8 na této stránce nenáleží tomuto webu.
• Zdroj obrázků 1 a 6: dolny-slask.org.pl
• Zdroj obr. 7: Kniha Zamki śląskie, autor Bohdan Guerquin, rok vydání 1957 (obr. získán z dolny-slask.org.pl)
• Zdroj obr. 13: Kniha Unvergessene Waldenburger Heimat, tým autorů, rok vydání 1969
(obr. získán z dolny-slask.org.pl)
• Zdroj půdorysu z obr. 8: Kniha Schlesische Burgen und Schlösser, autor Viktor Schaetzke, rok vydání 1927
(půdorys získán z www.zamki.pl)